V kvalitě léčby cévní mozkové příhody dnes podle lékařů patří Česká republika k nejlepším zemím na světě. „O něco málo před námi jsou jen severské země, Holanďani, Němci a Rakušani,“ říká doktor Aleš Tomek, primář Neurologické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol.
Počet tzv. iktových center, která se dokážou komplexně postarat o nemocné s touto diagnózou, se loni zaokrouhlil na čtyřicet pět. Podle slov Aleše Tomka jsme se tak téměř přiblížili ideálnímu stavu, i když lokální problémy stále existují. A výrazně se zlepšily i laické schopnosti rozpoznat příznaky cévní mozkové příhody.
Jak poznat příznaky mrtvice?Rychlý test má čtyři kroky, anglicky se mu říká Face - Arm - Speech - Time (tvář - paže - řeč - čas)
|
Právě rychlé rozpoznání prvních příznaků této nemoci přitom často rozhoduje nejen o životě nemocného, ale i o jeho kvalitě. Angličané proto už před časem přišli s jednoduchým testem, který laikovi umožní rozpoznat hrozící nebezpečí (viz grafika). Tomuto tématu by se měli věnovat i čeští školáci, kteří mají v osnovách Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy prevenci kardiovaskulárních a metabolických onemocnění a základy první pomoci. Zatím však první příznaky mrtvice nedovedou rozpoznat ani leckteří dospělí.
"Myslela jsem, že to přejde"
O tom, jak zákeřná dokáže cévní mozková příhoda být, se nedávno mohla přesvědčit také paní Marie. Ještě ráno si jako obvykle zaběhla na nákup, ale když se odpoledne vrátila její dcera z práce, povšimla si, že maminka nějak podivně mluví. „Myslela jsem, že to přejde,“ přiznává Marie. Situaci u ní komplikovalo ještě to, že cévní mozková příhoda způsobila takzvaný „neglect syndrom“ neboli syndrom opomíjení. Pacient je v takovém případě ochrnutý na levou polovinu těla, ale své postižení vůbec nevnímá.
Naštěstí paní Marii přesto napadlo poradit se o náhle vzniklých problémech s řečí se svou praktickou lékařkou a ta doporučila přivolat záchranku. Možná v tu chvíli ani netušila, že tím své pacientce nejspíš zachránila život. Paní Marie se probudila až na jednotce intenzivní péče pražské motolské nemocnice a z toho, co se mezitím dělo, si prakticky nic nepamatuje.
ČTĚTE TAKÉ: |
Zdejším lékařům se poměrně rychle podařilo odstranit sraženinu, která ucpala mozkovou tepnu, a obnovit tak přerušený průtok krvevmozku. „Už během první hodiny po zákroku se pacientce začala navracet hybnost levých končetin,“ přibližuje další průběh událostí Aleš Tomek. „Druhý den měla už jen lehký deficit a po týdnu se prakticky vrátila k normě,“ dodává primář. Pokud by do nemocnice nepřijela včas, pak by jí v lepším případě hrozilo těžké postižení, v horším by jí šlo doslova o život.
Co nejrychleji ke specialistům
Při cévní mozkové příhodě, kdy je vinou krevní sraženiny mozek nedostatečně zásoben krví, bojují lékaři vždy doslova o minuty. Hodně přitom záleží nejen na závažnosti pacientova nálezu, ale i na tom, jak přesně je možné stanovit čas, kdy se objevily první příznaky nemoci.
Právě proto je důležitá síť specializovaných iktových center, kam dokáže záchranná služba pacienta s podezřenímna cévní mozkovou příhodu v co nejkratším časovém limitu dovézt. Pokud se podaří pacienta dopravit do nemocnice nejpozději 4,5 hodiny poté, co se nemoc ohlásila, přichází obvykle ke slovu moderní metoda, takzvaná intravenózní trombolýza. Nemocnému je v takovém případě prostřednictvím infuze podán lék, který dokáže rozpustit téměř polovinu krevních sraženin.
