Sobota 30. května 2020svátek má Ferdinand 16 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Versace kontra Konfucius

Shangai na vzestupu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Shangai na vzestupu. | foto: Lidové noviny

PRAHA Jací jsou dnešní Číňané? Ještě se oddávají tchaj-ťi a kaligrafii? Nebo je pohltil západní životní styl? Proč jim tolik záleží na penězích? K čemu je jim kultura konexí? Ovládnou brzy svět?

Jenny míchá kávu latte v kavárně Praha, kde nad stoly obloženými světlým dřevem bzučí angličtina a vedle panoramat našeho města visí kaligrafie. Z okna pozorujeme líně tekoucí potok v upraveném kanále. Li-ťiang, tohle horské městečko na severozápadě provincie Jün-nan, je v Číně svými kanály proslavené stejně jako Benátky. „Ale je hezčí,“ s úsměvem dodají Číňané místní i přespolní.

Ťün Li, která si říká Jenny, nepojmenovala svou restauraci Praha jen tak po listování v průvodci. „Žila jsem v Pekingu, kam jsem přišla z jihu. Neznala jsem tam jedinou duši, a nakonec se mou jedinou kamarádkou stala Češka Katka. Studovala v Pekingu čínštinu a naučila mě všechno,“ říká Jenny a pozoruje zamilované páry na kamenném chodníku, které přijely na líbánky.

Svůj podnik otevřela Jenny před pěti lety. „Když Katka z Pekingu odjížděla, řekla mi, že se člověk nesmí bát si svůj sen splnit. Došlo mi, že už nechci pracovat jako servírka v restauraci, která nepatří mně.“ Obstojnou angličtinou Jenny švitoří se zahraničními hosty, převážně mladými lidmi s batohy a Lonely Planet v ruce. „Číňané moc necestují sami, většinou jen ve skupinách a ne na dlouho.

S Katkou jsem se naučila chodit s batohem a balit si svačiny.“ Ojídle se bavíme dlouze, vždyť jsme v Číně, kde je jídlo alfou omegou zdárného dne. „My Číňané máme takový hloupý zvyk objednat si spoustu jídla, které samozřejmě nesníme. Necháme to na talíři, aby každý viděl, že si to můžeme dovolit. S Katkou jsem si zvykla objednat si prostě jen jedno jídlo a rýži a neplýtvat.

Tvář jsem kvůli tomu nikdy neztratila,“ směje se Jenny. Má přítele, se kterým to ale moc neklape, a vdávat se nechce ani náhodou. Podnikání jí jde rok od roku lépe, přesto raději šetří, aby mohla cestovat po Číně. Než odejdu, vyměníme si e-maily a mobily, čímž zakládáme další ze svých kuan-si.

Tak kolik?
Tuzemské noviny v posledních letech plní články o ekonomickém růstu Číny, která prý brzy ovládne svět. O skutečném životě Číňanů toho ale víme méně než málo.

Stereotypním představám odpovídá Číňan, který má doma vonným dýmem zahalený oltář zasvěcený Konfuciovi, ráno medituje při soustředěných pohybech tchaj-ťi, odpoledne při čaji a večer při tajemných tazích kaligrafie. Je to pravda i není. Mnozí Číňané sice opravdu ráno cvičí tchaj-ťi a pijí čaj, ale jinak jsou to tvrdí realisté, od nichž se žádné spirituality nedočkáte.

Při seznámení se zpravidla v druhé otázce zeptají, kolik vyděláváte, kolik vydělává váš partner a jak vysoké je školné vašeho dítěte. Ačkoliv Evropanovi se přímý dotaz na výši jeho výdělku zdá netaktní, pro Číňany je to informace, jež napoví o vaší životní úrovni a vašich schopnostech. Váš čínský partner pak také třeba ví, že pozvat vás do příliš drahé restaurace by vás mohlo zahanbit, jelikož pozvání se obvykle oplácejí.

„Dalším důvodem bylo naprosté potírání osobního vlastnictví za Maa,“ říká sinolog Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů o období 50. až 70. let v Číně, kdy za trestuhodně buržoazní bylo považováno i pohodlné křeslo.

