Byrokracie v našem životě přibylo právě s narozením dítěte. Asi mi dají rodiče zapravdu, že při vyřizování různých záležitostí od dávek až po dětský pas si záhy na úřadech připadáte jako doma. Naše papírování v Německu začalo v podstatě nevinně: šli jsme se přihlásit na jeden z úřadů k pobytu. Tenhle papír je pak základem pro další. Třeba pro získání místa ve školce a příslušného „gutscheinu“ zvaného „Kitaschein“.
To už byl o něco tvrdší oříšek a například jsme museli nechat syna naočkovat povinně proti planým neštovicím a meningitidě C a sjednotit český a německý očkovací průkaz (to jen malý příspěvek pro odpůrce očkování, kteří si myslí, že v Německu se nemusí děti očkovat – naopak se běžně vyžaduje víc povinných očkování než v Česku a bez nich v nemáte nárok na místo ve většině školek.)
Do opravdového veletoče německo – evropské byrokracie jsem záhy zabředla taky kvůli vyřizování zdravotního pojištění. Nikdo mi nebyl schopný podat správné informace, úřednice si mne přehazovaly jako horký brambor, na něčem jsem se dohodla s jednou z nich, přičemž ta druhá tvrdila opak. Musela jsem vyplnit stohy formulářů v Česku a potom v Německu, dodat nejrůznější potvrzení od dalších úřadů, rodné listy, potvrzení od zaměstnavatele… aby mi nakonec paní u okénka sdělila, že mi nic nevydá, protože nemám fotku (!) a ještě mi něco chybí.
„I když počkejte, máte pravdu, pro Čechy se fotka nevyžaduje, v jiných zemích ano, je to trochu chaos,“ zamyslela se německá úřednice s tím, že pravidla se pořád mění. „Ne, tak jinak. Naopak potřebuju fotku u vás, ale u dítěte ne,“ dodala zmateně s tím, že každá země EU má trochu jiná předpisy.
Deník matkyVeronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi. |
Pak mi ještě dvakrát přišly dopisy s doplněním dalších formulářů. Už to trvá dva měsíce a slibuju si, až se mi do ruky dostane plastová kartička s nápisem zdravotní pojišťovny AOK Nordost, tak bouchnu šampaňské.
To však není nic proti byrokratickému zabijáku a testu psychické odolnosti: žádosti o „Kindergeld“ - příspěvek na dítě, na který má nárok každý, kdo v Německu žije – ani nemusí pracovat a jeho potomci dokonce mohou žít v zahraničí. Proplácí se i zpětně. A tohle byrokratické kolečko rozčílilo i mého jinak stoického manžela. „Budeš se muset zapojit,“ přišel jednou ráno zoufale ke snídani a položil přede mě svazek formulářů zhruba velikosti diplomové práce na VŠ, který nám přišel po vyplnění už tak obsáhlé žádosti do schránky.
Ve formulářích pak člověk čelí zkoumavým dotazům jako „kdy skončilo moje poslední zaměstnání“, „kdy jsem pobírala mateřskou a v jaké výši“ atd. Nejvíc absurdní je ale požadované potvrzení toho, že jsme s manželem opravdu manželé. Němci nechtějí oddací list, ale pouze jejich formulář navíc potvrzený od českých úřadů. A problém je na světě: české úřady formulář neznají a nechtějí nám ho potvrdit. Dostáváme tedy český formulář, ten ale zase Němci neuznávají. Jsme v byrokratické smyčce. Nejhorší je, že podobné situace tu řešíme v podstatě pořád. Občas si připadám jako v Kafkově Zámku a stýská se mi po české byrokracii – to bych nevěřila, že někdy napíšu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Na druhou stranu v Německu sice projdete byrokratickým peklem, ale má to svůj výsledek. Na rozdíl od Česka tu dostanete místo ve školce (garantované státem od roku věku dětí), slušný příspěvek na dítě (aniž jste sociální případ) a dobrou zdravotní péči, kde nemusíte už nic doplácet (v ceně je třeba 3D ultrazvuk s fotkami a videem, pro zájemce porodní asistentky a různé další nadstandardní služby).
