Šlo o vůbec první celkové restaurování Zrcadlového sálu. Zahrnovalo mimo jiné pečlivou obnovu asi tisíce metrů čtverečních maleb, které pokrývají klenbu. Malby vytvořil na zakázku Charles Le Brun, dvorní malíř Ludvíka XIV. Dále se čistily štuky, zlacení, mramor, lustry a samozřejmě zrcadla, po nichž sál nese své jméno. Zrcadlářský mistr Vincent Guerra, který se stejně jako další členové restaurátorského týmu účastnil slavnostního otevření, jich za tři roky složitými postupy vyčistil 308. Dalších 48 zrcadel muselo být vyměněno.
Při restaurování maleb byly sňaty vrstvy pozdějších přemaleb. Podle Petronille Eynaudové, která tyto práce vedla, tak nyní návštěvník vidí v devadesáti procentech to, co namaloval Le Brun. Restaurování trvalo stejně dlouho, jako trvalo Le Brunovi vytvoření původního díla.
Šéf celého restaurátorského týmu Frédéric Didier zdůraznil, že veškeré zásahy se děly na základě zkoumání archivů. „Nic jsme si nevymysleli. Nyní sál vypadá jako oslnivá stará dáma a všechny ty vrásky v jejím obličeji vyprávějí příběhy,“ řekl.
Zrcadlový sál nebyl během prací zcela uzavřen, vždy se to týkalo jen právě opravované části. Nyní je však návštěvníkům k dispozici ve své plné kráse. Nové osvětlení má navíc vyvolávat dojem, že sál je stejně jako za Ludvíka XIV. osvětlen jen svíčkami.
Restaurování bylo umožněno díky partnerství francouzského státu s firmou Vinci, která plně kryla náklady. Ty dosáhly 12 milionů eur (asi 336 milionů korun). Ředitel zámku Jean-Jacques Aillagon řekl, že šlo o vůbec největší mecenášský počin ve Francii.
Zrcadlový sál byl původně místem dvorních slavností. Výzdoba sálu oslavovala sílu a slávu Ludvíka XVI., nazývaného „král Slunce“. V roce 1919 byla v sále podepsána versailleská mírová smlouva, která kodifikovala nový pořádek v Evropě po první světové válce, včetně hranic nově vzniklého Československa.
Při restaurování maleb byly sňaty vrstvy pozdějších přemaleb. Podle Petronille Eynaudové, která tyto práce vedla, tak nyní návštěvník vidí v devadesáti procentech to, co namaloval Le Brun. Restaurování trvalo stejně dlouho, jako trvalo Le Brunovi vytvoření původního díla.
Šéf celého restaurátorského týmu Frédéric Didier zdůraznil, že veškeré zásahy se děly na základě zkoumání archivů. „Nic jsme si nevymysleli. Nyní sál vypadá jako oslnivá stará dáma a všechny ty vrásky v jejím obličeji vyprávějí příběhy,“ řekl.
Zrcadlový sál nebyl během prací zcela uzavřen, vždy se to týkalo jen právě opravované části. Nyní je však návštěvníkům k dispozici ve své plné kráse. Nové osvětlení má navíc vyvolávat dojem, že sál je stejně jako za Ludvíka XIV. osvětlen jen svíčkami.
Restaurování bylo umožněno díky partnerství francouzského státu s firmou Vinci, která plně kryla náklady. Ty dosáhly 12 milionů eur (asi 336 milionů korun). Ředitel zámku Jean-Jacques Aillagon řekl, že šlo o vůbec největší mecenášský počin ve Francii.
Zrcadlový sál byl původně místem dvorních slavností. Výzdoba sálu oslavovala sílu a slávu Ludvíka XVI., nazývaného „král Slunce“. V roce 1919 byla v sále podepsána versailleská mírová smlouva, která kodifikovala nový pořádek v Evropě po první světové válce, včetně hranic nově vzniklého Československa.