Martin Kříž, který tlumočí pro české i zahraniční firmy v Číně a vlastní server cinsky.cz a firmu China Consulting, říká: „Pokud se rozhodnou utratit peníze, je to spíše kvůli jejich statutu, nikoliv kvůli sobě. Nemají v sobě koncept, že peníze člověku slouží, ale že mu přidávají na hodnotě.“

Často se stává, že Číňané mají na kontě slušnou částku peněz, ale bydlí ve skromném bytě, a jestli na něco peníze vydají, pak na studium potomka. V chrámech lidé pálí tzv. papírové peníze na úplatu Buddhy za prospěch dítěte ve škole, úspěch v podnikání či nalezení bohatého manžela.

Skromnost a neokázalost konfucianismu přirovnává Martin Kříž k evropskému období protestantismu. „Tehdy také lidé neradi utráceli a raději akumulovali kapitál.“ Když vydělá Číňan více peněz, nepoletí za ně na Seychely, ale raději rozšíří svůj byznys. Jeho statutu takový krok pomůže mnohem důkladněji. „Číňan se vůbec mnohem víc nahlíží očima ostatních.“

Na česneku, či na vodítku?
Výše řečené ovšem platí dnes spíše pro „většinového Číňana“ z venkova a menších měst. Ve velkých městech se již díky ekonomickému boomu etablovala majetnější vrstva, která okázalým konzumem ukazuje svůj úspěch. Slečny v oblečení od Versaceho a botičkách od Manola telefonují mobily, o kterých se evropskému trhu jen zdá.

Kromě mezinárodních časopisů jako Cosmopolitan mají Číňanky i vlastní ženské časopisy Rayli a iLook. Asia Times Online cituje manažerku Čínské ústřední televize Lin Jie: „V Americe jsem značky moc neřešila, tady je to kultura. Podívejte se na mě, mám na sobě jen samé značky, Gucci, Fendi, Armani, Versace...“

V dnešní Číně lifestylové magazíny zabírají většinu trhu, reportážní či investigativní publicistika v zemi téměř nevychází. Zatímco Google v Číně na přání režimu cenzuruje ve svém vyhledávači odkazy s hesly jako demokracie či svoboda, konzumně naladěné apolitické časopisy režim podporuje. Podle Asia Review tu jen v roce 2002 vzniklo 30 000 nových titulů.

V zemi sílí střední vrstva, která by měla čítat něco mezi 200 a 300 miliony lidí, tedy kolem 20 % z 1,3 miliardy obyvatel země. Ta se zajímá o módu a celebrity stejně jako Evropané. A tak třeba Cosmopolitanu se v Číně prodá měsíčně 550 000 výtisků. Jak píše Asia Times Online, novým hitem je vlastnictví roztomilého pejska. Takže zatímco třeba v Kantonu lze ještě koupit psa na česneku, v jiných čínských velkoměstech se procházejí slečny s vyčesaným psíkem na vodítku.

Mánie po značkovém zboží má podle Martina Kříže i pozitivum, Čína tak možná sama zlikviduje falešné zboží, jímž zaplavuje evropské tržnice. „Ten problém se zřejmě vyřeší sám, protože sami Číňané si začínají libovat ve skutečných značkách. Už brzy nebudou falešné rolexy ke koupi jen tak lehce na ulici.“

V muzejních sbírkách, které přežily devastaci Kulturní revoluce, jsou vystaveny kousky jemného porcelánu a půvabné tušové malby, jež dávají tušit vybraný vkus svých dávných majitelů. Většina čínských domácností ovšem vkusem zrovna neoplývá. Podle Rudolfa Fürsta za pokleslý vkus může úpadek společnosti za Mao Ce-tunga.

„Veškerá elita, která umění tvořila, byla deklasována.“ Ostatně i historicky tato intelektuální elita v Číně představovala jen promile společnosti a tvořila také jen pro malý okruh lidí. „Zemědělská společnost vybraný vkus neměla a nemá na něj ani dnes čas ani peníze. U nás to bylo jinak, v Evropě byla kultura vždy masovější záležitostí,“ míní Martin Kříž.

