Záhy se však u nás zabydlel a jeho využití bylo vždycky široké: ceněno bylo dřevo tohoto stromu, jeho ořechy se zpracovávaly v kuchyni, znala je také stará medicína. Uplatnění našly i v kosmetice.
Vlašské ořechy (ilustrační foto)
Lidé pečovali o své vlasy od nepaměti, často využívali látky původu rostlinného, neváhali ale sáhnout ani po prostředcích daleko podivnějších: kadeře se natíraly na popel spálenými pijavicemi s octem, vlaštovčím lejnem i beraní žlučí. V raném novověku se obzvláštnímu kadeřnickému uznání těšila cibule, topolová mast, lipová šťáva, kopřiva, užanka, ořechové slupky i skořápky nebo leknínový kořen. Vědělo se o rostlinách, jež chránily před pleší, jenže znaly se i takové, které pomáhaly se vlasů a chlupů zbavovat – v tom byl prý nejlepší blín, ale také kapradiny rostoucí na dubech a bobové lusky.
Vlasy se mohly různými přípravky z rostlin i obarvovat, černou barvu vlasům dodávaly ostružinové a morušové listy, nálev z ořechových slupek, bezinková šťáva, odvar z pelyňku brotanu; blond odstíny se získávaly z diviznového oleje, dřišťálové kůry nebo listů ptačího zobu.
Doby novější přidaly do kosmetických barviv i další látky, ty měly jejich účinnost ještě posilovat. Některé z nich však nebyly bezproblémové. Nejenže občas tiskem proběhly informace o slavných herečkách, jejichž barvení vlasů se poněkud vymklo kontrole, takže nakonec z kýžených vlasů rusých byly kadeře zelené, objevovaly se i zprávy o přímo toxickém působení kosmetických barviv. Dokonce ještě v roce 1884 se světem roznesla šokující zpráva, že smrt slavného amerického herce Franka Chanfraua způsobila otrava z častého používání prostředku k barvení vlasů, který obsahoval dusičnan stříbrný.
Vlašské ořechy (ilustrační foto)
V našich zemích se pořádek ve složení barviv snažilo udělat už ministerské nařízení z 1. května 1866, které zakázalo užívání jedovatých látek v jakýchkoli barvách, a to i u zboží toaletního. Nadále už se nesmělo do vlasových barviv přidávat olovo, rtuť, síra ani arsen – ten se dříve mohl přimíchávat dokonce i do barev určených k malování pokojů. Bylo potřeba rychle najít účinné přísady zdraví neohrožující. Zpráva v Národních listech z roku 1868 musela tedy jistě vzbudit pozornost: „100 dukátů tomu, kdo v tanningové pomádě nalezne škodlivé látky“.
Jednalo se údajně o nový objev vídeňského lékárníka C. Russa, který používal k výrobě vlasové pomády vlašské ořechy. Jen o dva roky později získal vídeňský voňavkář A. Maczuski privilegium na speciální tresť, jíž se dalo „šedivý vlas na černo, hnědo nebo na plavo dobře obarviti“. Byla připravována ze zelené ořechové slupky, přičemž obarvila vlasy trvanlivě, aniž by barva při mytí pouštěla. V inzerátech neopomněl onen voňavkář ani varovat před drzými padělateli svého výrobku, jenže konkurence měla na reklamu v novinách také, takže hned v roce 1875 nabízela jiná firma 1000 zlatých tomu, na koho by jejich pravá ořechová tresť na vlasy nefungovala.
Vlašský ořech se stal učiněným hitem, teď už nesloužil jen k výrobě nábytku či cukrovinek – statečně porazil dokonce i odvěké šediny. Začalo být nad modré nebe jasnější, že čemukoli „pravému ořechovému“ se hned tak něco nevyrovná.
