Podle lékaře Toxikologického informačního střediska Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jiřího Hlušičky jsou pro nás v české přírodě z toxikologického hlediska největším rizikem hadi. S přibývajícím sluncem se objevují zmije. Jejich jed sice není příliš toxický, ale u dětí, seniorů a lidí s oslabenou imunitou může způsobit hemodynamický šok, při němž dochází k závažnému snížení krevního tlaku s možným selháním ledvin.
Od jara také přibývá otrav rostlinami. Děti ochutnávají cibulky tulipánů nebo narcisů a dospělí zaměňují medvědí česnek za ocún, který roste rovněž v jarním období a má velmi podobné listy.
Včely, vosy a sršně
Že se máme mít na pozoru před blanokřídlým hmyzem, tedy vosami, včelami a sršněmi, je známé. Jejich bodnutí je ale podle doktora Hlušičky nebezpečné jen za určitých okolností.
„Závisí na množství vpichů a na přecitlivělosti postiženého vůči danému jedu. U zdravých lidí se toxické příznaky mohou objevit už po pěti bodnutích, většinou ale až po dvaceti až čtyřiceti žihadlech. Smrtelný průběh u nepřecitlivělých byl popsán asi po pěti stovkách žihadel,“ říká Hlušička. Podle jeho slov je také důležité, kam nás hmyz bodne. Nebezpečné je bodnutí do krku, jazyka, patra nebo hrtanu. Při otoku úst, hrtanu či krku hrozí smrt udušením. Velmi nebezpečné je pak bodnutí přímo do krevního oběhu, například do žíly.
Jak omezit potíže
Avšak u přecitlivělých lidí může alergická reakce nastat i po jednom žihadle. Proto by měli mít stále po ruce prostředek proti ní, který jim předepíše lékař. Nejmenší smrtelná dávka včelího jedu je asi 7 mg, jedna včela dodá průměrně 0,1 až 0,12 mg jedu. U sršní může těžký obraz otravy nastat i po několika žihadlech, naopak čmeláci jsou nebezpeční jen velmi málo.
Bodavý hmyz můžeme vyprovokovat rychlými pohyby, především v blízkosti hnízda. Pokud už nás bodnou, snažme se žihadlo vytáhnout a nemačkat jedový váček na jeho konci. Máme-li bodnutí víc, raději vyhledejme lékaře. Jinak postačí na postižené místo přiložit čerstvě pokrájenou cibuli.
Nebezpečné rostliny
Ani všechny rostliny u nás nejsou zcela bezpečné. Samozřejmě množství rostlin, které je možné „bezpečně“ požít, aniž bychom pocítili příznaky otravy, se u jednotlivých bylin liší.
„Prudce jedovatý je například oměj šalamounek – bylina vysoká až 1,5 metru s řepovitým kořenem a modrofialovými květy. Všichni lidé, kteří požijí tuto rostlinu, musejí rychle vyhledat lékařskou pomoc. Durman obecný je zase až dva metry vysoká bylina. Smrtelná dávka činí pro děti 15 až 20 semen. Nejčastější se zaměňuje za mák nebo kmín. Rulík zlomocný je až 180 centimetrů vysoká vytrvalá rostlina. Je také prudce jedovatá. Uvádí se smrtelná dávka pro děti tři až čtyři bobule, pro dospělé 15 až 30 bobulí. Při správné terapii je však smrtelný průběh krajně nepravděpodobný,“ upozorňuje Jiří Hlušička.
Tis červený je okrasná dřevina a roste skoro všude. Je to náš nejjedovatější strom, prudký jed taxin se nachází v jehlicích, v kůře i v semenech. Načervenalé plody, které jsou ozdobou tisu, naopak jedovaté nejsou.
Jinými příklady jedovatých rostlin, jež můžeme najít v naší přírodě, jsou náprstník velkokvětý, bolehlav plamatý, ocún jesenní, vistárie, narcis, tulipán, rododendron, hortenzie, chryzantéma či vraní oko. Jestliže se vám „podaří“ je sníst, první pomocí je vyzvracení bobulí a vyhledání lékaře. Pomoci může i živočišné uhlí.
Komáři, mouchy, klíšťata
Komáři jsou nepříjemní a jejich sliny ze sosáku po vpichu do kůže dráždí. Způsobují lokální reakce, které jsou silně svědící. Hrozí také riziko sekundární infekce, hlavně po rozškrábání. Vzácně se podle doktora Hlušičky mohou objevit alergické reakce. Mouchy zase mohou na své končetiny nasbírat velké množství mikroorganismů, ty pak snadno přenést na jídlo, a tak nám přivodit žaludeční problémy.
Klíšťata přenášejí mimo jiné velmi nebezpečná onemocnění lymeskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu. Jejich aktivita se stupňuje hlavně ve vlhkém a teplém počasí, mají ráda smíšené lesy, louky, zahrady a parky. Klíště bychom měli odstranit z kůže co nejdříve, abychom zabránili přenosu případné nákazy. Použijeme k tomu pinzetu nebo speciální kleště. Kývavými pohyby parazita vytáhneme a ránu vydezinfikujeme.
Houby
U nás roste asi tři tisíce druhů velkých hub – tím se myslí takové, které vidíme očima. Asi 300 až 400 z nich je jedovatých. Do tohoto počtu jsou zahrnuty ty, jež způsobují banální otravy, které naštěstí příliš neuškodí. Hub, jež způsobují skutečně závažné otravy, je do deseti druhů.
Nejnebezpečnější z nich je muchomůrka zelená. Lidé si ji pletou se žampionem nebo holubinkou trávozelenou. Ke smrtelné otravě stačí sníst jedinou houbu. Poznáme ji podle objemného spodního třeně (nohy) obepnutého volnou pochvou připomínající punčochu. Říká se jí kalich smrti.
Prudce jedovatá Mochomůrka zelená.
Prudce jedovatá je také její blízká příbuzná muchomůrka tygrovaná, kterou si lidé pletou s růžovkou. Od ní rozeznáme jedovatou houbu podle toho, že má kolem nohy hladký prsten.
Hadi
Z hadů je u nás jedovatá jen zmije obecná. Pro dospělého zdravého člověka nepředstavuje její kousnutí nebezpečí, naopak je tomu u dětí a starých lidí. Ránu bychom měli po kousnutí vypláchnout, vydezinfikovat a pro jistotu vyhledat lékařskou pomoc.
„V našem toxikologickém středisku máme již i protilátky na uštknutí cizokrajnými hady. Jejich podání ale vždy nezaručuje uzdravení,“ upozorňuje Jiří Hlušička. Hadí jedy jsou totiž různorodé a je třeba mít proti každému jednotlivému druhu hada, respektive jedu, namíchaný speciální koktejl.
Pavouci
Z jedovatých pavouků se u nás vyskytuje zápřednice. „Její kousnutí se dá přirovnat k bodnutí včelou. Příznaky jsou bolest, otok, zarudnutí. Ránu je nutno opět vyčistit, dezinfikovat. Doporučuje se podat antihistaminika a analgetika. U citlivějších lidí může mít kousnutí i komplikovanější průběh,“ varuje Hlušička. U pavouků, které si přivezeme z ciziny, platí stejný postup. A kdyby se stav zhoršoval, raději volejte nejbližší toxikologické středisko.
Na závěr úplně jednoduchá rada doktora Hlušičky, jak by se měl člověk chovat, aby se z procházky v přírodě nestal úprk na pohotovost. „Stačí koukat, kam šlapu. A nejíst a nesbírat nic, čím si nejsem jistý.“
