Světová produkce polymerů loni dosáhla téměř 350 milionů tun a každoročně se toto množství skokově zvyšuje – udává se průměrný roční růst ve výši skoro devíti procent. Prognózy pro rok 2020 hovoří o 400 milionech tun. Pro srovnání: v roce 1950, od kdy se tato čísla sledují, se vyrobilo a spotřebovalo 1,5 milionu tun plastů. Mimochodem, první polyvinylchlorid, známý jako PVC, byl vyvinut už v roce 1835, v druhé polovině 19. století spatřil světlo světa celuloid a pár desítek let po něm následoval bakelit, první plně syntetický plast.
Na pokraji plastové kalamity. Čína řeší, kam s obtížným odpadem |
Dnes jsou umělé materiály všude kolem nás a jejich nadužívání si vybírá svou daň. Jako o sedmém kontinentu se hovoří o tzv. velké tichomořské odpadkové skvrně, místě v Tichém oceánu se zvýšenou koncentrací odpadků, jehož rozloha je dvakrát větší než Francie a hmotnost se odhaduje na 80 tisíc tun. Tvoří ji především plasty a mikroplasty.
Nevíme, co pijeme
Plasty se najdou i tam, kde by je člověk nečekal, a pouhým okem je ani nespatří: ve vodě, jak v té, která teče z kohoutku, tak i v balené. Donedávna přicházela podobná zjištění pouze ze zahraničí, letos se do výzkumu pustili také tuzemští vědci z Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR. Závěry jejich práce publikoval prestižní časopis Science of the Total Environment. Tým Martina Pivokonského našel drobné plastové částice ve vzorcích ze tří úpraven vod. Současně používané technologie si nedokáží poradit s mikroplasty o průměru do pěti mikrometrů, a tak v litru upravené vody zůstaly dvě až šest stovek částeček.
„Asi před rokem přišla společnost ORB Media s tím, že jsou plasty v pitné vodě v Americe i Evropě, tato studie však neměla dostatečně odborný charakter. Proto jsme se rozhodli udělat seriózní studii a získat hmatatelný důkaz. Už před řadou let jsme si všimli přítomnosti drobných vláken ve vodě, o kterých jsme si mysleli, že jsou plastové,“ říká ředitel ústavu a první autor studie Martin Pivokonský a dodává: „Ostatně nedávno jsem mluvil s vodárenskými hydrobiology, kteří mi potvrdili, že už v sedmdesátých letech byla identifikována neznámá vlákna v pitné vodě, pouze neměli patřičnou techniku k rozboru.“
Plastové mikročástice o velikosti nad deset mikrometrů dokáží odstranit dnes běžně používané vodárenské technologie, což je asi osmdesát procent z celkového množství. Ty menší se z vody dostávají obtížně. Pro úpravny by to znamenalo pořídit další technologické prvky, například membránovou filtraci. „Nevíme ale, zda je třeba zbytkové plastové mikročástice odstraňovat. Bylo by dobré, aby na naši studii navázali toxikologové nebo imunologové. Zatím není korektní říkat, že mikroplasty ve vodě škodí nebo neškodí, korektní je říkat, že se to neví,“ vysvětluje Pivokonský.
Na svém webu ovšem ústav dále uvádí, že mikroplasty jsou považovány za významné znečišťovatele životního prostředí s možným vlivem na lidské zdraví. Mají například potenciál vázat na sebe škodlivé chemické látky a zároveň jsou vzhledem ke své velikosti snadno pohlcovány živými organismy. Tím může docházet k přenosu látek a následnému růstu jejich koncentrace a dalšímu hromadění v potravním řetězci. Je tak žádoucí se výzkumem dále zabývat.
Jenže jakýkoliv závěr a přijetí případných opatření může trvat i dalších deset let. „Reálný svět vždy enormně zaostává za vědou,“ všímá si Pivokonský. Vzpomíná, jak před patnácti lety někteří jeho kolegové mávali rukou nad pesticidy coby zanedbatelnými nanogramovými záležitostmi. Dnes je řeší úpravny vod po celém světě. Vědec ale připomíná, že v dlouhodobě sledovaných parametrech se kvalita našich toků zlepšila.
Do Tichého oceánu vyplul systém na sběr plastového odpadu |
Zahraniční badatelé odhalili mikroplasty v mléce, medu, pivu, mořské soli nebo rybách. Studie z Německa zase uvádějí, že tisíce až desetitisíce plastových mikročástic se nacházejí v některých balených vodách. Čeští vědci se zatím zabývali jen třemi vybranými úpravnami vod, nyní se na ně ale obrací i další úpravny nebo výrobci balených vod, chystají se také zkoumat podzemní vody.
Mezi nalezenými mikroplasty převažovaly materiály PET, polypropylen a polyethylen, které se do vody dostávají pravděpodobně jako neodstraněné zbytky po čištění odpadních vod.
