Čtyřnohá oddanost. Dokument Psí láska vypráví o české musherce Janě Henychové |
„Lidé na památník přispěli. Chtěli ho. Pořád sledují jeho osud, i když zestárnul a jeho zdraví je chatrné,“ přibližuje Heiki Valnerová, dobrovolnice, která pomáhá se záchranou zvířat. Byla to ona, kdo přišel s nápadem vztyčit Zorikovi památník a zorganizovala na něj sbírku. Místní umělec pak vypodobnil Zorika společně s kočkou, která se k němu tulí.
Socha, která nyní stojí před jedním obchodním centrem, vzdává hold nejen samotnému psímu oblíbenci, ale i jeho společníkům a všem potulným zvířatům. Kdysi měl totiž psího společníka, který zahynul při autonehodě. Poté byl často vídán ve společnosti toulavých koček.
  |
Místní obyvatelé tvrdí, že Zorik se poprvé objevil coby štěně před 12 lety v nedalekém přístavu u skladu s uhlím. Od té doby byl neodmyslitelnou součástí tallinnské části Kalamaja, kdysi dělnické čtvrti, která se v současné době mění v magnet pro hipstery.
Zorik dokázal mazat rozdíly ve společnosti, kde je silně cítit propast mezi etnickými Estonci a Rusy. Získal si postarší ženy hovořící rusky, které ho krmily. A stejně tak zapůsobil na estonské hipstery. Včetně skupiny, která nyní otevírá kavárnu nazvanou „Zorik“.
„Zorik byl pes, jenž uměl zmizet. Byl to pes, kterého všichni v Kalamaji znali. Dotkl se všech - mladých a starých, Estonců i Rusů. Byl bodem sociální integrace,“ popisuje ho Valnerová.
Pes se svobodným duchem
Byl prý tak oblíbený, že ho obyvatelé čtvrti někdy krmili nejlepšími kousky hovězího, které měli. Nikdy se však nikomu nepodařilo ho chytit a ochočit si ho. „Když se ho lidé snažili usměrňovat nebo ho omezovat, prostě utekl. Měl svobodného ducha,“ přibližuje Valnerová.
Psi hledají cestu k cíli zřejmě s využitím magnetismu Země, míní se vědci |
Viktoria Gerová, která mu poskytla nový domov v psí boudě za rodinným domem na venkově, ho popisuje jako svérázného psa. „Nechce být blízko lidí, nerad se mazlí,“ řekla, zatímco Zorik seděl nedaleko. „Možná mu lidé během života ublížili, tak jim nevěří,“ podotkla.
Podle Heiki Valnerové musel Zorik estonské hlavní město opustit kvůli svému bezpečí. „Ke konci už byl tak senilní, že usínal na železničních nebo tramvajových kolejích. Anebo prostě tady na silnici, takže ho auta musela objíždět,“ popsala ochránkyně zvířat.
Zorik se nejprve pokoušel z nového domova utéct a vrátit se do starého teritoria, ale v poslední době jeho svobodného ducha zkrotil nedobrý zdravotní stav.
A jak se dá asi očekávat, našli se i tací, kteří ho ve čtvrti nechtěli. „Byl to zápas dobra a zla. Byli tady lidé, kteří žádali, aby byl odchycen a utracen, a další, kteří ho chránili a krmili. Tentokrát laskavost vyhrála,“ uzavřela Valnerová.
