Agenturní fotografie, podobně jako třeba staré filmové týdeníky, zachycují nejen to, co bylo v dané době skutečně možno vidět, ale mnohdy zejména to, co si „doba“ žádala, aby vidět bylo.
Především snímky z totalitních let odpovídají oficiální objednávce: ty, které by snad zachycovaly něco jiného než optimismus, za každé diktatury povinný, by režim sotva povolil zveřejnit a archivovat. Přesto i snímky s puncem oficiality a optimistické fabulace nabízejí možnost se do oněch minulých let jistým způsobem vrátit: i kdyby jen z toho důvodu, že právě oficiální propaganda byla jejich neodmyslitelnou součástí.
Také ale proto, že na fotografiích jsou zachyceni skuteční lidé, kteří, ať už na snímcích veselí předstírají, či doopravdy prožívají, museli koneckonců čelit realitě, před kterou bylo sotva možno doopravdy utéct.
Lze proto přemýšlet, co asi probíhalo hlavou slečně pózující s okupačním letopočtem 1940, nebo třeba později prezidentu Edvardu Benešovi, když na Nový rok 1948 se zdvořilým úsměvem potřásal pravicí svému pokořiteli Klementu Gottwaldovi. Silvestrovské oslavy v padesátých letech se agenturní fotografie snažily pojmout jako reklamu na šťastný život v socialistické společnosti; přece jen poněkud přirozenější, i když notně naivní veselí je cítit ze snímku pořízeného v polovině šedesátých let.
Normalizace přinesla fenomén, který svým způsobem žije dodnes: televizní silvestry. Populární zábavné pořady, které v dobách největší slávy moderoval Vladimír Menšík, se natáčely s velkým předstihem a veselí z nich muselo přímo prýštit: anekdoty, scénky, balet Československé televize, dechovka...
Je příznačné, že fotografie z nějakých spontánních silvestrovských oslav v 70. a 80. letech tehdejší Československá tisková kancelář patrně vůbec nepořídila.
Televizní elektrický ohradník opustili lidé s nadšením na konci roku 1989: tehdy bylo po dlouhé době opravdu co očekávat a vyjít do ulic a na náměstí se zdálo být přirozenou tečkou za rokem, kdy v Československu padl totalitní režim. Přitažlivost oslav příchodu Nového roku na náměstích přetrvává až do dnešních dnů; tisíce lidí tak spolu na zdravém povětří oslavily vznik samostatné České republiky nebo vstup do nového tisíciletí.
