Bipolární porucha, dříve označovaná jako maniodeprese, ničí život těm, kdo jí trpí, i jejich blízkým. Ti totiž spolu s nemocnými musejí kráčet po hrbolaté cestě – jak tuto diagnózu trefně přirovnal Filip Španiel. Tento lékař a výzkumný pracovník v Národním ústavu duševního zdraví chce díky výzkumu cestu nemocným co nejvíce vyhladit.
Bipolární poruchou podle epidemiologického výzkumu trpí zhruba jedno procento populace. Přesná čísla nejsou, protože stejně jako u ostatních psychických poruch si jsou lékaři jisti, že část pacientů odborníka nikdy nevyhledá.
Přelétavá nálada
Přesto je tato nemoc ve společnosti poměrně známá. Všeobecně se ví, že nemocný trpí těžkými propady nálad, takzvaně „létá ode zdi ke zdi“. Což se před společností špatně utajuje.
Úbytek světla přináší deprese. Chmurným myšlenkám se na podzim ubrání málokdo |
„U bipolární afektivní poruchy se objevují oba patologické póly nálady – mánie a deprese. Depresivních epizod je mnohem více, alespoň v našich zeměpisných šířkách,“ popisuje Filip Španiel.
„Ani mezi epizodami není rozhodně klid, narušení regulace nálady se projevuje jejími stálými výkyvy. Přestože epizoda přijde v průměru jednou za 2,5 roku, nelze si život nemocného představit jako jízdu po hladké silnici, na které se čas od času objeví hluboký výmol deprese nebo hrbol mánie. Spíše je to silně rozbitá cesta se spoustou nerovností a puklin, na kterých to i v mezidobí hodně hází. Pokud není člověk dokonale zaléčen, může nálada výrazně kolísat dlouhodobě,“ upozorňuje doktor Španiel na závažnost dopadu na život nemocného.
Deset procent pacientů spáchá sebevraždu. Sedmdesát procent obtížně naplňuje své profesní cíle. Ze všech onemocnění se podle Světové zdravotnické organizace drží bipolární porucha na šestém místě co do celkového dopadu nemoci na život jedince.
Práce jen s vypětím sil
Přesto je řada těch, kteří i přes své stavy zvládají s vypětím sil fungovat i po pracovní stránce. A úspěšně. „Maminka byla ve chvílích mánie grafoman. Popsala spousty sešitů, co kde koupila, jaký má podnikatelský výhled. Přese všechno to zvládala,“ vzpomíná Martina Dvořáková z Prahy.
Horší to bylo v dobách depresí. Vědomí, že je člověk utlumený prášky, bylo těžké pro rodinu, bohužel ještě víc pro samotného nemocného. „Několikrát jsme museli maminku hospitalizovat. Nikdy jsme nevěděli, co bude, protože všude byl k takovému pacientovi přístup jiný,“ dodává Martina.
Zaručený způsob léčby, který by pomáhal stejně všem, ještě lékaři nemají. I proto, že výzkumy ukazují, že existují různé typy bipolární poruchy. Zmapovat je, to je jedním z cílů výzkumu, kterým se zabývají vědci v Národním ústavu duševního zdraví.
Hlášení stavu
„Ve studii máme už druhým rokem množství pacientů s bipolární afektivní poruchou, kteří nám přes aplikaci na smartphonu hlásí každý týden změny ve své náladě a zároveň nosí nenápadný náramkový přístroj, který zaznamenává míru pohybové aktivity, tedy i spánek a bdění. Čidlo se jmenuje aktigraf. Podobá se sportovním testerům, které jsou běžně k dostání, ale tenhle malý kus technologie musel být vyvinut speciálně jenom pro potřeby psychiatrie,“ popisuje Filip Španiel.
Studie je prozatím ve světě ojedinělá co do počtu a délky aktigrafického záznamu. „Má dva cíle: rozpoznat podtypy bipolární afektivní poruchy, které by umožnily cílenou léčbu, a podchytit markery, které by nám pomohly dlouho před nástupem ohlásit depresi či mánii. Projekt je plodem společného aplikovaného výzkumu. Jde o spolupráci našeho akademického zařízení. Národní ústav duševního zdraví je odborným garantem studie a provádí veškeré klinické úkony se startupovou scénou, v tomto případě zastoupenou českou firmou Mindpax. Ta náramek a aplikaci vyvinula a provozuje,“ říká Španiel.
V současné době je ve studii téměř 400 pacientů, kteří poskytli kontinuální záznam nálady a pohybové aktivity. „To jsou velmi unikátní data. Vidíme výraznou různorodost průběhů onemocnění. Pod diagnostickou kategorií, které říkáme bipolární afektivní porucha a kterou všichni v klinice používáme, vidíme několik rozdílných variant nemoci. Je jasné, že pokud tuhle různorodou krajinu nezmapujeme, nepohneme se ani s cílenou a daleko efektivnější léčbou,“ zdůrazňuje vědec.
Co bude za týden
Lékaři už vědí, že podstatné při léčbě je včas rozpoznat nástup mánie či deprese. Je nutné co nejdříve upravit nemocnému nejen medikaci, ale i režimová opatření.
„Zejména pak délky spánku a časů, kdy jedinec chodí spát a vstává. To všechno může výrazně pomoci. Ale možností zasáhnout terapeuticky v kritickém období je více. Abychom je ale mohli vyzkoušet, musíme se naučit z nositelné elektroniky a složitého záznamu pohybové aktivity spolehlivě zjistit, co se bude s náladou pacienta dít za týden nebo dva. K tomuto cíli se pozvolna posouváme. A je to neuvěřitelné dobrodružství,“ uzavírá Filip Španiel.
