130 let
Hrobka Václava Kočky

Hrobka Václava Kočky | foto: Dan Materna, MAFRA

Ukaž mi svůj hrob, řeknu to kdo jsi

Magazín
  •   12:59
Trend je jasný: i v převážně ateistickém Česku se čím dál víc lidí stará o to, co s nimi bude po smrti. Na hřbitovech přibývají náhrobky, kde datum úmrtí teprve čeká na doplnění. A po letech zanedbávání platí: ukaž mi svůj hrob a já ti řeknu, kdo jsi.

Je středeční dopoledne na začátku května a hlavní třídy pražských Olšanských hřbitovů jsou skoro prázdné. Pár turistů s fotoaparáty hledá Franze Kafku. Posílám je na vedlejší židovský hřbitov. Stará paní nese předpěstované macešky v plastové přepravce. Maminky tlačí kočárky se spícími nemluvňaty. Hluk z frekventované Vinohradské ulice se ztrácí někde mezi korunami kvetoucích kaštanů, kde zpívají ptáci.

Procházím se uličkami největšího pražského hřbitova a snažím se představit si, co si asi o Češích na základě toho, co tu viděli, myslí ta dvojice cizinců, kterou jsem potkala. Hned u vchodu jistě obdivovali secesní mramorové sousoší na hrobě rodiny Hrdličkovy, snad jediné v Praze, kde je ještě víc carrarského mramoru než na hrobě „kolotočáře“ Václava Kočky mladšího. O kousek dál se blyští švédská žula na hrobě romské rodiny Telvákových, který nikdy nezapadá prachem ani zežloutlými listy. Romové, stejně jako světští, jsou vřelým vztahem ke svým zemřelým proslulí. A možná vedou tihle olšanští sousedé i nevyhlášenou soutěž o titul zdejšího nejskvostnějšíhohrobu. Představuji si, jak tu sedávají na mramorových lavičkách a smetáčky oprašují lesklé náhrobky. Ať už si o estetické hodnotě jejichhrobů myslíme cokoli, faktem je, že než na nich jedna svíčka zhasne, už tam svítí jiná.

Hrobka rodiny Rittigových

O kousek dál je rajon obrozenců. Nedaleko od sebe tu leží Karel Jaromír Erben a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Jména, která cizincům nic neříkají. Zato Češi se na tomhle náměstíčku často podiví. Na kaplové hrobce u zdi se tady totiž skví nedávno obnovený, ve zlatě vyvedený nápis „Rodina Rittigova a Pavelkova“. Lobbista Ivo Rittig bude spočívat na vskutku prominentním místě.

Dvě Prahy pod zemí

Na padesáti hektarech mezi zdmi Olšanských hřbitovů odpočívají dva miliony lidí. Skoro dvě Prahy. Vědci, umělci, továrníci, lékaři, poštmistři... Před očima návštěvníka defilují desítky známých a tisíce neznámých jmen. Velké neudržované hrobky starých pražských německých rodin porostlé břečťanem i dojemně opečovávané náhrobky dětí – třeba hrob čtyř sourozenců, jež roku 1861 zavraždil jejich otec, mlynářský dělník Augustin Zimmermann na vrchu Vítkově. Sochařská díla význačných umělců, skvosty z období neorenesance, secese či kubismu vedle baculatých andílků a mramorových holubic s hlavičkou visící přes okraj náhrobku. Zatímco ještě před deseti lety se však mohlo zdát, že funerální architektura zamrzla někde v 60. letech 20. století, v posledních několika letech pozorují věrní návštěvníci hřbitovů zvláštní změnu. Jako by smrt přestávala být tabu.

A jako by živým začalo záležet nejen na tom, v jakém domě žijí zde na zemi, ale i na tom, jak bude vypadat jejich příbytek posmrtný. Zakázky kamenickým firmám v hodnotách několika set tisíc korun nejsou výjimkou, přibývá i nových sochařských děl a běžné je už i pojištění na pohřeb. „Je to trend, který pozorujeme v posledních třech, maximálně pěti letech. Vznikají nové architektonicky zajímavé náhrobky a lidé se o hroby daleko víc zajímají. Chodí na komentované procházky, mnozí se zapojili do našeho projektu adopce hrobů a starají se o místa posledního odpočinku lidí, které neznali. Jako bychom se s tím, jak stárneme a budoucnost se nám jeví nejistá, víc zajímali o minulost a o to, co nám předcházelo,“ vysvětluje Oldřiška Dvořáčková, vedoucí oddělení projektů ve Správě pražských hřbitovů (SPH).