Když pacient tento časový limit nestihne, ale dorazí do nemocnice nejpozději osm hodin poté, co ho nemoc přepadla, přicházejí obvykle ke slovu mechanické endovaskulární postupy. Lékaři se v takovém případě snaží pomocí různých instrumentů ucpanou cévu otevřít a vyjmout sraženinu.
ČTĚTE TAKÉ: |
V obou případech přitom platí, že efektivita léčby radikálně klesá s časem. „U nejtypičtější velké ischemie střední mozkové tepny odumírají v prvních hodinách po propuknutí choroby každou minutu asi dva miliony neuronů a přibližně 12 milionů nervových vláken,“ vyčísluje Aleš Tomek. Jakékoliv zdržení má tak podle jeho slov na svědomí značnou ztrátu mozkových buněk, které nelze ničím nahradit a jejichž funkce se jen velmi špatně obnovuje.
Kromě toho vědci pracují na vývoji dalších, ještě šetrnějších a účinnějších metod. Využívají při nich například různých laserových systémů nebo ultrazvuku. V motolské nemocnici například právě probíhá studie ověřující účinky ultrazvukové helmy, s jejíž pomocí by bylo možné zvenčí spontánně rozpouštět krevní sraženinu.
Nejen nemoc stáří
Mnozí si myslí, že cévní mozková příhoda postihuje jen lidi středního a staršího věku. Paní Věru však přepadla v pouhých dvaadvaceti letech. Prvním varovným příznakům nevěnovala žádnou zvláštní pozornost, myslela, že souvisejí s přechozenou chřipkou nebo přepracovaností.
Když ji po náhlém kolapsu sanitka rychlé záchranné služby odvážela do pražské Nemocnice Na Homolce, měla už ochrnutou pravou polovinu těla a nemohla mluvit. Díky poctivému logopedickému tréninku se opět rozmluvila, musela se ale smířit s tím, že pravačku už asi úplně nerozhýbe a stejně tak zcela nerozchodí pravou nohu.
„Naučila jsem se ale se svým handicapem žít,“ říká bez zaváhání Věra. Pohyb, který měla vždycky ráda, ji naštěstí nepřestal bavit ani během nemoci. Místo na kole šlapala doma na rotopedu, který jí koupili kamarádi, aby nevyšla ze cviku. Dokonce si stihla udělat i řidičák a začala jezdit autem s automatickou převodovkou. A o pár let později se jí také narodila dcera Anička. Na zdravotní problémy, které jí před jedenácti lety tolik zkomplikovaly život, už ani moc nevzpomíná.
Nejraději by ale vrátila chvíli, kdy jí její gynekoložka předepsala hormonální antikoncepci. „Bohužel mě neupozornila na to, že bych si měla nechat udělat test na srážlivost krve,“ říká paní Věra. Právě tenhle jednoduchý test totiž později odhalil, že má špatnou srážlivost krve v rodině, a hormonální antikoncepce pro ni proto není vhodná. Ve svém okolí se už setkala s několika mladými ženami, které prodělaly mrtvici z podobných důvodů.
Toto onemocnění ovšem nehrozí jen ženám, které berou hormonální antikoncepci a zároveň trpí vrozenou trombofilií neboli sklonem ke zvýšenému srážení krve. „Také pacienti trpící poruchami srdečního rytmu bývají náchylnější k tvorbě krevních sraženin, které pětkrát zvyšují riziko vzniku cévních mozkových příhod,“ uvádí Aleš Tomek. „Až třetina Čechů přitom projevy nejběžnější srdeční arytmie, fibrilace síní, nedokáže správně rozpoznat.“ Varovné příznaky, k nimž patří zejména zrychlený tlukot srdce, ale i snížená tělesná výkonnost, nadměrné pocení či dušnost, přitom více než pětina lidí podceňuje a spojuje je spíš s infarktem nebo srdeční zástavou.
Mrtvice způsobené fibrilací síní přitom postihují ročně až tři miliony žen a mužů na celém světě. Nejčastěji se projevují u lidí nad 80 let, ale výjimkou nejsou ani o desítky let mladší pacienti. Pokročilejší věk patří podle slov primáře Tomka celkově k nejvýznamnějším rizikovým faktorům cévních mozkových příhod.
