Naše mysl má zásadní vliv nejen na to, zda jsme psychicky v pohodě, ale i na to, co nás bolí či nebolí, zda jsme zdraví, či nikoli. To je jedno z témat, která fyzioterapeut Pavel Kolář často rozebírá se svými pacienty, mezi něž patří mimo jiné i nejlepší čeští sportovci. Připomíná ale, že se nemáme striktně vyhýbat stresu, jde o to, poznat jeho správnou míru. Také je potřeba naučit se správně relaxovat, aby tělo dokázalo opět nabrat síly. Pod slovem relaxace si ale obvykle představujeme něco jiného, než co relaxace ve skutečnosti znamená. Není to ani sezení u televize, ale vlastně úplně ani procházka po lese. „Relaxace je mentální stav, který i krátkodobě zajistí obrovský odpočinek, revitalizaci organismu,“ vysvětluje profesor Kolář. (Ukázky z jeho nové knihy Labyrint pohybu jsou vyznačeny kurzivou - pozn. red.)
Pozor na bolest na hrudi či dušnost. Chcete sportovat? Musíte to dělat správně |
LN: V knize říkáte, že určitá míra stresu je žádoucí. K čemu konkrétně?
Stres je v překladu zátěž. Nemůžeme ho tedy vnímat jen jako něco škodlivého. On nám naopak pomáhá. Dám malý příklad. Když si půjdete zaběhat, je to pro váš organismus stres, na který se ale postupně dokáže adaptovat, svými mechanismy si na tento stres zvyká a zlepšuje svoji odpověď při jeho opětovném působení. To je logika každého organismu. Stejně tak reagujete i na jiné stresory - fyzikální vlivy, bakterie, viry, psychickou zátěž, jako je třeba bolest nebo utrpení. To všechno je stres. Samozřejmě, když je ho víc, vzniká takzvaná maladaptace, což znamená, že organismus už na to nestačí, což s sebou nese různé důsledky.
LN: Stres nám tedy vytváří lepší podmínky pro to, abychom se s ním příště lépe vyrovnali?
Ano. Chybou je, že si pod ním představujeme pouze něco, co je pejorativní, škodící. Je ale nutné vidět také opačný pohled. Vnímat i jeho pozitivní vliv na náš organismus. Reakce na něj musíme trénovat. I proto například některé primitivní kmeny stresují své děti záměrným poraněním. Může se nám to zdát kruté, ale oni je tím chrání do budoucna, protože jim to vytváří lepší reakce na potenciální problém. My v současné době se stresem neumíme moc pracovat, snažíme se před ním nadmíru chránit, což nám zhoršuje a oslabuje přirozené adaptační procesy.
LN Jak se mu bráníme?
Nezatěžujeme se jím dostatečně. Snažíme se před ním stále chránit a vytváříme si ve všech směrech sterilní prostředí. Bojíme se, abychom se nenachladili, nadměrně se chráníme před infekcí, utíkáme před větší fyzickou i psychickou zátěží. Vytváříme si prostředí sterilní od podnětů, které nás ve výsledku chrání. Stejně tak ochraňujeme i své děti. Ty by měly například dělat i to, co se jim nechce. My jim ale často nabízíme jen to, co se jim dělat chce. Musíme také zažít těžké situace v životě, abychom se s nimi uměli vyrovnat. Angličané tuto schopnost nazývají „life hardness“, životní odolnost. Člověk ale většinou touží po hédonistické poživačnosti, slasti. Všemu nepříjemnému má tendenci se vyhýbat a tím svou tělesnou i psychickou odolnost ztrácí.
LN Kdy se přijatelná míra stresu láme v nepřijatelnou?
To je velmi individuální a nedá se moc generalizovat. V našem životě máme dva základní typy stresu, fyzický a psychický. Fyzický znamená, že si jdete třeba zaběhat, na což tělo musí reagovat svými systémy - kardiovaskulárním, metabolickým, respiračním, imunitním, hormonálním, centrálním a dalšími. Tyto systémy tím posilujeme. Už po několika dnech zátěžového tréninku poklesne například produkce katecholaminů, které mají vliv na hladinu cukru v krvi. Pro správné adaptační možnosti potřebujeme i stres psychický. Při něm se opět vylučují chemické látky, které mají vliv na všechny už jmenované systémy. Pokud je emočního stresu moc a my ho neumíme regulovat, má to vliv nejen na naši psychiku, ale i na naše tělo, má to somatické důsledky. Můžete dostat chřipku, začnou vás bolet záda nebo se může stát i něco závažnějšího.
Při stresu se vyplavuje řada hormonů a mediátorů ovlivňujících jak energetiku organismu, tak imunitní funkce. Během časného stresu je to hlavně adrenalin, při delším pak kortizol z kůry nadledvin. Při skutečně dlouhodobém stresu se ze zásobní bílkoviny v mozku odštěpují endorfiny, které nás udržují v přijatelném psychickém stavu i delší dobu. Když však najednou vysadíte a chcete si zaslouženě odpočinout, organismus se prudce přelaďuje a mění se jeho hormonální a imunitní nastavení. Pokud byl stres na samé hranici naší tolerance, náš práh bolesti i únavy klesne po vypnutí stresové reakce zpět na normální úroveň a my začneme pociťovat i ty tělesné a duševní stavy, které jsme pod stresovou reakcí vůbec nevnímali.“