Hrobka Otakara Motejla

Jedním z lidí, kteří nechtěli nic nechat náhodě, je i karikaturista a ilustrátor Ivan Steiger, který žije v Mnichově. Před několika lety získal hrobové místo na Vyšehradě, kde má pochované rodiče. „Nechtěl jsem k nim, protože leží přímo u nohou Zdeňka Nejedlého. Tak jsem si pořídil hrob vlastní,“ vysvětluje 77letý karikaturista deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung po telefonu. „Je to moje dílo: český kámen nalezený v přírodě, s mým jménem a radami krále Šalamouna. Spolek Svatobor, který se o Slavín stará, si myslel, že už jsem umřel, tak napsali manželce, jak to, že tam bez jejich vědomí vznikl jeden z nejkrásnějších hrobů. To bylo hezké. Už se tam těším.“

Byznys jménem Vyšehrad

Ivan Steiger si místo na Vyšehradě zřejmě zaslouží. Jiná jména už tak nesporná nejsou. Hrob na „hřbitově prominentů“ si před několika lety za nemalou částku pořídila například zpěvačka Hana Zagorová. Známá je i kauza prodeje hrobu slovenského malíře Cypriána Majerníka. Za 38 tisíc korun si ho roku 2011 koupil bývalý člen představenstva fotbalové Slavie Tomáš Rosen a nějakou dobu nebylo jasné, co s malířovými ostatky bude. Nakonec se však vedení SPH s Rosenem dohodlo na výměně Majerníkova hrobu za jiný, také na Vyšehradě.

Na jaře 2015 byla na Vyšehrad uložena i urna s popelem bývalého premiéra Stanislava Grosse, jemuž hrobové místo – i s ostatky řádového bratra Emanuela Františka Hrdličky – přepustili benediktini z Emauzského kláštera. Kdo koho kontaktoval – zda vdova po expremiérovi benediktiny, nebo tomu bylo naopak, nelze zjistit. Vedení emauzských benediktinů se nepodařilo telefonicky zkontaktovat a na e-maily do uzávěrky Pátku LN neodpovědělo. Rodině Grossových však slouží ke cti, že při obnově pomníku nechala pozlatit i jméno prvního pohřbeného.

Takové kupčení s hroby na nejvýznamnějším českém hřbitově je však už dnes minulostí. Cesta dalších eventuálních zájemců pod zdejší rovy bude daleko složitější. „Byla to jedna z prvních věcí, které jsem zavedl po svém nástupu do funkce v roce 2013. Uchazeče dnes musí schválit komise pro nakládání s hroby, která hodnotí společenský přínos mrtvého. Skládá se ze zástupců vyšehradské kapituly, Matice české, Národního muzea a památkářů,“ vysvětluje ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený, absolvent Pedagogické fakulty UK, který vnesl do světa pražských hřbitovů nový vítr.
Nejen svým mládím a tak trochu punkovým vzezřením, podpořeným krátkou černou koženou bundou. Od roku 2013, kdy nastoupil do funkce, bylo podáno šest žádostí o pronájem hrobového místa na Vyšehradě, vyhověno bylo jen dvěma z nich: pozůstalým po kreslíři Kájovi Saudkovi a fotbalistovi Josefu Masopustovi.

Dalším dvěma osobnostem povolil pronájem opuštěného hrobu ředitel Červený ještě před vznikem komise, protože jejich společenský přínos považoval za nezpochybnitelný. Byli to architekt Jan Kaplický a herec Radek Brzobohatý. „Kauza Gross“ a jí podobné je podle Červeného něco, co bohužel nelze zcela vyloučit ani do budoucna. Převody nájmů hrobových míst a odkoupení náhrobků mezi dvěma soukromými osobami není možné nijak zabránit. Kamenická firma, která v minulosti prodala místo na Vyšehradě Haně Zagorové, má na tomto hřbitově stále ještě v pronájmu několik dalších míst a ta může převést na kohokoli – třeba na Viktora Koženého. Nezbývá než doufat, že šéfové této firmy preferují spíš lidi ze showbyznysu...

Autor: