LN I velmi racionální lidé si teď někdy kladou otázku: je současná pandemie pomstou přírody nebo božím trestem? Myslíte si vy, že nás může Bůh nebo příroda trestat?
Netrestá nás příroda ani Bůh. Příroda to neumí a odpusťte, Bůh taky ne. Kříží se zde dva vlivy. První je to, čemu moralisté říkají „utrpení v přírodě“, za které není nikdo odpovědný, tedy věci, které jsou dány nastavením našeho vesmíru. Sem patří vlny tsunami, mor, zemětřesení, povodně a podobně. Občas je užitečné si uvědomit, že žijeme v bublině bezpečí, kterou jsme pracně kolem sebe zbudovali, ale ve vesmíru nebezpečí prostě jsou. Proč, nevíme. Tím druhým vlivem je zlo, které činíme my, lidé. Úředníci v Číně, kteří vše tajili do poslední chvíle. A tají dál. Doktor Li Wen-liang, který na nebezpečí upozornil již 30. prosince 2019 a byl perzekvován, umlčen – a sám na nemoc zemřel 7. února. I náš premiér, který prohlašoval, že roušky osobně všem rozveze, a žádné neměl. Pak si je lidé šili sami. Tedy znovu, Bůh nás netrestá, protože to neumí. Ani příroda nás netrestá. To zvládneme s přehledem my sami.
LN Většina lidí si uvědomuje, že zdravotníci odvádějí neskutečně důležitou a nebezpečnou práci. Někdo ovšem také zažil, že přišel s obavami na test a byl striktně zahnán domů. Splnili zdravotníci svůj úkol? Chovají se lidsky, chápavě, jsou oporou?
Splnili. „Zdravotníci“ jsou tak obrovská množina lidí, že v nich jistě najdete oba póly Gaussovy křivky, od těch nejzapálenějších altruistů až po jejich opak. Ale v globálu jsou zdravotníci obětaví, jsou v první linii a taky mnozí již onemocněli. Jsou to teď naši nejcennější lidé, které musíme chránit. Pokud to zde bude vypadat jak v Itálii – a doufejme, že ne –, tito lidé se budou starat o nás o všechny. Nebo se podívejte, co dokázali medici všech našich lékařských fakult. Ti naši poslali výzvu k pomoci potřebným na Facebook již 10. března a druhý den ráno měli dva tisíce přihlášených. Takže splnili. To nejtěžší je možná ještě čeká – a doufejme, že ne.
Krize taky obrátila pozornost na práci sester. Najednou všem došlo, jak moc jsou sestry potřebné, jak těžkou odvádějí práci a jak moc na nich záleží.
LN V čem by se ze současné probíhající pandemie mohla medicína poučit?
Příště budeme mnohem lépe připraveni. Co se děje dnes, jsme nikdo v průběhu celého života nezažili a nezažili to ani naši rodiče. Je to zcela nová zkušenost, na kterou musíme reagovat zcela novými vzorci chování. Až to přijde příště, budeme reagovat mnohem pružněji. Třeba Izrael řeší pandemii s přehledem, protože desítky minulých let žije v napětí a všichni vědí, že za určitých podmínek musí občané fungovat jako jeden stroj. My to neumíme, neměli jsme kdy se to učit – naštěstí. Teď se to naučit musíme.
Pandemie ale otevřela ještě jednu a velmi citlivou otázku, spíše politickou než medicínskou. Covid-19 není soukromou záležitostí Číny, vždyť se rozšířil do celého světa. A teď zkuste vymyslet politiku tak, aby dnes i příště byla Čína schopna pravdivě říct, co se stalo, kolik lidí zemřelo. A co udělat, aby se to příště nestalo vůbec nebo aspoň s menší pravděpodobností. A ještě to udělat tak, aby vás Čína neobvinila z vměšování do vnitřních záležitostí. Jenže pandemie není vnitřní záležitost Číny, je to i vnitřní záležitost celého světa.
Nebo jiný příklad. Když brazilský prezident Jair Bolsonaro dal zelenou kácení Amazonie a začaly ty podivné požáry, celý svět logicky povstal s nabídkou pomoci a řekl, že Amazonie nějak patří do kulturního bohatství celého světa a že druhy, který tam právě vymírají, nejsou nikde jinde a že je třeba se o pralesy postarat. Jair Bolsonaro světu vzkázal, ať se stará sám o sebe a že je to vnitřní problém Brazílie. Teď to rozsuďte.
Já bych taky nebyl rád, kdyby ostatní státy nějak Česku vykládaly, co máme dělat, protože jsme suverénní a snad i trochu hrdý stát. Ale covid-19 přece není jen problémem Číny.
