Život je plný překvapení. Profesor Pavel Dungl, přednosta vyhlášené ortopedické kliniky pražské fakultní nemocnice Bulovka, kde se mimo jiné léčili nebo byli operováni všichni polistopadoví čeští prezidenti, nás přijal jako pacient hospitalizovaný na svém vlastním oddělení. Nezaviněně (kdosi mu „hodil myšku“) totiž „sklouzl“ na svém harleyi a skoro čtyři metráky vážící motorka mu pochroumala nohu i ruku. Sešli jsme se ve čtvrtek, prohlásil ale, že v pondělí už nastupuje do práce. Není důvod mu nevěřit. V roce 2009, kdy se ve svém porsche srazil s náklaďákem a od smrti ho dělily minuty, operoval už za dva měsíce. Pravda, musel u toho sedět a dnes si ty operace nepamatuje. Dopadly ovšem na výbornou.
LN: Pane profesore, minulý týden jste měl mít dovolenou...
Já jsem žádnou dovolenou neměl! Protože ještě před ní jsem se poranil na motorce, takže jsem strávil dovolenou léčením. Jsem teď vlastně v práci pořád, léčím se na svém pracovišti. Jediná věc, která mě na tom potěšila, je, že mi odpadla povinnost jet v létě k moři do Chorvatska.
Jen na stáří své potíže neshodíme, říká přední český ortoped |
LN: Jste autorem nových operačních postupů, které jsou po vás i pojmenované. Jak si je vlastně zkoušíte? Na pitevně?
Ano. Když jsem začínal, byl jsem prakticky denním hostem tady na patologii – tehdy se ještě hodně pitvalo. No a já tam měl takovou dohodu, zkrátka chodil jsem tam velmi často zkoušet si třeba operační postupy, které jsme tenkrát znali pouze z literatury, protože jezdit jsme nikam nesměli. Takhle jsem se to učil. Dokonce, protože bylo hodně dětských věcí a dětská mrtvolka tady na Bulovce byla vzácností, jsem hodně chodil i na jiné patologie v Praze.
LN: Máte přídomek „ortoped prezidentů“ – operoval jste Václava Klause i Miloše Zemana, vaším pacientem byl i Václav Havel. Má nemocnice nějaké speciální postupy pro takovou situaci?
Právě že u nás vůbec není žádný předpis, který by upravoval péči o ústavní činitele, prezidenta republiky nebo jakoukoli jinou významnou osobu. V demokracii je to pacient jako každý jiný. Samozřejmě ale že máte povinnost s ohledem na okolnosti vytvořit takové podmínky, které mu zajistí soukromí a nerušený průběh léčby. Víte, oni to ale nejsou jen vrcholní politici, ale třeba i filmové či hudební hvězdy. Ty vás hned žádají: „Prosím vás, jen žádné novináře.“ A potom vyjdete před ordinaci a tam je dvacet novinářů: „Ona si nás ale pozvala.“ To jsem bohužel opakovaně zažil.
  |
LN: Vím o vás, že jste se přátelil a přátelíte s mnoha umělci. Máte vztah k umění?
Ano. Mám rád zejména literaturu a poezii. Myslím, že se v tom vyznám trošku víc než běžný populační průměr. Hudbu mám rád tak „spotřebitelsky“. Talent mi byl odepřen, i když jsem jako dítě hrál na housle. Ale nebylo to prostě ono.
‚Z vyšetření Seiferta mě vozila StB’
LN: Je pravda, že jste ošetřoval básníka Jaroslava Seiferta?
Ano, jezdil jsem za ním do jeho břevnovské vilky. On měl tehdy velké bolesti v zádech, takže jsem mu tam chodil dávat infuze proti bolesti. No a on vždycky otevřel lahev rioji, položil se na divan a vyprávěl mi „všechny krásy světa“. To byl nádherný člověk. Jenom jsem zaznamenal, že někoho měl a někoho neměl rád.
Máte problémy s klouby? Sportujte, ale moc si nevyskakujte |
LN: Jaroslav Seifert byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Nezačala se o vás po návštěvách u něj zajímat Státní bezpečnost?
No jistě. Já to měl vlastně celkem dobře zajištěné, protože k Seifertovi jsem přijel veřejným dopravním prostředkem a zpátky mě už vždycky odvezli. No a pak jsem u nich seděl na výslechu a oni furt chtěli vědět, o čem jsme mluvili. Tak co jim máte říct?
LN: Stejně to muselo být dost nepříjemné...
Člověk už to bral jako folklor, tak to tehdy prostě bylo. Víte, já jsem taky léčil celou řadu pohlavárů tehdejšího režimu. Takže se mě pořád snažili strkat do nějaké spolupráce a podobně. Tomu jsem vždycky naštěstí odolal. I když mi pak vzali pas a rok jsem třeba nesměl nikam vycestovat.
LN: Prý jste operoval i Antonína Kapka, vedoucího tajemníka městské organizace KSČ v Praze...
Ano. Já byl tehdy poměrně mladý doktor. Antonín Kapek přijel a já mu říkám: „Promiňte, soudruhu, přednosta tady není. A já si netroufám ošetřovat takhle významného činitele.“ Ale on řekl: „Mlč! Takový hlouposti mě nezajímaj! Vyšetři mě...“
LN: U vás na Bulovce v pátém patře ležel taky Bohumil Hrabal, jehož život skončil právě tady, pod okny ortopedie. Prý jste byli přátelé. A v jednom rozhovoru jste řekl, že jste se spolu často o smrti bavili. Co o ní říkal?
Ale to nebylo zase tak, že bychom se bavili vyloženě o smrti. On měl pořád jen takovou utkvělou představu: páté patro. To pro něj bylo nějak velice přitažlivé, na to páté patro byl úplně fixovaný, napsal o tom i nějaké úvahy. Taky mluvil často o Jeseninovi, který spáchal sebevraždu: „Podívej, Jesenin přijel na rodnej statek, všechno rozházel a oběsil se. Frajer!“ říkal mi.
LN: Vy asi nevěříte pohádce, že vypadl při krmení holubů, že?
No já to vím, jak to bylo. A tohle byla taková milosrdná fabule pro veřejnost, pro tisk. On se tak rozhodl a udělal to. Nedalo se tomu zabránit. Leda bychom ho přivázali. Postavil si z knížek stupínky pod okno, dostal se tak na parapet a z parapetu se mu potom podařilo skočit.
Celý rozhovor s ortopedem Pavlem Dunglem o tom, jestli je zdravé běhání a zda jíst na klouby gumové medvídky, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. srpna.
V magazínu dále najdete:
|
