Pěstounské rodiny by mohly seniorům pomoci

* LN Co ohrožuje pacienty v léčebně dlouhodobě nemocných?

Stav, kterému se říká sociální "smrt". Člověk je vytržen ze svého prostředí a stane se obyvatelem postele. Nemá moc peněz, protože důchod mu většinou seberou příbuzní, a mnohdy nemá ani mobilní telefon. Pacient se dostane do stavu sociální bezmoci, nemůže nic a jenom čeká, co s ním bude.

* LN Za jak dlouho člověka postihne sociální smrt?

Záleží na tom, jak pravděpodobná je naděje, že se vrátí domů. Pamatuji na jednoho pacienta po infarktu, který zůstal na doléčení v LDN, zdravotně to vypadalo dost nadějně. Ovšem přijeli za ním příbuzní, že ho vezmou na procházku. Odvezli ho k notáři a nechali na sebe přepsat dům. Pán se večer vrátil, přestal mluvit a druhý den umřel. Někdy tedy přichází sociální a pak i fyzická smrt velmi rychle. Ale každý prožívá ztrátu naděje na návrat individuálně. Někdo je bojovník a odolává měsíce i roky, jiný podlehne během několika týdnů. Při malé naději na brzké propuštění se začne pacient psychicky propadat. Chová se rezignovaně, má depresivní náladu a ztrácí chuť do života.

* LN Jaké to má konkrétní příčiny?

Dotyčný přestává mít zájem o potravu, protože nechápe smysl, proč by se měl dobře stravovat. Obvykle tak shodí nadváhu, což je zdánlivě prospěšné, ale pokud měl pacient umělou zubní protézu, začne mu být velká a ztrácí funkčnost. Člověk v sociální izolaci nemá možnost nechat si vyrobit nové zuby a většinou přestane původní protézu používat. Jídlo nemůže rozkousat, proto se mu špatně polyká a tím spíše odmítá jíst. Pokud se mu zhorší zrak nebo ztratí brýle, nedokáže si už ani číst a hladina podnětů dále klesá. Podobně je odříznut od světa, když špatně slyší a naslouchadlo přestane fungovat třeba kvůli vybité baterii. Pak i pacient, který by měl šanci žít v rámci možností celkem normálně, během několika dnů až týdnů špatně vidí, slyší, málo jí a je stále více depresivní. V jeho zdravotní kartě se pak může objevit zápis o počínající stařecké senilitě nebo demenci. Dostane už jakousi nálepku a rychle míří k fyzické smrti.

* LN Co navrhujete?

I při super péči nelze v LDN zajistit individuální přístup. Dlouhodobě hospitalizovaný nepohyblivý pacient trpí nedostatkem podnětů, většinu dne se jenom dívá do zdi. Nemá si s kým popovídat, jeho intelektuální činnost vyhasíná a nastává psychická smrt. Pokud se nemohou o nepohyblivé rodiče postarat nebližší příbuzní, měla by mít péče o staré lidi podobnou formu jako o děti v pěstounských rodinách.

* LN Takže byste léčebny dlouhodobě nemocných zrušila?

Úplně je zavřít asi není možné, ale bylo by fajn, kdyby stát více než doposud podporoval rodiny, které pečují o své staré a nemocné členy. Lůžko na LDN je relativně hodně nákladné. Pokud by rodina dostala alespoň část těchto peněz, vyšla by péče o staré lidi levněji. Kvalita života pohyblivých lidí je docela slušná, ale jakmile skončí na posteli, redukuje se péče jenom na jejich biologické potřeby. Přestávají dostávat podněty, mozek není stimulován a vyhasíná. Vybavuji si babičku na dvorku v Troškově filmu Slunce, seno, jahody. Tak si představuji šťastné stáří nepohyblivého pacienta. Pokud možno co nejvíce na vzduchu a obklopen množstvím událostí. Kvalita života takové babičky je nesrovnatelná s kvalitou života nepohyblivých osob v LDN.

* LN A co kdyby pacienti získávali podněty z televize a rozhlasu?

U nepohyblivých lidí může televizní a rozhlasové vysílání zajistit alespoň nějakou stimulaci mozku. Ale televizory ani rádia nepatří k běžnému vybavení léčeben dlouhodobě nemocných. Naopak lidé, kteří ještě mohou chodit, by měli zapínat televizor co nejméně. Časté posedávání na gauči nebo polehávání v posteli obvykle odstartuje vznik mnoha nemocí kloubů, srdce, krevního oběhu a brzy se tak mohou stát relativně zdraví lidé nepohyblivými pacienty.