Nepoměr ochoty vnímat rizika a zabránit nejhorším scénářům je do očí bijící, tím spíš, že nyní zachraňujeme životy lidí s mnoha komorbiditami, vesměs velmi starých, kdežto v budoucnu jsou ohroženy naše děti, tedy ti, o než by nám mělo jít především.
Nejspíš nejde o to, že bychom preferovali staré a kašlali na mladé, ale o to, že oběti koronaviru jsou tu teď či je očekáváme v řádu týdnů a měsíců, kdežto děti budou nemocné a přírodní katastrofy přijdou v řádu let a desítek let. Vzdálenou nemoc a smrt nevnímáme, ale ta, co je tu teď, nás děsí. Až moc.
Karanténa nesvědčí mozku. Nucená izolace ovlivňuje naši sociální citlivost |
Přemýšlíme, jak ochránit ohrožené skupiny, jak pomoci zdravotníkům, podnikatelům atd… ale kdo dnes myslí na děti a dospívající? Mám potřebu optiku trochu posunout i k nim, protože právě oni jsou těmi, kdo za to nejvíc platí a zejména ještě hodně platit bude, což vůbec nemyslím finančně.
Omezení zatím nejsou tak drastická, jako byla na jaře, jsme však blízko. Děti opět nemohou do školy, v rámci „zdraví národa“ nesmějí společně zpívat a cvičit. Přišly o možnost věnovat se koníčkům v rámci kroužků a kdo ví, zda nepřijdou o kontakt s vrstevníky celkem. Co naopak mohou a dokonce musejí, je trávit čas u obrazovek.
Až do jara jsme slýchali stesky na to, kolik času děti u všelikých obrazovek tráví a odborníci varovali, jak jim to škodí; jak málo chodí ven, málo se hýbou, že on-line kontakt kamarády nenahradí. A teď se najednou zdá, že bychom byli nejradši, kdyby od elektronických médií ani nezvedaly hlavy. Jaké budou dopady současných opatření? Možná není na škodu podívat se na to, co drobná jarní zkušenost dětem nadělila.
Úzkosti a závislosti
Znám rodinu, v níž čtyřletá dívka ještě v létě trpěla záchvaty paniky z nečistých rukou. Přitom to rodiče s dezinfekcí ani s informováním dívky nepřeháněli a od začátku se ji snažili spíše uklidňovat. Nejspíš to pochytila z televize, nevědí. V každém případě stačilo, aby se dotkla třeba zábradlí, a začala si „zoufat“. Nemluvě o tom, že si pak ruce „hystericky“ lízala, aby si je očistila. Linka bezpečí hlásila v době jarních opatření výrazně větší počet kontaktů. Děti se bály, těžce nesly uzavření doma a nejistotu, co bude dál.
Mohou Češi ještě někam vycestovat? Podívejte se, kam se lze dostat bez testů či karantény |
Znám rodinu velmi uvědomělých rodičů pětiletého chlapce, kteří brali karanténu vážně a kontakty skutečně výrazně omezili, aby pak po třech měsících izolace zjistili, že si jejich dítě „zapomnělo hrát“ s vrstevníky, ba dokonce, že se jich bojí. Mnoho dětí na začátku jarního lockdownu toužilo po kamarádech. Pokud byly izolované jen pár týdnů, většinou se s kamarády nadšeně vítaly, případně se zprvu rozpačité setkání brzy přehouplo do obvyklých kolejí.
Obecně můžeme říci, že čím starší dítě, s čím více sourozenci, tím delší izolaci bez úhony uneslo. Pokud však byly děti (zejména ve věku od tří do sedmi let) v sociálním kontaktu frustrovány dlouho, reagovaly nejistě, stydlivě, vyhýbavě. Najednou jim připadalo „divné“, že se vidí a nevěděly, jak se chovat. Potíže měly různou intenzitu, u nejhorších přešly až do sociální fobie.
Kontakt s kamarády je pro děti velice důležitý. Baví je a navíc se učí sociálním interakcím. V psychoterapii často odkrýváme sociální neobratnosti pramenící právě z nedostatku vrstevnických kontaktů v předškolním věku. Tři měsíce jsou pro pětileté dítě hrozně dlouhá doba! Nelze si představovat, že výrazné omezení sociálních kontaktů děti unesou bez následků.
