Postavičky, které se poprvé objevily před 60 lety, 23. října 1958, ve slavném komiksovém časopise Le Journal de Spirou, ale brzy začaly žít svůj vlastní život.
O rok později už modří skřítci vykročili z komiksu Johan a Pirlouit do vlastní série a jejich příběhy lákají malé čtenáře dodnes.
Šmoulové jsou prý přesvědčení nacisté |
Po desítkách let existence je ze Šmoulů zábavní impérium, které funguje i po smrti Peya (1992). Šmouly je možné nalézt v kindervajíčkách, na školních aktovkách, penálech či hrnečcích, mají i vlastní zábavní parky. Roční příjmy ze „šmoulího byznysu“ dosahují milionů dolarů. Modré postavičky v bílých kalhotách a s bílými čapkami se ale zapojily i do kampaně UNICEF, která pomáhá bývalým dětským vojákům zapojit se zpátky do normálního života.
Celosvětové popularity by Šmoulové, nespíše nikdy nedosáhli, kdyby se neobjevili ve filmu a v televizi. První animovaný a tehdy ještě černobílý snímek sice přišel do kin už v roce 1965 a další o 11 let později, skutečná trefa do černého ale přišla až začátkem 80. let.
Slávu zajistil televizní seriál
Tehdy se šmoulích příběhů ujali v americkém studiu Hanna-Barbera a přetvořili je v animovaný seriál. První díl seriálu, za kterým stáli stejní producenti jako za Tomem a Jerrym, Méďou Béďou, Psem Filipsem či Flintstoneovými, se na obrazovkách v USA objevil v září 1981.
Do prosince 1989 vzniklo 256 částí, ve kterých se Šmoulové často potýkají třeba se zlým čarodějem Gargamelem a jeho kocourem Azraelem, které televize reprízují dodnes. Nevadí ani značně nerovnoměrně rozdělení mužů a žen - ve šmoulí vesnici žije 100 mužů (mají každý své povolání) a jedna žena: Šmoulinka (jako jediná má blond vlasy a nosí šaty a střevíčky). Všemu velí Taťka Šmoula, jenž má jako jediný červené kalhoty a čepičku.
Poněkud otravně mohou dospělým znít i jazykové patvary, jimiž se Šmoulové vyznačují: sbírají šmorůvky, chodí se někam šmoulnout, vyšmoulovat atp.
Na Šmoulech vydělal i Lou Fanánek Hagen
Na československé obrazovky se modří skřítci dostali už koncem 80. let, spolu s několika díly Toma Jerryho byli jedním z mála amerických kreslených seriálů v Československé televizi v té době. Česká verze je neodmyslitelně spjata s hlasy známých herců, například taťku Šmoulu namluvil Vlastimil Brodský, Šmoulinku (jediný skřítek ženského pohlaví) Jitka Molavcová, jejich hlavního protivníka Gargamela zase Jiří Císler.
Generace dětí vyrůstajících na přelomu 80. a 90. let také nejspíše nikdy nezapomene na poněkud vlezlou titulní píseň v podání Hany Zagorové, kde se zpívá „Lepší je hrát si, hrát, se Šmouly šmoulovat, na to chci hlavu dát šmoulí“.
Samostatná deska se šmoulími písničkami se objevila ještě před listopadem 1989 a v obchodech se po ní jen zaprášilo. Hudba inspirovaná Šmouly ale byla úspěšná i později, v 90. letech se přišly například CD Šmoulí super disco šou nebo První zimní Šmoulympiáda a prodané kusy se počítaly ve statisících (autorem textů byl pro někoho překvapivě Lou Fanánek Hagen).
Popularita šmoulích písniček není české specifikum, podobnou mánii zažili už koncem 70. let například v Belgii, Nizozemsku nebo tehdejším západním Německu.
A jak se oblíbení modří hrdinové nazývají v zahraničí? Belgičané mají tedy své Schtroumpfy, ve Španělsku se jmenují Pitufos, anglicky Strumpfs, německy Schlumpfs, Číňané jim říkají Nan Čing Ling, Japonci Sumafa a v hebrejštině dostali jméno Dardassim.
Šmoulové v posledních letech zabodovali i na stříbrném plátně, tři celovečerní filmy (Šmoulové, Šmoulové 2 a Šmoulové: Zapomenutá vesnice), kombinující hrané scény s animací, byly diváckým úspěchem.
