Na jednom obraze vlámského malíře Jana Brueghela mladšího je namalováno nejméně třicet opic v lidských šatech. Jedna z nich ukazuje na záhon s kvetoucími tulipány, zatímco druhá drží jejich sepsaný seznam. Další v tlapkách zvedá kvetoucí tulipán a plný měšec, jiná vystavuje na nové cibulky směnku. Cibule jsou tu váženy, přepočítává se kupa vydělaných peněz.
Napálený opičí kupec se ohání kordem, nakonec zcela vzadu nese potemnělý průvod neúspěšného tulipánového spekulanta ke hrobu. Tato satira na tulipománii, kterou Brueghel namaloval kolem roku 1640, říká vše: svět se ve třicátých letech 17. století dočista pomátl na rozumu, byl totiž ochoten až příliš vysoko oceňovat pomíjivé tulipánové květy.
Ceny cibulek tehdy šplhaly do závratných výšek, na vrcholu tohoto bláznění se za jedinou cibulku nezřídka platily sumy rovnající se hodnotě venkovských statků. Když v roce 1637 bublina praskla, obchody se zhroutily a mnozí přišli o všechno. Tulipán se stal symbolem zbytečnosti až marnosti.
Všechno to začalo o století dřív. Traduje se, že první tulipány přivezl do střední Evropy na konci vlády Ferdinanda I. (1503–1564) z tehdejšího Cařihradu rakouský vyslanec Busbecq. Arcivévodský lékař Pietro A. Mattioli píše, že tehdy dorazily do Vídně, jezuita Bohuslav Balbín zase tvrdí, že je přivezli rovnou do Prahy – vyberte si. Šlo to nejspíš ráz na ráz, Evropu tento cibulkový posel z východu okouzlil. Tulipány se rozeběhly do všech koutů střední i západní Evropy, do Antverp údajně doplula první loď s cibulkami tulipánů už v roce 1562. Jenže místní si je popletli s cibulí, takže jedni je usmažili (chutnaly prý divně), druzí je zas vysadili do záhonů se zeleninou, kde brzy uhynuly.
První skutečný botanik, který spatřil na starém kontinentu kvést pravý turecký tulipán, byl Švýcar Konrad Gesner – bylo to roku 1559 v zahradě bohatého měšťana Johanna H. Herwarta ve švábském Augsburku. Krátce po něm už o nich psal i doktor Matthioli (1565), pak také botanik Lobel či Clusius. Turecká cesta nebyla jediná, která tulipány do Evropy přivedla. Některé na nejjižnějších perifériích kontinentu vlastně rostly vždycky. A jeden druh (Tulipa sylvestris) se po Evropě rozšířil snad už ve středověku – jenže kvetl vždycky poměrně neochotně. Teprve rostliny z Turecka změnily pohled Evropanů, co bylo dobré pro císaře, chtěli teď mít všichni. Jak to skončilo, už víme…
Tulipány za ťulpasy rozhodně nemám, naopak k nim chovám značnou náklonnost. Ze všech nejvíc miluji botanické druhy tulipánů, tedy ty méně prošlechtěné, které sice dnes ve velkém dodávají především holandské firmy, ale stejně tak je můžete najít jako planě rostoucí na suchých stráních jižní Evropy, severní Afriky, jihozápadní nebo střední Asie. Je jich prý 86 druhů, takže je z čeho vybírat. Nikdy je nebudete mít všechny, ale když vaši zahradu okrášlí aspoň deset z nich, pochopíte, v čem spočívá jejich krása. Botanické tulipány u nás vykvétají obvykle už v březnu a dubnu, pěkně po sněženkách a bledulích. A je na co koukat!
