Pacienti s mentální anorexií nebo s bulimií vidí sami sebe jako v pokřiveném zrcadle. I když váží pouhých třicet kilo a jedí jeden nízkotučný jogurt a jablko denně, připadají si tlustí a mají výčitky svědomí z toho, že se přejídají.
„Ještě před takovými deseti patnácti lety se s poruchami příjmu potravy potýkaly hlavně dospívající dívky,“ říká profesorka Hana Papežová z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Dnes už se ale šíří všemi směry a postihují i mladší děti, ženy ve středním věku a také muže.“
Touha podobat se nepřirozeně štíhlé panence Barbie většinu dívek s věkem přejde. Kultu krásy, mládí a štíhlosti však podlehne nejedna žena středního věku. „Hodně za to můžou média, která pomáhají vytvářet tlak na štíhlost a věčné mládí,“ soudí profesorka Papežová.
„Zevnitř“ tento tlak na vlastní kůži poznala i britská novinářka Emma Woolfová, jež více než deset let bojovala s anorexií. O svém souboji napsala knížku „An Apple a Day“ (Jedno jablko denně), která vyjde brzy i v českém překladu. Zmiňuje se v ní mimo jiné o tom, že jíst a stárnout je hlavně u žen společensky považováno za něco trapného.
Ze zdravého životního stylu si přitom podle slov Hany Papežové mnozí udělali jen lukrativní artikl. Nejednou se pak ve své ordinaci setkává s pacientkami, které ji přesvědčují o tom, že vůbec nechtějí hubnout, ale žít zdravě.
Následníci Adonise
Žena posedlá „správným“ jídelníčkem věnuje jídlu stále větší pozornost a stále častěji bojuje také se strachy a fobiemi, že sní něco „nevhodného“. Do pekla poruch příjmu potravy je už pak odsud pouhý krůček.
Nakročeno k nim ale také mají mladíci s takzvaným Adonisovým komplexem, kteří chtějí mít vypracovanou postavu jako Schwarzenegger. Kvůli tomu jsou ochotni nejen chodit denně do posilovny a přeměřovat si svaly, ale i brát anabolika. Touha po tělesné „dokonalosti“ je někdy natolik pohltí, že přestanou chodit do školy či do zaměstnání a začnou se schovávat dokonce i před svými blízkými.
Mentální anorexieNejčastěji se vyskytuje v pubertě a adolescenci, v 90–95% případů postihuje dívky. Nízkou hmotnost si nemocný způsobuje sám – nejčastěji odmítáním jídla a cvičením. Navzdory podváze má intenzivní strach z přírůstku hmotnosti, připadá si tlustý. U dívek a žen v plodném věku se dostavuje amenorhea – nepřítomnost nejméně tří po sobě jdoucích menstruačních cyklů. |
„Muži často považují poruchy příjmu potravy za ženskou nemoc, a proto ji skrývají více než ženy,“ říká profesorka Papežová. „Přicházejí do ordinace později a o to obtížnější bývá pak jejich léčba.“ Na klinice se přitom s nimi v poslední době setkává stále častěji. Nemoc však obvykle mívá více příčin. Platí to nejen u žen a mužů, ale také u dětí.
„Donedávna se říkalo, že dívky smentální anorexií bývají velmi inteligentní perfekcionistky, často studijní typy nebo vynikající sportovkyně,“ zmiňuje Jiří Koutek, primář Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnice v Motole. „Platí to převážně i dnes, ale ne stoprocentně.“
Stejně tak není nejspíš stoprocentní ani domněnka, že poruchy příjmu potravy jsou tak trochu nemocí z blahobytu. Jisté však je, že v osmdesátých letech minulého století se na zdejší klinice léčilo přibližně patnáct dívek za rok, zatímco v současnosti jich je za rok kolem šedesáti.
V poslední době to podle slov pana primáře poměrně často bývají hlavně dívky, které jako první ve třídě dostaly menstruaci. Obvykle je nepříjemně zaskočí nežádoucí proměny dívčí postavy, které ani trochu neodpovídají vysněnému ideálu. Právě v takovou chvíli začne nejedna z děvčat držet drastickou dietu.
