Evropské včely se nestěhují, nové bydlení si hledají jen v souvislosti se svým rozmnožováním. To je velmi složitý proces. Původní hnízdo při rojení opouští asi polovina včel i matka, zůstávají zde voskové plásty se zásobami a kukla mladé matky, která se po odletu roje vylíhne. Roj, který vylétá, má matku, ale nezbytné plásty si musí teprve postavit v dutině, do níž se nastěhuje.
Jak roj hledá, vyhodnocuje a nakonec zvolí novou dutinu, to studoval již německý behaviorální vědec Martin Lindauer (1918–2008) a nově do detailů popsal ve svých knihách americký profesor biologie Thomas Seeley (70). Roj vysílá do terénu pátračky, které hledají vhodné prázdné dutiny. O svých objevech pak referují ve včelstvu včetně zprávy o kvalitě dutiny. Ze začátku je návrhů třeba deset a pak nastává „výběrové řízení“. Na nejlepší tipy se letí podívat přehlasované pátračky, a pokud své hlasy přidají, smrskne se během dne počet návrhů na dva až tři.
Druhý den se včelstvo už musí definitivně rozhodnout. Při většině hlasování není rozumné požadovat úplný konsenzus. Tak je tomu i u včel. Jakmile je dosažena asi 80procentní většina, roj se vznese a odletí do zvolené dutiny budovat hnízdo. Parametry, které včely berou při volbě v úvahu, jsou komplexní. Protože přirozených dutin není zase takový výběr, aby na nich šla dělat statistika, rozmísťovali studenti profesora Seeleyho v terénu prázdné krabice. Pak sledovali, zda je včely pátračky objevily, jak o nich v roji referovaly a jak návrhy dopadly v „konkurzu“.
Ukázalo se, že velkou roli hraje vzdálenost. Dutina nesmí být moc blízko původního včelstva, aby si staré i nové společenství nekonkurovalo při sběru potravy. Optimální odstup je jeden až dva kilometry, což je právě akční rádius včel. Dutina musí být dostatečně veliká, suchá, správně orientovaná vůči světovým stranám a ve správné výšce nad zemí. U země je chladno a drobné turbulence vzduchu, to se roji nelíbí. Příliš vysoko se roj také neusazuje. Je tam větrno, často horko a hlavně vertikální transport je energeticky náročný.
Hlavní problém je zásobování včelstva vodou. Včelstvo má zásoby medu a pylu pro zlé časy, ale nemá žádné zásoby vody. V minulosti to nebýval problém, ale dnes je krajina více vysušená. Ve světě asfaltu a zámkové dlažby loužičku aby pohledal. Včelstvo denně spotřebuje asi půllitr vody, takže každý den musí několik tisíc včel ven pro vodu. Vodu včely nosí v medném váčku, tedy v přední části svého žaludku.
Z výzkumů rakouského profesora biologie Karla Crailsheima vyplynulo, že včela musí letět pro vodu s prázdným medným váčkem, aby ji donesla čistou, nesmíchanou s nektarem. Při náhlém ochlazení nebo poryvu větru letící včele síly rychle ubývají a zvláště na jaře se mnoho nosiček vody do svého úlu nevrátí, uhynou v terénu. Tahat vodu na rozpálenou střechu do výše několika pater, to je životu nebezpečná dřina. A nejen vodu. Náklad nektaru a pylu má také svoje přepravní náklady.
Na rozdíl od vodorovné dopravy transport do výšky stojí včelu hodně medu spáleného ve svalech. Včela přesně vnímá, kolik nese, kolik ji stojí každé mezipřistání a jak daleko je od úlu. Dokáže se rozhodnout, zda je lepší se otočit dvakrát s menším nákladem než podniknout delší let s velkou spotřebou. Že by v těchto kalkulacích, které se včely učily před miliony let, figurovala i varianta, že jejich hnízdo bude na střeše obchodního střediska či metropolitní opery, o tom se dá s úspěchem pochybovat.
