LN Letní dny a dlouhé večery bývají s nějakou tou sklenkou spojené. Jsou Češi skutečně – jak se o nich říká – v požívání alkoholu podstatně méně střídmí než jiné národy?
Nikde na světě není v takové míře spojeno trávení volného času s konzumací alkoholu. Téměř neexistuje večírek nebo posezení s přáteli bez něj. Lze to vyjádřit termínem, že jsme extrémně „proalkoholní společnost“. Neznamená to jen značnou spotřebu alkoholu, ale dokonce intoleranci vůči abstinenci: Na člověka, který vůbec nepije, ostatní pohlížejí jako na podivína, ne-li přímo podezřelého „exota“. V takovém prostředí je těžké s abstinencí obstát. Týká se to všech společenských vrstev, statistiky potvrzují, že popíjejí všichni a příležitost se vždycky najde. Letní období možná nabízí těch příležitostí víc, ale rozhodně to jiná období nevyrovnají nějakým odříkáním.
LN V parných dnech nám víc než jindy hrozí dehydratace, kterou alkohol neblaze podporuje. Snížíme riziko dostatečným množstvím jiných tekutin?
Jakýkoli alkohol tlumí vyplavování hormonu, který zadržuje v těle vodu (antidiuretický hormon, vasopresin), takže dochází k odvodňování. Dehydratace spojená s alkoholem je tedy hormonální záležitost. Příjem jiných tekutin alkohol aspoň „naředí“, čímž trochu sníží agresivitu jeho působení. Určitě ale netvrdím, že pití ostatních nápojů s alkoholem jeho neblahý účinek na organismus neutralizuje.
Obecně neplatí, že čím víc tekutin vypijeme, tím líp, jak se jednu dobu tvrdilo. Optimální je 2,5 litru denně u „průměrného člověka v průměrných podmínkách“ – samozřejmě je nutný příjem tekutin závislý na charakteristikách jednotlivce i prostředí, v němž se pohybuje. Módní chronické „přepíjení se“, byť velezdravými nápoji, vyplaví z ledvin látky, které koncentrují moč, což je poškozuje.
LN Jaké množství alkoholu lze z lékařského hlediska tolerovat?
Bez rizika není žádné množství. Nicméně se v odborných kruzích diskutuje pojem „nízkoriziková konzumace“. Pro laiky je možná zvláštní, že množství alkoholu se v této souvislosti udává v gramech čistého lihu, který je obsahem každého alkoholu. „Nízkorizikově“ by muži neměli konzumovat víc než dvacet čtyři gramů denně a ženy nejvýš šestnáct. A dva dny v týdnu zcela abstinovat. I toto nastavení je ovšem značně benevolentní a opakuji, zcela bezrizikové pití neexistuje. Dlužno také zdůraznit, že zmíněné doporučení platí pro zcela zdravé lidi. Při jakýchkoli zdravotních obtížích nebo dispozicích k nim, což je běžná situace, už i tato hranice přestává platit.
LN Laik se těžko může řídit nízkorizikovým doporučením, když gramy alkoholu v daném nápoji se nikde neudávají…
Jedno pivo desítka obsahuje šestnáct gramů, deci vína osm až jedenáct gramů. Takže dvě piva a dvojka vína už jsou víc než dost. Zejména teď v létě jsou módní různé pivní speciály a ty mohou být, co se týče obsahu alkoholu, mnohem vydatnější. Informovanost ohledně alkoholu by měla být důslednější. Za chybu považuji i to, když na etiketách řady nápojů chybí nutriční hodnoty. Třeba konkrétní údaj, jaká kalorická hodnota je v daném alkoholickém nápoji skryta, by mohl být pro prevenci užitečný. O pivu je známo, že to je kalorická bomba, lidé z tohoto hlediska vesměs preferují bílé víno. Ale není pravda, jak se dřív tvrdilo, že víno je méně škodlivé než pivo. Jde spíš o to, že pivaři mívají nevhodnější životní styl. K vínu si vesměs dáme třeba sýr, olivy, zatímco pivaři si libují třeba v uzeninách, tučném mase a podobně.
MICHAL VRABLÍKProfesor medicíny, působí na III. interní klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, je vedoucím lůžkového oddělení. Jeho specializací je preventivní kardiologie a lipidologie (metabolismus tuků). Rozsáhlá je i jeho vědecká činnost. |
Ale množství kalorií nebo porovnávání typů alkoholu z hlediska škodlivosti není na místě, protože škodí ve všech podobách. Obzvlášť nebezpečné jsou takzvané přiboudliny. Jedná se o látky, které vznikají přirozenou cestou ve všech alkoholických nápojích, jsou nositelem chuti a dodávají jim barvu, ale způsobují, že tělo alkohol hůř odbourává. Proto jsou ostatně příčinou kocoviny.
LN Čím je dáno, že někdo odbourává alkohol snáz a někdo hůř, jinak řečeno někdo snese víc a někdo se opije po jedné skleničce?
Odbourávání alkoholu má na starosti enzym alkoholdehydrogenáza, asi čtvrtina alkoholu se odbourává ještě jinými enzymatickými systémy. Aktivita alkoholdehydrogenázy určuje rychlost přeměny alkoholu na toxický acetaldehyd, což je látka zodpovědná za vznik kocoviny. Zajímavé je, že vysoká aktivita alkoholdehydrogenázy vede k rychlému nástupu nepříjemných příznaků (protože se rychle hromadí acetaldehyd), a tím ke snížené toleranci k alkoholu – tato situace je relativně častější v asijských populacích, kde je až polovina populace s vrozenou „rychlou“ formou tohoto základního enzymu.
Každopádně v tom, jak organismus celkově s alkoholem nakládá, jsou obrovské individuální rozdíly. Záleží na tělesné konstituci, činnosti jednotlivých orgánů, fyzické i psychické kondici i na prostředí, ve kterém se pohybujeme. Na druhé straně rychlost odbourávání alkoholu z krve je konstantní a nelze ji urychlit ani pohybem, ani stravou, koupáním ve studené vodě nebo jinými „zaručeně fungujícími“ aktivitami.
Stoupenci alkoholu často poukazují na extrémní případy, jakým byl například Winston Churchill. Celý život vydatně pil, neustále kouřil, málo spal, procházel stresujícími situacemi a zemřel v jednadevadesáti letech. To je ovšem naprostá výjimka. Mezi fámy pak patří domněnka, že tlustí lidé snesou víc. Tuk spalování alkoholu nenapomáhá, mnohem víc záleží na množství svalové hmoty, respektive vody v organismu. Proto by ženy měly pít méně než muži, kteří mají svalové hmoty od přírody víc.
Rovněž je hloupost, že ten, kdo takzvaně víc vydrží, tedy že se hned tak neopije, se nemusí příliš omezovat. I jeho organismu pití škodí, jen je ten proces skrytější. Naopak osoby s vyšší tolerancí k alkoholu mají vyšší riziko vzniku závislosti. Významný vliv na sklon k alkoholu má genetika. Kdo má nebo měl v rodině alkoholika, má dispozice k závislosti, a měl by tedy pít co nejméně.
