VIDEO: ‚Bylo složité přimět aligátora vdechovat helium.’ Vědci si za neobvyklé pokusy rozebrali Nobelovy anticeny

Vědecké poznání nezná žádných mezí. Na ty nejúspěšnější badatele, kteří posunuli hranice svých oborů, tu čeká prestižní Nobelova cena, udělovaná od roku 1901 a doprovázená finanční odměnou v řádu milionů korun. Jenže co ti lidé, kteří vědecký průlom tak zcela neučinili, ale i přesto nás svými objevy obohatili, či alespoň pobavili? Pro ty je tu americká Ig Nobelova cena, kterou každoročně vyhlašuje časopis Annals of Improbable Research. Jde o satirický dvouměsíčník, který paroduje standardní vědecký žurnál. S odhalením výherců letošního ročníku anticen je svět opět o kus dál.

Původně bylo cílem cen opravdu zesměšnit, podobně jako tomu je například u Bludných balvanů, které uděluje český klub skeptiků Sisyfos. Tomu odpovídalo i motto: „Objevy, které nemohou nebo by neměly být opakovány.“ To se ale později změnilo na pozitivnější „Pokusy, které vás nejdříve rozesmějí, poté vás ale donutí přemýšlet“, společně s posunem celého záměru projektu k upozorňování na vědecké výzkumy s humorným nebo nečekaným tématem.

Časopis letos odměnil vědce, kteří si položili otázku, zda aligátoři při vyluzování zvuků využívají rezonanci ve vokálním traktu podobně jako lidé či například ptáci. „Složité bylo přimět aligátora vdechovat helium,“ popsal počáteční nesnáze biolog Tecumseh Fitch z Vídeňské univerzity, který se tři měsíce trvajícího výzkumu účastnil.

„Složité bylo přimět aligátora vdechovat helium,“ popsal počáteční nesnáze biolog Tecumseh Fitch z Vídeňské univerzity, který se tři měsíce trvajícího výzkumu účastnil.

Problém vyřešila až vzduchotěsná komora, do níž se helium smíchané s kyslíkem pumpovalo a uvnitř které byl umístěn aligátor čínský. Skutečnost, že helium přenáší zvuk rychleji než vzduch, pomohla vědcům zaznamenat, že aligátoří zvuky připomínající říhání skutečně obsahují rezonanci.

Aligátoři čínští vydávají mnoho různých zvuků při rozdílných situacích, nejvíce jsou však patrné v období páření. Podle vědců jimi samci zřejmě dávají samičkám i konkurenčním samcům na srozuměnou, jak jsou velcí a tělesně zdatní.

Žížaly a neurověda

„Byl to takový ten klasický moment, kdy vám něco přeletí přes mozek a vás začne zajímat, co se stane, když…“ říká fyzik Ivan Maksymov, který obdržel cenu za pokus ukazující, jak žížaly při vibracích mění tvar podobně jako voda v nádobě. Ten uskutečnil společně se svým akademickým kolegou ze Swinburneské univerzity v Melbourne, píše britský deník The Guardian. „Nešli jsme do toho, abychom nalezli řešení nějakého stávajícího problému,“ dodává fyzik, který obdržení ceny popsal slovy jako největší překvapení jejich profesních kariér, když vezmete v potaz genezi celého projektu.

Maksymov prý seděl na zahradě svého domu ve spolkové australské zemi Victoria, když zauvažoval o vizuální podobnosti mezi kapalinou pohybující se kvůli vibracím známým jako Faradayovy vlny - a žížalami.

Faradayovy vlny:

Vzhledem k tomu, že značnou část žížal ve skutečnosti tvoří voda, Maksymov se rozhodl pokračovat. Nasbíral na zahradě ze země hrst žížal, dočasně je uspal a poté je umístil na reproduktorovou soustavu určenou pro přenos zvuku na nízkých frekvencí, tzv. subwoofer, který měl ve své garáži.

„Rozhodl jsem se je rozvibrovat mechanickou energií ve formě zvuku z reproduktoru, takže jsem prostě spustil a zahrál několik instrumentálních písní,“ vypráví Maksymov. „Fungovalo to a ony se začaly se pohybovat jako voda.“ Ubezpečil, že po skončení experimentu vrátil testované subjekty na dvorek, kde nabyly vědomí. Po počátečním objevu vytvořil Maksymovův kolega Andriy Pototsky počítačový model, který má sloužit dalšímu výzkumu. Od chvíle, kdy byly výsledky publikovány, prý oba autoři promýšlejí, v jaké oblasti by mohli objevy aplikovat a využít. Věří, že tím správným oborem je neurověda, konkrétně metoda neinvazivního studia mozkových impulsů.