Nebezpečné poznámky
Nejen dospělí, ale i děti dnes odmalička slýchají, jak je žádoucí být úspěšný a výkonný. „Proto také dívky obdivují modelky, které znají z titulních stránek obrázkových časopisů, a kluci zase špičkové sportovce,“ uvádí docentka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnicev Motole. „Na internetu si potom bez problémů najdou údajně zaručené rady, jak zhubnout, a navzájem si je prostřednictvím sociálních sítí ještě předávají.“
BulimieNemoc postihuje především dívky a ženy ve věku dospívání. Pacienti mají neodolatelnou chuť k jídlu, provázenou zároveň výčitkami svědomí. Přejídání „korigují“ zvracením, hladovkami či projímadly. Chorobný strach z tloušťky zároveň snižuje sebevědomí nemocných. |
Vyhublou postavu pak dokážou podle jejích slov poměrně dlouho ukrývat pod huňatými svetry. A nad nesnědenou večeří velice často pronášejí přemoudřelé věty o tom, že pokrmy na talíři zaručeně nejsou zdravé.
Rozpoznat, co je „pouze“ puberta a kde už začíná nemoc, nebývá pro rodiče zrovna snadné. Pokud však dítě radikálně změní jídelní chování, odmítá jíst s ostatními u stolu, omezuje příjem potravy a úzkostlivě si vybírá potraviny podle jejich kalorické hodnoty, pak je určitě namístě vyhledat odborníka. Nebezpečné někdy bývají také nešetrně pronesené poznámky rodičů nebo trenérů, že by dítě mělo s tou váhou už začít něco dělat.
Maminka, která své dceři v důvěrném rozhovoru řekne „přece nechceš být jednou tak tlustá jako já“, možná ani netuší, jak může být taková poznámka záludná. Trápit se ale později výčitkami svědomí není také na místě. „Děvčata se mnou o takových zážitcích docela dost často mluví,“ přiznává docentka Kocourková. „Otázkou ale je, zda podobný zážitek opravdu musí být vždy spouštěcím momentem nemoci.“ Někdy si totiž podle jejího názoru dívky tímto způsobem pouze zdůvodňují své patologické jídelní chování. Odhalit skutečné příčiny poruch příjmu potravy není ani dnes snadné.
Co se děje v hlavě
Novinkou, která lékařům pomáhá lépe pochopit původ nemoci, jsou moderní zobrazovací metody EEG. Pacientovi lékař připevní na hlavu speciální elektrody a sleduje jeho reakce na různé emoční podněty. „Díky tomu můžeme například lépe vysledovat, jaký vztah má pacient ke svému vlastnímu tělu a na jaké situace reaguje přejídáním,“ vysvětluje Hana Papežová. Možnosti této metody i její další využití však prozatím odborníci začínají teprve postupně odhalovat.
Díky moderním zobrazovacím metodám lékaři mimo jiné zjistili i to, že mozek vyléčeného pacienta leckdy ještě po delším čase citlivě reaguje na určité podněty. V zátěžové situaci může do „své nemoci“ dívka, která prodělala anorexii, znovu spadnout dokonce i po letech – podobně jako léčený alkoholik za určitých okolností znovu propadne alkoholu. Proto je také velmi důležité naučit se během léčby zvládat zátěžové situace a najít si aktivity, které pomohou odvést myšlenky od talíře.
Poruchy příjmu potravy
|
„V souvislosti s poruchami příjmu potravy se v poslední době hodně mluví také o vazbách na genetiku,“ uvádí profesorka Papežová. „Přeceňovat její vliv není asi namístě, pokud se ale už tato nemoc v rodině vyskytla, pak je zapotřebí důkladně zvažovat třeba to, jestli dát dítě do baletu.“ Právě balet, při němž bývá tlak na štíhlost veliký, patří totiž podle jejích slov k rizikovým aktivitám pro vznik poruch příjmu potravy.
V Americe se proto už před časem setkala s tím, že baletní školy a jiná riziková pracoviště, jako jsou například střediska pro vrcholové sportovce, běžně spolupracují s odborníky na léčbu a prevenci těchto poruch. Ale ani taková spolupráce není podle Hany Papežové všespasitelná. Také tady si totiž přes veškerou nabízenou péči mnozí odmítají přiznat, že takovou nemoc vůbec mají, a odborníky o radu vůbec nepožádají nebo ji odmítají.