Znám rodinu, v níž 12 letý hoch trávil v době uzavření školy celý den u počítače či mobilu. Trávil u něj (a nyní opět tráví) veškerý čas s výjimkou několika hodin mezi brzkým ránem a polednem, kdy vyčerpáním upadne do spánku. S nadmírou času, který hoch u počítače trávil, se rodina potýkala už delší čas, ale v březnu se to naprosto vymklo kontrole. Když matka vypnula wi-fi, byl tak běsný, že ji v obavě o své i jeho zdraví raději zase rychle zapnula. Není prý síla, jež by ho od počítače odtrhla, odmítá i společně stolovat. Jde o extrémní případ, ale se závislostí dětí na on-line hrách či sociálních sítích se potýká řada rodin. Některé děti navštěvují i stránky s pornografií.
V karanténě na Tchaj-wanu? Neustále vám sledují telefon a třikrát denně nosí jídlo, říká Čech |
Můžete si říci: „tak jim to mají rodiče omezit/zakázat“, a máte pravdu. Jenže v praxi to není vůbec snadné: Když se pobyt na elektronických zařízeních rodiče pokusí regulovat, potomci jim dávají najevo nenávist, trápí sourozence, vyhrožují fyzickým násilím, tím, co nahlásí na sociálku, někdy vyhrožují i sebevraždou… Když jsou rodiče vytrvalí, hněv potomka se většinou překlopí do smutku, a po nějaké době se jim vrátí dítě, jak je znali dříve. Ne každý však má sílu to vydržet. Opatrnost je navíc na místě: závislé děti jsou po vypnutí wi-fi či odebrání zařízení skutečně zoufalé. A zoufalé děti mohou uskutečnit zoufalé činy.
Škola doma
Psychické potíže přitom nejsou tím jediným, co dětem zavřeným doma hrozí.
Víme například, že po jarním lockdownu v řadě rodin kulminovalo domácí násilí. Nemohu proto pochopit, že byla omezena činnost OSPOD (Orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Kdy jindy je potřebnější, aby sociální pracovnice rodinu navštívila, než když jsou děti problematických rodičů zavřené celé dny doma? Ostatně i u jiných úřadů je stěží pochopitelné omezení doby pro veřejnost: vždyť čím omezenější tato doba je, tím více se tam lidé nahromadí. Nebo ne?
Termín návratu dětí z 1. stupně do škol je třeba dodržet, uvedl Prymula. Plaga připustil jeho posunutí |
Taktéž distanční výuka je problematická. Například proto, že velmi rozevírá pomyslné nůžky ve školství: jedináček, který má k dispocizi vlastní počítač ve vlastním pokoji a za zády dospělé, kteří mu se vším pomohou, se naučí i výrazně víc než ve škole. Jenže spousta dětí takové zázemí ani zdaleka nemá. Ne, opravdu nemají všichni doma internet a počítač pro každé dítě. A domnívám se, že ani zapůjčené notebooky problém nevyřeší. Každý rodič neumí dítěti pomoci s instalací programů, s přístupem do bakalářů, s přihlášením na různé meety a teamsy a s dalším nastavením techniky. Přidělené notebooky (kdeže jim je konec) budou v těchto rodinách sloužit ke hraní her a sjíždění, v lepším případě nezávadných, videí.
Nouzový stav s distanční výukou, omezením sportovních aktivit a kontaktů dětem neprospívá, části z nich dokonce velmi škodí!
Dobré pro seniory?
Zásadní argumenty pro drsná omezující opatření zní: ochránit seniory, nezahltit nemocnice. Jarní zkušenost však vedle úspěšného potlačení šíření infekce přinesla i jiné barvy do celkového obrázku ze života seniorů.
„Dcera se zeťákem se s námi na jaře prakticky přestali stýkat. Říkali jsme jim, že se nebojíme, ale přesto ,měli ohledy‘. Když pak v červnu konečně přijeli, vnoučata se chovala odtažitě. Srdce mi krvácí, když na to pomyslím.“
„Když na jaře chtěli vnuci přijít na návštěvu, snacha se na ně prý obořila: ,Chcete zabít babičku!?‘ Já nemám slov.“
Jak pracovat s prvňáky? Učit děti psát písmena přes aplikace prostě nelze, musí se zapojit rodiče, říká ředitelka |
Jedna klientka mi líčila zoufalství své babičky, uzavřené v domově pro seniory. Návštěvy byly zakázány a velmi omezena byla i možnost kontaktů s dalšími klienty domova. A tak babička, která špatně vidí a špatně slyší, tudíž telefonáty a videohovory nemůže využít, seděla celé dny sama ve svém pokoji. Bohužel už nevidí ani na ruční práce, jimž se dříve věnovala. Má klientka jí chodila mávat do okna. Obě přitom plakaly.
