Jeho listy sloužily klukům z konkurenční Mažňákovy party jako rozpoznávací znamení, každý člen party mohl vlastnit jen list jediný. Jenže opravdu si kluci z velkého města, které mělo dokonce i tramvajovou dopravu, nemohli třeba už v prvních desetiletích 20. století opatřit jinanové listy i jinde?
  |
Jinanová semena poprvé přivezli z východní Asie do Evropy Holanďané snad už v roce 1730. V nizozemské utrechtské zahradě Oude Hortus roste dodnes nejstarší evropský exemplář jinanu, který byl údajně vysazen někdy mezi lety 1750 a 1775. Jinde v Evropě začal být vysazován až později, častěji až v prvních letech 19. století, známe takové příklady z Německa, Francie, Itálie, podobně tomu bylo jistě i u nás.
Výzdoba pošty
Malíř Karel V. Mašek použil motiv jinanu v roce 1901 k výzdobě budovy pražské Hlavní pošty v Jindřišské ulici – stojí dodnes jen nedaleko od Václavského náměstí. Na zdech je tu zachycena řada rostlin, které sjednocuje sebevědomé heslo „Spojujeme všechny národy světa“ – zřejmě tedy tyto rostliny měly symbolizovat všechny světadíly, na něž pošta doručovala zásilky, Asii evokoval zrovna jinan. Je možné se též setkat s názorem, že jinan byl vysazen vlastně i ve staré Andělské zahradě, která se dříve rozkládala na ploše právě oné nově zřízené pošty v Jindřišské – prý proto je tu vymalován také. Jenže když císař Josef II. zrušil v roce 1782 některé kláštery, dotklo se to i Andělské zahrady, v této době byla totiž zahradou klášterní.
Uznejte, že by bylo vcelku nerozumné sázet na pozemek s tak nejistou budoucností do Evropy nově přivezený strom, jenž byl zpočátku nepochybně i dost drahý. Jistě by mu bylo raději vyhledáno místo podstatně perspektivnější. A to se také skutečně událo o málo později a dokonce jen nedaleko od Václavského náměstí, ve vinohradské zahradě zvané Kanálka. Nejstarší známá písemná zmínka o výskytu jinanu na území Čech pochází z roku 1804 totiž právě odtud – dnešních dnů se tento exemplář nedočkal.
Stařík z Brna
K nejstarším dosud živým stromům tohoto druhu u nás jistě bude patřit jinan u brněnského augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí, další staré jinany známe z areálu zámků v Doksanech, Benátkách nad Jizerou i odjinud.
Na konci 19. století byl jinan už vysazován běžně, pro Evropany byl stromem bezesporu stále pozoruhodným, jenže už dobře známým. Vždyť již v roce 1875 familiárně sděloval čtenářům časopis Vesmír, že v Japonsku se jádra jinanu „při každém obědu buď uvařená, anebo jako kaštany na uhlí upečená pojídají, také se do jídel jako u nás mandle přidávají a jsou na všech trzích tamějších zbožím laciným“. A o pár let později dokonce konstatoval Ottův slovník naučný (1896), že „do Evropy přišel strom tento již v předešlém století a dnes hojně se pěstuje pro ozdobu všude v sadech a v zahradách“.
Ještě že tenkrát Mirek neukázal jinanové listy své mamince – paní Dušínová by mu nejspíš řekla, že přesně takové listy zná i z maleb na zdech pošty, a hnala by ho zase do učení. Vždyť aby byl jinan dvoulaločný v českém velkoměstě opravdovou raritou, musel by se celý stínadelský příběh odehrávat o dobrých sto let dříve.