Konexe, konexe, konexe
„Můj budoucí manžel se o mě musí dokázat postarat,“ prohlašuje Jenny. Manželství je v Číně založeno spíš na rozumové úvaze, na venkově si rodiny stále ještě najímají dohazovačky, tzv. chu-niang. Autorka textu se při pobytu v Číně setkala i se sebevědomou, avšak značně zaneprázdněnou manažerkou Jesiccou Liou, která ve svých pětatřiceti letech o pomoc chu-niang požádala, aby nemusela ztrácet čas vyhledáváním vhodných partnerů osobně.

Kladně se hodnotí manžel bohatý se schopností se o rodinu postarat. „My vlastně máme opačné chování,“ říká Martin Kříž. „Číňané si romantické lásky odbudou ještě před sňatkem a k manželství si zvolí partnera po praktické úvaze, zda jsou manžel či manželka schopní a dokáží člověka zabezpečit. U nás jsou lidé ochotni v takto výhodných vztazích žít před svatbou, ale málokoho napadne, aby si vzal někoho, koho nemiluje.“

Morálku v Číně dodnes ovlivňuje muž zvaný Mistr Kchung, který se narodil ve zchudlé aristokratické rodině před šestadvaceti stoletími. Kdo se chce vyrovnat jeho vzoru, musí dodržovat rituály, celoživotně se vzdělávat a mít v úctě vše staré. Učení muže, známého u nás pod latinským názvem Konfucius, dostalo těžkou ránu především za
Kulturní revoluce v 70. letech, ale v poslední době jeho obliba roste a v některých městech zakládají elitní školy, kde žáci studují základy této filozofie a hledají moderní výklady starých principů.

Z konfucianismu vyplývá mnohé, třeba i vztah zaměstnance k zaměstnavateli. „Šéf podniku musí mít auto za 3 miliony a člověk, který v jeho podniku pracuje za 220krát menší plat, to neřeší, vlastně to tak chce,“ říká Martin Kříž.

Rodinné vazby dané konfuciánskou tradicí však ohrožuje státem prosazovaná politika jednoho dítěte. Kvůli této metodě boje s přelidněností chybí v Číně sestry, bratři, tety či strýci. Veškerá péče rodiny se upíná na jedno dítě, většinou nesmírně rozmazlované, které se později jen těžko bude pokorně sklánět před názory svého otce.

Pan Wang je z Čchang-anu a žije a vaří v Praze už patnáct let. Ve své restauraci, kde na stěně visí buddhistický oltář s elektrickými svíčkami, posedává zimomřivě v bundě a odmítá se nechat fotografovat. Politika jednoho dítěte se mu zdá v pořádku. „Vám se to zdá divné. Ale v Číně, když je pár obklopený ostatními páry s jedním dítětem, nepřijde mu podivné, že bude taky vychovávat jen jedno. Jsou také páry, které dítě kvůli přelidněnosti vůbec nechtějí.“

Mnozí z dotazovaných Čechů, kteří v Číně studovali sinologii, si stěžovali na jistou vypočítavost Číňanů při navazování přátelství. „Vždy za přátelením se něco bylo,“ přemýšlí Jan Pospíšil, jenž je dnes programovým ředitelem zájezdů do Číny v China Tours.

Často se chtěli Číňané družit, jen aby pokonverzovali v angličtině. Než mezi Číňany vyklíčí skutečné přátelství, jedná se o kuan-si, tedy o konexi, prázdnou známost. „Jsou to vazby, které Číňané navazují pro možný prospěch v budoucnu,“ vysvětluje Jan Pospíšil. „Oni jsou mnohem komunikativnější než my. Život v Číně je tvrdý, a aby tam sehnali, co potřebují, musí mít známosti. Je to prostě praktické.“

Praxe je taková, že ve vlaku dáte spolusedícímu své telefonní číslo a za půl roku se vám ozve s nabídkou ke spolupráci nebo prosbou o pomoc, nocleh či doporučení. Nakonec to ani nemusí být onen spolucestující, ale třeba jeho bratranec. Při zmínce o kuan-si se Rudolf Fürst rozesměje.

