LN: Všude se píše, že pokud je léčba bolesti vedena správně, k závislosti může dojít jen velmi výjimečně. Přesto se to stává. Jaké máte zkušenosti ze sanatoria?
Všeobecná představa je, že do závislosti na lécích proti bolesti se mohou dostat lidé, kteří si tyto léky samovolně naordinují. Může tomu tak být. Avšak počátek rozvoje bludného kruhu závislosti je velmi často v praktických ordinacích. Lidé tam přicházejí s bolestí a běžné řešení naší západní medicíny je to, že odejdou s léky. Z praxe vím, že mnoho lékařů nehlídá doporučení na příbalových letácích a velmi často pacientům vyhoví a léky jim píší opakovaně. Na riziko závislosti pacienti upozorňováni nejsou.
Věří lékařům, nenapadne je, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Mnohdy ani praktičtí lékaři nemají dostatečné informace o závislosti. Někteří lékaři si v určitém okamžiku riziko uvědomují a přestanou léky předepisovat. To jsou často lidé na léky už tak navyklí, že jsou schopni si je obstarat na černém trhu za velké peníze. Na druhou stranu existují i lékaři, kteří na riziko závislosti dbají a snaží se bolest řešit psychosomatickým přístupem, tedy najít příčinu vzniku bolesti. Prášky totiž bolest nevyléčí, jen ji ztišují.
Prášky, masti i vitaminy. Léky pod stromeček nepatří |
LN: Jak člověk pozná, že už se u něj užívání léků překlopilo v závislost?
Riziko vzniku závislosti už je ve chvíli, kdy člověk užívá léky pravidelně a opakovaně. Takový hmatatelný začátek závislosti je v okamžiku, kdy člověk začne zvyšovat množství léku, protože dávka mu přestala stačit. Dalším příznakem je silná touha po účinku léku a nutkání vzít si ho. Postupně si člověk nedokáže svůj život bez léku představit. Záliby, činnosti jsou opomíjeny a člověk myslí jen na to, kdy a jak si dá další lék. Zklidní se až tehdy, kdy si lék dá, a to jen na chvíli. Za okolností, kdy zvenčí – od lékaře, rodiny – přijde impulz, že něco není s braním léků v pořádku, léky si člověk začne schovávat a jí je potajmu. Není výjimkou závislost na dvaceti lécích na bolest.
LN: Všude se na lidi valí reklamy nabízející léky proti bolesti (na klouby, bolest zad, hlavy, na menstruační bolesti). Člověk je tak naučený, že stačí vzít pilulku a je po problému. Nenahrává tohle vzniku závislosti?
Nahrává. Reklama vlastně nabádá, jakým směrem si jít pro pomoc – tedy pro léky. Ty však bolest či jiné symptomy jen potlačují a jen na chvíli. Neřeší problém. Každý problém, každá bolest má svou příčinu. Tu je třeba najít a pracovat s ní.
LN: Pokud chce člověk skoncovat se závislostí, musí si nejprve uvědomit, že má problém?
Ano, to je předpoklad úspěšné léčby.
LN: Nestačí, že si to uvědomí jeho rodina a dotlačí ho k léčbě?
Rodina ho může jen motivovat a dát mu jasně najevo, že s tím, co dělá, nesouhlasí. A mluvit s ním o potřebě návštěvy odborníka v léčbě závislostí. Dát svému blízkému podporu v léčbě. Ale rozhodnutí je opravdu na člověku samém. Důležité je netolerovat závislost. Vést k řešení. Pokud nezabírá, chránit sebe. Ve vyhrocených případech někdy zafunguje ultimátum. Pokud bude nadále brát návykovou látku, je třeba mu dát jasné hranice – buď se sebou půjdeš něco udělat (léčit se), nebo... (něco, co je pro něj důležité). A být důsledný…
LN: Potřebuje pomoc i rodina závislého?
Závislost je problémem celé rodiny. Blízcí závislého člověka jsou tzv. spoluzávislí. V podstatě svůj vlastní život omezili na péči o závislého a řešení jeho závislosti. Tím velmi trpí jejich vlastní život. Nechápou, proč jejich blízký užívá návykovou látku, prožívají např. strach, pocity viny, bezvýchodnost atd. V našem sanatoriu s těmito lidmi pracujeme v rámci skupiny pro rodiny a blízké nebo individuálně. Cítíme, že to má smysl.
LN: Sama máte se závislostí zkušenost a znáte situaci z obou břehů. Co je nejtěžší?
Rozhodnout se začít problém s návykovou látkou řešit. A také najít toho odborníka, ke kterému máte důvěru a také s vámi mluví jako s člověkem. Víte, když člověk spadne do závislosti, není to konec světa. Závislost vlastně zrcadlí, že život mi nefunguje směrem, kterým právě jdu. Život mě vlastně vyzývá změnit životní směr, změnit sebe. Je to výzva. Když ji člověk pochopí, pochopí také, že léčba mu může zachránit život. Osobnostní změna je předpokladem kvalitního života bez návykové látky.
LN: Jaká je recidiva?
Cílem úspěšné terapie závislostí je plná abstinence s rozhodnutím „nechci už užívat návykovou látku, nepotřebuji ji“. To se u mnoha klientů daří. Recidivu, když už přijde, přijímáme jako součást té cesty. Je signálem, že člověk ještě potřebuje něco v sobě vyřešit.
LN: Vaše sanatorium je soukromé, tudíž si léčbu pacienti hradí sami. Vidíte v tom výhodu?
Ano, klienti si terapeutický program hradí sami. Ve chvíli, kdy investuji vlastní prostředky do sebe a svého zdraví, spolupodílím se na svém uzdravení. Zjednodušeně řečeno – „nemám to zadarmo, pomoci si vážím a o to víc pracuji na vlastní změně“.
