K tomu má příšernou životosprávu – zásadně nesnídá, je nesvůj, když má obědvat, pije i deset kafí denně a jeho hlavním sportem je, že na Homolce (on říká „na Homoli“), v nemocničním bludišti pater a chodeb, běhá po schodech, místo aby si důstojně vozil profesorský zadek ve výtahu.
Ale budete-li mít srdeční arytmii - a ta vás může klidně i zabít -, a dostanete-li se k němu na sál, vyhrajete jackpot. A ještě s vámi pan profesor radostně pohovoří, jako byste spolu kdysi hrávali kuličky. Rád si totiž s pacienty povídá, považuje to za stejně důležité jako lékařský zákrok.
Problém je, že vlastně nejde přenést na papír tu nezkrotnou živelnost mimořádného lékaře, který lékařem původně vůbec být nechtěl. O čemž svědčí i jeho nedávno vydaná kniha V hlavní roli srdce. Najdete v ní jeho lékařský a privátní deník z doby covidové, ale i pozoruhodné povídky.
Lidovky.cz: Kdybyste si, pane profesore, mohl vybrat, v které zemi dostanete infarkt, kde by to bylo?
No tak já jsem si už dávno vybral - Čechy. Už v 70. letech mi v Americe nabídli nejdřív stáž a pak i místo. A já tam nezůstal. Pravda je, že u nás je katetrizační intervence po infarktu myokardu velmi rychlá díky husté síti kardiocenter. A už jsme si docela i navykli na to, že ten systém tady funguje, že léčba infarktu se u nás stala běžnou rutinou.
Už jsme taky dostali do podkorových center všech pacientů i doktorů, že nejlepší je dojet s infarktem ne k obvoďákovi nebo do okresní nemocnice, ale rovnou do kardiocentra, kde jsou borci, kteří to umí. A pozor, ještě je jedna důležitá věc, proč vlastně je ta intervence u nás tak dostupná: protože třeba v Německu by za ty peníze nikdo v nemocnici nebyl. Za tyhle peníze by německý doktor ve svém meďouru určitě nejel do nemocnice někomu zprůchodnit tepnu.