Smrtící podvýživa
Poruchy příjmu potravy mohou přitom vážně poškodit prakticky všechny orgány. „U mladých lidí často způsobují růstové poruchy,“ podotýká doktor Koutek. „U bulimiček i zvracejících pacientek s anorexií se mohou objevit také srdeční arytmie v důsledku rozvratu iontové rovnováhy.“
Dospívající dívky navíc během tohoto onemocnění ztrácejí menstruaci a rázem se tak dostávají do situace žen v menopauze. Velice často mívají v pozdějším věku také problémy s otěhotněním, hrozí jim i osteoporóza. Výrazně trpí také psychika.
Podle slov docentky Kocourkové mívají mladí pacienti obvykle komplikované vztahy s rodiči i se svými vrstevníky. Namísto prvních lásek prožívají nejen dívky, ale i kluci věčný boj se zdánlivou tloušťkou. Zatímco v lehčích fázích nemoci bývají pacienti ještě leckdy doslova hyperaktivní, později zápolí s únavou a vyčerpáním a mívají problém se zvládáním běžných denních aktivit.
Leckdy trpí také depresemi, s nimiž v krajním případě souvisejí i sebevražedné sklony. V těchto případech ovšem není snadné určit, kdy je deprese příčinou, a kdy naopak důsledkem poruchy příjmu potravy. Pacient se může dostat do spirály, v níž se oba faktory vzájemně posilují.
Každopádně může podvýživa i zabíjet. Nejen mladé pacienty, ale i dospělé. „Před pár dny zemřela jedna z našich bývalých pacientek. Dozvěděli jsme se tom od jejích spolupacientek, které s ní byly v kontaktu,“ zmíní se o jednom z takových případů profesorka Papežová. „Bohužel ani taková tragická událost neovlivní dlouhodoběji spolupráci na léčbě u většiny ostatních,“ dodává. Při velmi nízké hmotnosti, kolem 30 kilogramů u dospělého jedince, je přitom smrtelnou hrozbou i běžná chřipka.
Léky zatím nemáme
Samozřejmě ne vždycky musí být konce tak tragické. Obvykle je však léčba rozvinutých poruch příjmu potravy dlouhodobou záležitostí. Na lůžkovém oddělení zůstávají tito pacienti v průměru dva měsíce a většinou musejí poté ještě absolvovat ambulantní léčení. Léky, které by působily přímo na mentální anorexii nebo bulimii, zatím lékaři k dispozici nemají, v léčbě využívají například antidepresiva, která napomáhají ke zklidnění napětí.
„Důležitá je také skupinová a individuální psychoterapie a spolupráce rodiny,“ připomíná docentka Kocourková. Během léčby by pacienti měli nejen dosáhnout fyziologické váhy, ale i přeskupit si své životní hodnoty. Tak, aby střed světa pro ně neležel jen na talíři.
Šanci úspěšně se vyléčit mají hlavně relativně vyrovnané osobnosti, u nichž se podaří nemoc včas zachytit.
Podle slov profesorky Papežové někdy pomáhá ke změně postojů až šok, kdy pacient v důsledku nemoci zkolabuje nebo přijde o práci, o partnera. Záleží pak na tom, nakolik se mu podaří přijmout pomoc a odrazit se od pomyslného dna.
Odborníci na léčbu poruch příjmu potravy se shodují v tom, že se těchto nemocí hned tak nezbavíme. Už proto, že tlak na vnější vzhled a mladistvost je čím dál větší. Krásné a nestárnoucí chtějí být dnes už i seniorky, u nichž má mentální anorexie nebo bulimie leckdy těžší průběh už proto, že se na ni nabalují další nemoci související s pokročilejším věkem.
Právě nedávno přijímala profesorka Papežová na své oddělení šedesátiletou pacientku s takto komplikovanou diagnózou. „Pokud bude společnost stále více zaměřená na to, jak kdo vypadá, pak bude poruch příjmu potravy spíše přibývat,“ prorokuje docentka Kocourková. A přitom stačí docela „málo“ – zachovat si chladnou hlavu, nehroutit se z každého kilogramu navíc a problémy neřešit pomocí jídla, nebo naopak hladovění.