Obzvláště ohroženi jsou pak lidé se špatnou životosprávou a různými onemocněními, zejména diabetici nebo lidé s vysokým krevním tlakem, kteří o své nemoci nevědí nebo ji nemají správně léčenou. Naproti tomu u nejmladších pacientů souvisejí cévní mozkové příhody spíše s genetikou.
Deprese komplikuje léčbu
Ať už je ale příčina cévní mozkové příhody jakákoliv, vždy dokáže výrazně zkomplikovat nejen fyzický, ale i psychický stav pacienta. Podle klinické studie zveřejněné nedávno v časopise Journal of the American Medical Association trpí asi polovina z nich depresemi, které jim mohou způsobit řadu dalších komplikací. Někteří odborníci proto doporučují, aby tito nemocní preventivně absolvovali psychoterapii a brali antidepresiva.
Oprávněnost tohoto postupu potvrdil také výzkum sledující 176 pacientů po akutně prodělané mrtvici, kteří v době zahájení studie neměli žádné známky deprese. Vědci je rozdělili do tří skupin - první skupina absolvovala psychoterapii, druhá dostávala antidepresiva, třetí pouze placebo. Právě ve třetí skupině se depresivní poruchy objevovaly častěji než v předchozích dvou.
Někdy deprese souvisejí přímo s proměnami, které se odehrály v mozku vlivem cévní mozkové příhody. Jindy je může vyvolat změněná situace, se kterou se musí pacient po tomto onemocnění vyrovnávat. Leckdy se totiž musí naučit žít nejen s tělesným handicapem, ale i s tím, že ztratil místo nebo od něj odešel partner. A nejednou musí bojovat také se strachem ze smrti, který do té doby nepoznal. Najít nový smysl života nebývá pak v takové situaci právě snadné.
„Deprese velice často postihují nejen americké, ale i české pacienty po cévních mozkových příhodách, říká psycholog Jan Kulhánek z ambulance klinických psychologů a psychoterapeutů Psychoterapie Anděl v Praze. „Tato duševní porucha přitom obvykle vede k tomu, že člověk o sebe začne méně dbát,“ dodává.
V praxi to znamená, že zanedbává nejen životosprávu, ale i braní léků, a tím zhoršuje průběh léčby i svůj celkový zdravotní stav. Leckdy doslova ztratí vůli k životu a souboj s nemocí předčasně ukončí sebevraždou.
S prášky opatrně
Návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta by proto Jan Kulhánek doporučil každému, komu se nedaří situaci způsobenou nemocí uspokojivě zvládat. S předepisováním antidepresiv by však byl opatrnější. „Český pacient bývá obvykle ochotnější brát prášky než pracovat na sobě a na situaci, do jaké se dostal, což rozhodně není správné řešení,“ míní psycholog. „Pokud už musím svým klientům antidepresiva předepsat, pak raději vždy v kombinaci s psychoterapií,“ říká.
Pacienti po mrtvici však podle něj mívají i řadu dalších psychických problémů. Ať už trpí agresí, strachem, různými úzkostmi nebo poruchami paměti. Metod, jak si s těmito problémy poradit, je naštěstí dostatek. Někomu pomůže spíše psychorehabilitace, zatímco jinému třeba trénink kognitivních funkcí, při němž se pomocí různých testů a cvičení trénuje mozek.
Pokud přijde pacient za psychologem včas, postačí k zvládnutí problémů třeba jedna až tři konzultace. Jestliže však už propukne deprese, může terapie trvat i dva roky. Pokud má být úspěšná, je podle Jana Kulhánka nezbytný komplexní přístup k pacientovi. Jinak řečeno psycholog či psychiatr by měl vždy spolupracovat i s dalšími odborníky, kteří nemocnému pomáhají zvládat problémy spojené s cévní mozkovou příhodou.
Podobného názoru je také primář Aleš Tomek, který navíc věří, že nezáleží pouze na rychlé a efektivní léčbě pacienta. „Klíčová je také rehabilitace, která by měla vždy na terapii navazovat, uzavírá lékař.