Zahlcení planety lahvemi a obaly je jedním z mnoha „plastových problémů“. Obrovskou zátěž totiž představuje také voda z praček, osobní kosmetika jako peelingové gely a mýdla, čisticí prostředky. „Našli jsme poměrně velké množství polyethylentereftalátu čili PET, ale spíše ve formě vláken. Je tedy zřejmé, že se jedná o materiál z oblečení, protože PET je také součástí flísu, nikoli z rozpadu například PET lahví. Namátkou jsem si pak doma odebral vodu při máchání funkčního prádla a nestačila byste se divit, kolik jsem našel plastových částeček,“ doplňuje Pivokonský.
Ty mohou pocházet také z plastových součástí zařízení používaných při úpravě vody. I na její jednotlivé fáze se proto chce ústav pro hydrodynamiku zaměřit. Stejně tak akademici objevili zbytky z pneumatik obrušujících se o silnici nebo látky vznikající rozpadem starých plastových zátěží.
Nežádoucí koktejl
Nevýhodou vody je, že je skvělým transportním médiem. V současnosti největší problém – co se týče výskytu ve vodách i účinku na lidské zdraví – podle Pivokonského představují především zemědělské pesticidy. Ty lze ale poměrně účinně odstranit pomocí filtrace vody přes aktivní uhlí. „Lidi děsí přítomnost antibiotik nebo antikoncepce ve vodě, ale naměřená množství jsou zanedbatelná. Ke všem výsledkům je třeba přistupovat s rozvahou, dříve se řada parametrů neměřila, protože na to nebyly přístroje. Pitná voda musí splňovat přísné hygienické limity,“ říká.
Kde by se ovšem podle něj mohla skrývat potíž, je koktejl všech nežádoucích látek dohromady. Byť mohou být jednotlivé limity v pořádku a jejich hranice je mnohem nižší než toxikologická mez, dosud se neví, co může způsobit mix látek při jejich výskytu v oblasti hraničních hodnot. „Mohli bychom vyrábět destilovanou vodu a do ní něco uměle přidávat, ale to v potřebném množství není dost dobře možné,“ přemítá ředitel ústavu.
Pro část populace jsou obdobným strašákem také látky, které by se z plastových obalů mohly uvolňovat do poživatin, v tomto ohledu se však mnohé změnilo „S problematickými obaly se setkáváme už minimálně. Důvodem je poměrně přísná legislativa, která platí pro všechny výrobce i dovozce v EU,“ uvádí Jitka Sosnovcová ze Státního zdravotnického ústavu, která se zabývá materiály určenými pro styk s potravinami. Důležité však podle ní je, aby byly obaly používány správně. Některým materiálům totiž nemusí vyhovovat kontakt s tučnou nebo silně kyselou potravinou či alkoholem, problematická může být vyšší teplota i mechanická zátěž.
Problematický melamin
U nejvíce diskutovaných ftalátů, bisfenolů a těžkých kovů se dá téměř s jistotou říci, že až na výjimky se z obalů pro potraviny neuvolňují. „Ftaláty se pro plastové obaly v současné době již používat ani nesmějí a migrace bisfenolů, zejména bisfenolu A, který je přísně regulován, je pod stálou kontrolou. Situace může být jiná například u předmětů, které jsou prodávány pro použití v domácnosti. Nejvíce problematické jsou nyní melaminové výrobky obsahující bambusová vlákna, které jsou určeny i pro děti. Pokud nejsou vyrobeny podle principů správné výrobní praxe, uvolňují se z nich škodlivý melamin a formaldehyd,“ podotýká odbornice SZÚ.
Vyhynutí želv zasáhne negativně ekosystém. V moři je zabíjí plasty |
Podle Lukáše Vápenky z VŠCHT se bisfenoly staly částečně obětí mediálního zájmu. „Nemá smysl hledat a obávat se bisfenolu A v polypropylenové kojenecké lahvi, když se při její výrobě tato látka nevyužívá, a obdobně to platí i pro PET lahev. Je velmi často úsměvné přečíst si deklaraci výrobce, že se jedná o materiál tzv. „Bisphenol A free“ nebo „BPA free“. Často je to totiž tak, jako by bylo na vejcích napsáno, že neobsahují žádné konzervanty,“ uvádí Vápenka a dodává, že velký díl viny na plastové panice nese neznalost materiálů, protože rozhodně není plast jako plast.
