Hodnotí rezonanci kovu, zkouší moderní materiály a porovnává. Budoucnost vidí v titanových kytarách. Fyzikální vlastnosti kovu odpovídají i výslednému zvuku, titan je nejměkčí, a má tak nejhlubší tón, železo je střed, nerez nejtvrdší. „Začínám mít podezření, že nejvíc bude lahodit zvuk titanu,“ řekl Kratochvíl.
Svou teorii si teď chce ověřit na třech totožných modelech vyvedených v různých materiálech. S kovem pracuje i mimo svou dílnu. Montuje haly a stožáry. Když před deseti lety ekonomická krize přibrzdila stavební rozmach, zůstávalo mu víc času na vlastní tvorbu.
  |
Jedné z třebíčských hospod dokázal vtisknout punc románů Julese Verna. Přitom to začalo jako obyčejná instalace vzduchotechniky. Teď jsou z černého kovu barové židle, stolní fotbal i akvárium, ve kterém měly být původně trosky třebíčské městské věže. „Potápěči měli prozkoumávat trosky zatopené Třebíče, měla to být trochu postapokalyptická alternativní budoucnost. Zůstala ale na půli cesty,“ řekl Kratochvíl. Místo třebíčských ruin je v akváriu jen ponorka a jako její strojovna působí i další vybavení. Je mohutné a dimenzované tak, aby ho ani opilí návštěvníci restaurace nerozbili. „Je to nutné, v hospodě musíte přemýšlet jinak než na světě,“ poznamenal Kratochvíl.
Letos se třiatřicetiletý Kratochvíl výtvarně podílel na třebíčském hudebním festivalu Zámostí, pomocí světel a vlastních kovových instalací oživil v době jeho konání židovskou čtvrť, kde festival v roce 1997 začínal.
Kytary vyrábí pět let. Z prvního, obtížně použitelného, více než osm kilogramů vážícího modelu je dnes i díky moderním materiálům na čtvrtinové váze. „Hodina hraní s tak těžkou kytarou vám dá zabrat, s titanem je váha něco přes dvě kila, a to už zase řeším opačný problém. Hráč kytaru musí cítit, musí se do něčeho opřít, asi budu muset použít závaží,“ řekl Kratochvíl. Tvoří ve spolupráci s muzikanty. Jeho kytary používá kapela Dark Gamballe nebo Jezerel. Zaujaly i Petra Jandu. Sám na ně ale nehraje. „Neumím jediný akord, ale něco už bych se asi naučit měl, aspoň něco do punku. Zatím mě ale kytary zajímaly spíš s řemeslného hlediska,“ přiznal Kratochvíl.
Pracuje s nerezem, železem i titanem, většinou jen s pomocí ručních nástrojů. Jen základní tvar těla kytary, kterou navrhne, si nechá vyřezat. „Nevyužít téhle možnosti v 21. století mi připadá zbytečné,“ podotkl. I bez toho stráví nad jediným nástrojem asi měsíc každodenní práce.
Na krky kytar používá mimo jiné textit, konstrukční materiál protkaný duralem užívaný běžně v elektrotechnice. „S prvním krkem jsem se natrápil, sedm jsem jich vyhodil, teprve osmý se podařil,“ řekl.
V budoucnu by se chtěl věnovat hlavně výrobě kytar, jejichž označeni Suligo koresponduje s jeho přezdívkou, říkají mu Šulec.“Připadá mi to jako příjemnější cesta někam jít a něco po sobě zanechat, než jen montovanou průmyslovou halu,“ řekl. Na světě jsou zřejmě jen další dva muži, kteří podobné kytary staví. „Zatím jsem práci nikoho dalšího neobjevil,“ dodal.
