18. ledna 2019 5:31 Lidovky.cz > Relax > Zdraví

Bez důchodců se praktické lékařství zhroutí, říká odborník

Spoření na důchod - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spoření na důchod - ilustrační foto | foto: Shutterstock

Praktičtí lékaři ošetří 80 procent pacientů, z rozpočtu na zdravotnictví nedostávají ani desetinu. Předseda Sdružení praktických lékařů Petr Šonka vyhlíží zlepšení, ale varuje i před opatřením, které by systém položilo na lopatky.

LN Praktický lékař pro dospělé, děti a mládež či zubař, to jsou lékaři, ke kterým má mít každý pacient v Česku přístup vozem do pětatřiceti minut. Splňují tuto podmínku všechny oblasti v Česku?
Zatím ano. Praktiků je nyní zhruba 5 200 a počet mírně roste, průměrný věk praktického lékaře je 57 let. Nicméně 20 procent praktiků jsou lékaři v důchodovém věku. Pokud by zítra řekli, že končí, máme opravdu problém. Bylo období, kdy se do oboru téměř nikdo nehlásil, například když byl ministrem zdravotnictví David Rath, prakticky zlikvidoval naše postgraduální vzdělávání, což vedlo k tomu, že několik let za sebou atestovalo pouze pár praktiků ročně. Pro mladé bylo ekonomicky neúnosné absolvovat přípravu před atestací. Teď máme systém nastaven lépe, díky existenci rezidentských míst přichází do systému asi 160 nových praktiků ročně. Pokud se nezavede nějaký nesmysl typu elektronické neschopenky, je systém díky praktikůmdůchodcům nadále udržitelný s vyhlídkou na to, že se nám podaří zvládnout generační obměnu.

LN To jeden požadavek může položit celý systém?
Byl by to poslední hřebíček do rakve. Na příští rok se s příchodem nového vedení ministerstva zdravotnictví rozdělily peníze v rámci úhradové vyhlášky spravedlivě. Nicméně za posledních deset let se úhrady praktikům zvedaly minimálně, což se v ordinacích nutně projeví. Pokud do resortu zdravotnictví přitekly nějaké peníze navíc, drtivou většinu získaly nemocnice, v letošním roce dokonce všechny. To je jedna polovina problému, tou druhou je, že nám přibývá stále více byrokratických povinností. Jestli se uzákoní povinnost vystavovat elektronické neschopenky, což v podobě, v jaké je to navrhováno, bude znamenat více práce, více nákladů a de facto žádný přínos, každý lékař důchodového věku si řekne, že to nemá zapotřebí.

LN Nějaký krizový plán ale musíte mít, pořád se přece poukazuje na to, že lékařů je málo, nejen v oboru praktických lékařů.
Ve skutečnosti to není tak úplně pravda. Jestli je někoho málo, tak sestřiček. To je průšvih obrovský. V počtu lékařů na počet obyvatel jsme na osmé pozici mezi zeměmi Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Jiná věc je věková struktura lékařů. Ta je tak špatná, že nám skutečně za pár let budou lékaři chybět, protože ty odcházející nebude mít kdo nahradit. Stále ale máme hustší síť ambulantních specialistů a nemocnic a také více lůžek, než je ve vyspělých zemích běžné. A to je jeden z problémů. Síť nemocnic odpovídá potřebám minulého či předminulého století, kdy bylo nutné se do nemocnice včas dostat i na koňském povozu. V některých oblastech leží nemocnice pár kilometrů od sebe. Mnohdy má každá z nich několik oddělení zavřených, protože jim chybí personál. To je luxus, který si nemůžeme dovolit, protože fixní náklady na udržení obou nemocnic naskakují, přestože žádná z nich nepracuje na plný výkon. Nabízí se logické řešení jednu z nich zavřít a personál a veškerou péči přesunout do druhé. Jenže k tomu je třeba najít politickou odvahu. Na to je špatně nastavený systém úhrad zdravotní péče, kvůli němuž si každé lůžko najde svého pacienta a ambulantní specialista je motivován k tomu, aby ve své péči držel i nekomplikované pacienty, které by mohl léčit praktik. Když k tomu přidáme chaotický pohyb pacienta systémem, zjistíme, že průměrný český pacient je u lékaře dvakrát častěji než rakouský a čtyřikrát častěji než švédský pacient. To je jeden z důvodů, proč si nevystačíme s počtem lékařů, který máme. Jestli k dosažení stejného výsledku potřebujeme dvojnásobek úsilí, znamená to, že máme poloviční efektivitu, pokud se srovnáváme s Rakouskem, které je nám nejblíže. Jiná věc je, že ten výkon přesto poskytujeme levněji, než je tomu v Rakousku, ale to je dáno nízkou cenou práce českých zdravotníků.

LN Proč se tak moc zdůrazňuje, že je nutné mít všude dosažitelného praktika a bije se na poplach?
Zdravotní systém je postavený tak, že základem je péče primární – to jsou praktičtí lékaři pro dospělé, praktičtí lékaři pro děti a dorost, zubař a gynekolog. Výše je péče sekundární – ambulantní specialisté a okresní nemocnice. A nejvýše péče terciární – fakultní nemocnice a specializovaná centra. Primární sféra odbaví 80 procent případů. Jsou země, kde je to procento ještě větší, protože mají praktici širší kompetence. Aby mohlo zdravotnictví být udržitelné, musí tento model fungovat. Jenže zatímco ve vyspělých zemích z celkového koláče peněz jdoucích na úhradu zdravotní péče získává primární sféra deset procent, v Česku je to jen šest procent.

LN Češi ale mají tendenci praktického lékaře „přeskakovat“ a rovnou chodit ke specialistovi.
Ano, říkám tomu „syndrom blbej obvoďák“. Historii zdravotní péče jsme měli stejnou jako Němci a Rakušané, kde se kladl důraz na rodinného lékaře. Jenže pak jsme převzali sovětský systém a obvoďák se stal jen rozesílačem doporučení ke specialistům, vypsal vám neschopenku nebo papír na invalidní důchod. Jenže za posledních dvacet let se toho hodně změnilo. Naši praktici mají vzdělání, které je uznáváno v celé Evropě. Mladí kolegové odcházející třeba do Německa jsou tam velmi žádaní a vysoce hodnocení. Nikdo nezpochybňuje jejich kvalitu a jsou schopni zastávat stejné kompetence jako tamní praktici. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by doma nemohli dělat totéž. 

JITKA PAVLÍKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí redakce

Najdete na Lidovky.cz