LN Hodně se mluví o rizicích nesených zdravotníky, ale do pozadí se dostali třeba prodavači, kteří jsou také v první linii a bez nichž by společnost nefungovala. Není to nefér?
To je hodně česká otázka. Teď se musíme naučit ty nové vzorce chování. Třeba to, že když budu dělat něco dobrého, tak za to třeba dokonce nedostanu diplom. Nebo se ani nebude znát moje jméno. Četl jsem hodně americké noviny po jedenáctém září 2001. V následujících měsících po události vypluly na povrch desítky příběhů úplně obyčejných lidí, třeba pekařů, kteří hasičům zdarma rozváželi koláče a dělali to instinktivně a vůbec nechtěli, aby se to o nich vědělo. O dalších stovkách případů se neví a nikdy vědět nebude. Ale o to přece nejde. Přece nemohu dělat dobro a pak být vzteklý, že ostatní dostali metál a já ne. Dobro děláme pro dobro samotné a ne jen tehdy, pokud jsou v okolí kameramani. Nejsme děti, že.
LN Karanténní opatření nás uzavřela doma. Posílí se tím tradiční role rodiny? Nebo se spíše rozpadne, protože už náš život hodně probíhá mimo rodinu a nejsme schopni spolu vydržet?
Nevím. Jediná paralela, co mě k tomu napadá, je jedna věta z Viktora Frankla, který si prožil Auschwitz a všiml si toho, že v tom pekle mnozí ztratili víru. U některých se naopak prohloubila. Frankl to přirovnává k ohni: je-li slabý, vítr jej sfoukne. Je-li silný, vítr jej ještě víc rozdmýchá. Jestli to platí i pro současné rodiny v tom stresu doma, nevím.
Pokud zde jsou nějací hrdinové, co by měli dostat medaili, tak to jsou nejen zdravotníci a nejen pošťáci a nejen prodavačky a prodavači, a nejen kluci, co rozvážejí jídlo, ale taky a především maminky, které jsou doma s dětmi.
LN Rychlé šíření viru umožnila globalizace. Myslíte, že tím utrpí těžkou ránu a vyspělý svět se vrátí k modelu orientování se na menší oblasti?
Vůbec ne. Svět nemůže nebýt globalizovaný, vždycky k tomu směřoval. Tu asi nejhorší morovou ránu, která začala kolem roku 1347 a pak se vracela do Evropy v dalších a dalších vlnách, rozvezli kupci a obchodníci. Hermeticky nebylo možné zavřít hranice ani ve středověku, a tím méně ne dnes. To jedině Severní Korea říká, že v ní virus není, a okolní svět se tomu trochu usmívá, ale hlavně je v hrůze, když si představí, co se tam teď asi děje.
LN Je podle vašeho názoru česká reakce na pandemii dobrá?
V čase krizí musí společnost fungovat jako jeden celek, od prezidenta k poslednímu občanovi. To fungování není založeno na represích nebo na třímilionových nebo desetitisícových pokutách, nýbrž na důvěře. Na tom, že všichni táhnou za jeden provaz. Politici posledních let pečlivě „usilovali“ o to, aby jim lidé přestali důvěřovat, a nakonec uspěli. Jak přesně říkají naši divadelníci, dnes již nelze na vládu vymýšlet parodie, protože ona si to zvládne sama. Premiér vyzve lidi, aby nepanikařili a nevykupovali obchody. Ještě než to dořekne, lidi zpanikaří a běží s taškami vykoupit, co ještě zbylo. Prezident se kdesi skrývá. Představitelé státu rituálně vítají čínské letadlo. Roušek je dostatek. Aha, vlastně není. Takže dnes politici sklízejí to, co pečlivě zasívali posledních mnoho let.
A my ostatní se musíme pracně učit, že se musíme chovat odpovědně ne proto, že to někdo shora nařizuje, ale proto, že nemoc je reálná, a že je třeba se snažit, abychom se vzájemně nenakazili a pacienti pak nezahltili nemocnice.
Naším národním hrdinou není skotský William Wallace ze Statečných srdcí, nýbrž dobrý Josef Švejk, náš archetypální voják. Tohle máme vepsáno v naší české DNA – proklouznout, zařídit se pro sebe, obrátit všechno v žert a hlavně neřešit velké ideály. Teď se musíme učit něco zcela opačného, jako je odpovědnost za ostatní, obětavost, nezištnost a třeba i to, že v nasazení pro životy ostatních ten můj život není nejvyšší hodnota. A protože jsem Čech, omlouvám se za ten patos.