Lidé se podle Daniela Nevařila, který dvanáct let pracoval pro předního světového výrobce plastů, například obávají chloru z PVC a zároveň smaží na „skvělé zdravotně nezávadné“ teflonové pánvi, jež ale obsahuje mnohem agresivnější fluor. „To byste se musela bát i kuchyňské soli, protože tam je také chlor. Záleží na spoustě proměnných,“ uvádí Nevařil. Podobné je to i s bisfenoly. „Když vám řeknu, že v lahvi je bisfenol a že to je opravdu nepříjemná molekula, máte důvod se plašit. Ale když doplním, že se tam nalézá v množství 0,0003 gramu na 1 kg PET a škodlivá dávka je až 0,03 g/kg, není to zas tak strašné. Ovšem zas to neříká nic o možnosti bioakumulace. Bisfenol je největší problém při výrobě a mírně pak při recyklaci, ale spíše v odpadní vodě, ale i na to jsou limity,“ vysvětluje.
Studie, jak mikroplasty uvolňované z obalů do potravin či do pitné vody ovlivňují zdraví, dosud publikovány nebyly. I tak se dá ale podle Vápenky z VŠCHT předpokládat, že výsledek bude nulový nebo velmi nízký. „V platné evropské legislativě pro plastové materiály, které přicházejí do kontaktu s potravinami, jako obaly, ale i kuchyňské náčiní, není problematika mikroplastů přímo zmíněna, výrobci těchto materiálů ale musí splnit požadavky pro zkoušky celkové migrace – sledování všech látek, které se do potraviny uvolňují z obalu během výroby a skladování,“ uvádí Vápenka. Problematiku považuje za nafouknutou bublinu.
Nákup do vlastního
Přesto je ale plastová záplava děsivá a do boje proti zbytečným obalům se vydává i Česká republika. Přibývá míst, kde si lze nakoupit do vlastních plátěných či papírových pytlíků nebo sklenic. Největší prodejna toho druhu byla otevřena loni v Praze na Hradčanské a sortiment čítá přes 600 položek.
„Snad kromě masných výrobků máme pokrytou základní potřebu člověka. Od suchých potravin, jako jsou různé luštěniny, rýže, těstoviny, až po mléčné výrobky ve vratných lahvích, pomazánky, pečivo či zeleninu. Drogerii nabízíme v pevném nebo tekutém stavu ke stočení,“ vyjmenovává Veronika Nováčková, ředitelka projektu Bezobalu. Cílem organizace je vzdělávání spotřebitelů. „Pro pochopení problematiky předcházení vzniku odpadu je důležité, aby si lidé uvědomili, že způsob, jakým nakupují, má vliv na zdraví naší planety. Bezobalové nakupování je jednou z cest k odpovědnějšímu způsobu života,“ popisuje.
PETRÁČEK: Daň za blbost. Proč se připravuje zákaz některých plastů |
Ministerstvo životního prostředí přichází v návaznosti na jednání na evropské půdě o míře restrikce pro jednorázové plasty s iniciativou #dostbyloplastu a nabádá instituce a firmy k odpovědnému chování, kterým by napomohly chránit životní prostředí. V říjnu se připojily společnosti IKEA, Starbucks, Costa Coffee, Lidl, Fruitisimo a Česká zemědělská univerzita. Jedná se například o vyřazení artiklu jednorázového plastového nádobí z prodeje, servírování ve skleněném nádobí či možnost dostat kávu do vlastního hrnku.
„Čeká nás odpadový konec roku. Tématem nadcházejících měsíců bude předložení nových zákonů týkajících se moderní odpadové legislativy – zákon o odpadech, zákon o vybraných výrobcích s ukončenou životností a novela zákona o obalech. Řešit bude zejména stěžejní problém ČR, kterým je nutnost razantního snížení skládkování a posílení recyklace,“ říká ministr Richard Brabec.
Podle chemika Daniela Nevařila je ale třeba na problematiku nahlížet z pohledu celkové ekobilance a nevidět v plastech jen to špatné, nýbrž tento výdobytek civilizace používat uvědoměle. „Když převážíte kapalinu v PET lahvi, vezete 97 procent obsahu. Pokud si lahev doma několikrát naplníte, obrovsky ji zhodnotíte. Jestliže vezete vodu ve skle, máte půl kamionu obalu, navíc tu je vymývání lahví. Aby byla skleněná lahev ekologicky výhodnější, musela by vykonat mnoho cyklů oproti plastové lahvi, která je nerozbitná a ještě se dá energeticky zhodnotit či znovu recyklovat – například na vlákna pro textilní aplikace,“ připomíná Nevařil. „Bohužel v hodinách chemie se polymerům věnují jen dvě hodiny a lidé se neumí rozhodnout, co má jakou hodnotu.“
Daleko větším ekologickým zlem jsou podle něj dětské pleny se savým gelem, nebo lahvičky s dětskými nápoji kde se používá několik různých druhů plastů, což se hůře recykluje. „Je úsměvné, že maminky mívají největší snahu být ekologické, řeší bisfenoly a ftaláty, a přitom jsou jedny z největších zamořovatelek, aniž by si to uvědomovaly,“ říká Nevařil.