Kamarádka si postěžovala, jak se nesměla rozloučit se svou kamarádkou, umírající na LDN. „Ne, takhle to prostě nemělo být!“ vzpomíná s hořkostí na patře a slzou v oku.
Podle ÚZIS (Ústavu zdravotnických informací a statistiky) umírali senioři v ústavní péči na jaře více na osamělost než na covid. Za první pololetí tohoto roku zemřelo v ústavech 5441 lidí, z toho 77 na potíže spojené s koronavirem. Celkově přitom stoupl počet mrtvých v ústavech pečujících o seniory oproti loňsku o 425 osob... největší daň si nejspíš vybrala právě izolace.
Doba přelomová
Dnešní doba je v mnohém přelomová a možná budeme jednou říkat: „před koronou“ a „po koroně“. Na druhou stranu náš děs z blízkosti smrti nasedá na dlouhodobé trendy: vytěsňování smrti z našich životů i adorace bezpečí a dlouhého dožití. Menší děti kvůli jejich bezpečí raději nepouštíme samotné ven, větší sledujeme skrze různé aplikace. I my dospělí jsme ze stejných důvodů omezováni.
Například při výletu kolem zatopených lomů Amerika mám v sobě směsici emocí: kamenité svahy, křišťálové jezero dole — krásná podívaná! Tolik to láká slézt dolů, podívat se zblízka, vykoupat se. Ale ne: v rámci naší bezpečnosti je to zakázáno, pod pokutou 50 tisíc Kč. Proč nemůžeme mít zodpovědnost sami za sebe, když neohrozíme nikoho jiného? Proč nestačí nápis „vstup na vlastní nebezpečí,“ jako to bývalo dříve? Trend omezovat hodnotu svobody v zájmu bezpečí je dlouhodobý a je jen otázka, kam až povede.
Délku dožití se snažíme zvyšovat, jak to jen jde, jako by nám sama o sobě zaručovala kvalitnější život. Jenže délka života bez vážných onemocnění se nezvyšuje. Poslední roky života bývají draze vykoupené, a to nejen samotnými nemocnými, ale častokrát i jejich blízkými.
nám ženu, která nezaložila vlastní rodinu, neboť od svých 30 do 40 let pečovala o maminku s rakovinou. „Bylo to náročné: máma měla několik operací, chemoterapii, další chemoterapii… Měla bolesti a těžce to celé nesla. Když byla sama, bylo to horší. Takže jsem chodila jen do práce, a hned za ní. Když se cítila obzvláště špatně, brala jsem si dovolenou,“ vzpomíná.
Znám rodinu, která se rozpadla kvůli tomu, že otec svou matku s alzheimerovou demencí odmítl dát do ústavu. Péče o ni ho naprosto pohltila, ono to pak znamená být s nemocným 24/7. Dnes dospělá dcera toho muže říká, že s bratrem „de facto přišli o tátu“, v době, když ho nejvíc potřebovali.
Nechci říci, že bychom neměli staré a nemocné chránit, že bychom o ně neměli pečovat. Chci však říci, že bychom tomu neměli obětovat úplně všechno. Zastávám, dnes nepopulární, názor, že naší primární povinností je pečovat o děti, nikoli o rodiče. Opak jde proti přírodě.
Nizozemsko hodlá legalizovat eutanazii u nevyléčitelně nemocných dětí. Podle ministra zoufale trpí |
Chápu obavu ze zahlcení nemocnic, i zde se však ptám, kolik jsme ochotni obětovat tomu, aby se tak nestalo. Nikdo by nechtěl být v kůži zdravotníka, jenž se musí rozhodnout, komu poskytnout péči nejvyšší, a komu pouze základní. Na druhou stranu: když přijede záchranka k větší havárii, je rozhodování lékaře velmi podobného druhu. Rozhodování těchto lékařů, jež se děje všude na světě dnes a denně, nás nechává chladnými. Březnové rozhodování lékařů v Lombardii však dosud děsí svět.
Život je z principu riziková záležitost a končí smrtí, ať děláme, co děláme. Osobně chci umřít včas. Ne, opravdu bych nechtěla dětem způsobit to, co svým dětem způsobily zmiňované matky trpící demencí a rakovinou. A nechtěla bych ani strávit své poslední roky izolovaná od všech a všeho v rámci péče o mé zdraví. To si raději přeju umřít o několik let dřív, předem díky covidu, chřipce, zápalu plic či jiné nemoci, která to bude, i osobě, jež mi ji přinese.
Nezapomínejme prosím, při současném zděšení ze smrti, na naše nejmenší. I oni, a především oni, si zaslouží, abychom mysleli na jejich zdraví a budoucnost.
