Do budoucna se bude rozvíjet především při vývoji vakcíny proti viru HIV nebo ebole, řekl Petr Solil, mluvčí Biotechnologického a biomedicínského centra Akademie věd a Univerzity Karlovy (BIOCEV).
Očkovací látky se skládají z takzvaných antigenů, což jsou například části bakterie nebo viru vnášené do těla za účelem vyvolání obranné imunitní reakce, a z pomocných látek zvyšujících účinek vakcíny. Jejich klinické použití omezuje relativně vysoká toxicita, omezená rozpustnost v tělních tekutinách a nižší schopnost aktivace imunitního systému.
Účinnější reakce antigenu
Mezinárodní tým, v němž vedle Čechů byli také američtí a britští experti, v laboratořích Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR pracoval na možném využití hydrofilního polymerního nosiče, na nějž jsou navázány obě složky očkovacích látek.
Spojené státy vymýtily jako první zarděnky |
Díky tomu se zvýší rozpustnost a sníží přirozená toxicita pomocných látek a bude zprostředkována účinnější reakce antigenu s receptory imunitních buněk, uvedl jeden z českých zástupců v tomto týmu Richard Laga. „Polymerní vakcíny se dále vyznačují prodlouženou dobou, po kterou vydrží v těle cirkulovat, což má za následek trvalejší a efektivnější stimulaci imunitního systému,“ doplnil.
Postupy navržené tímto týmem jsou unikátní, v odborné literatuře dosud nebyly publikovány. Vedle přípravy moderních očkovacích látek by mohly nalézt uplatnění také při léčbě nádorových onemocnění. Polymerní nosiče totiž obecně umožňují řízené uvolňování léčiv v předem vybraných částech organismu.