„Dal jsem své číslo jedné čínské rodině, která se přistěhovala do Prahy. V neděli mi volali, že nemůžou domů, ať zavolám zámečníka. Tak jsem spěchal k nim, kde jsem se dozvěděl, že si chtějí jen nechat přidělat klíč. Zámečník mi tehdy vynadal, a nakonec i oni, když jim zámečník účtoval přirážku za práci v neděli.“

Tovární nevolnice
Sinologové se shodují, že v Číně roste nacionalismus. „Dělá jim dobře držet pospolu jako národ,“ míní Jan Pospíšil. Až tak, že na úkor vlastní životní úrovně vítají let čínské rakety do vesmíru nebo nejvyšší dům na světě. Jejich citlivost se rozkládá do několika vrstev, největší pozornost patří rodině a poté národnímu zájmu, pro nějž obětují i něco ze své životní úrovně.

Občanská společnost zde však nefunguje tak jako v Evropě. Co se totiž netýká přímo jich, respektive jejich rodiny, to je nezajímá. Proto vrazí-li do vás někdo ve frontě na jízdenky, nepočítejte s omluvou. Rudolf Fürst říká: „Neexistuje tu pocit solidarity s bližním, v jejich podmínkách by to byl přepych. Každý se musí starat o obživu vlastních lidí.“

S tím ovšem souvisí i otázka: mohou Číňané konkurovat USA jako světová velmoc? Na každém pracovním stole na světě dnes leží nejméně deset věcí, které byly vyrobeny v Číně. Podle určitých ekonomických ukazatelů jde Čína nahoru, své výrobní linky zde mají snad všechny velké firmy, což vede k sebevědomí Číňanů. V

ětšina věcí je však v Číně vyrobena proto, že to jde levně, za značně benevolentních výrobních podmínek ve prospěch majitele a také za cenu katastrofálních nároků na životní prostředí. V této souvislosti se objevil i nový termín ta-kung-mej, označující dívky, které z venkova přicházejí do průmyslových zón, aby tu po určitou dobu vydělávaly a šetřily na budoucnost.

Nemají mnoho práv, jelikož zpravidla pracují bez chu-kchou, tedy povolení k trvalému pobytu. Toto povolení mimo jiné znamená, že kdo se narodil na vesnici, nemůže se jen tak odstěhovat do velkoměsta, pokud se nechce přidat k dalším zhruba 200 milionům lidí bez registrace. Kdo nemá registraci, má špatný přístup ke vzdělání i zdravotnictví, což platí i pro jeho potomky.

„Čína je mistrem světa ve výrobě, ale pracovní podmínky jsou odporné. Takovéhle prvenství se mi zdá dosti ubohé,“ míní Rudolf Fürst. „Z Číny strach nemám, jejich efektivita práce nemůže růst do nekonečna.“ A je zde ještě jedna podstatná překážka, aby se Čína stala světovým lídrem. Není to globální kultura a její jazyk není mezinárodní jako angličtina.

Na rozdíl od USA, které jsou jakýmsi celým světem vměstnaným v jedné zemi, zůstává Čína ve svých hranicích. Má za sebou šest set let izolace, když se v roce 1433 z velkolepých zaoceánských výprav musela vrátit poslední loď mingské dynastie. Země se stále orientuje hlavně na výrobu a nevede se v ní téměř žádná veřejná diskuse.

Mnozí odborníci soudí, že myšlenkově nám současná Čína nemá co nabídnout. „Režim se tváří silácky, je jaksi intelektuálně sterilní, jakákoli debata se nepřipouští, přitom v 80. letech před masakrem na Tchien-an-menu to už bylo možné,“ říká Rudolf Fürst. Bude-li mít Čína svobodnější politiku, vše se může změnit. Zatím ale platí, že země, v níž je stále výrazně potlačena svoboda myšlení, těžko může inspirovat a vést zbytek světa.

,
Premium

Bubeník z Mandrage: Víťa sebral odvahu, kterou nikdo z nás nenašel a rozsekl to

Matyáš Vorda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na bicí hraje od svých devíti let. V deseti s kamarádem Víťou Starým založil kapelu Mandrage, která se za devatenáct...

Premium

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Premium

Leoš Mareš: Není to jen o talentu, ale o schopnosti si peníze udržet

Leoš Mareš by mohl získat titul syn roku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Krach, zhroucení, deprese, obavy o budoucnost a pátrání po smyslu vlastní existence. To jsou emoce, které v těchto...