Lidí se zdravotním postižením přibývá, zájem Čechů o rehabilitaci vzrůstá

V tradičním pojetí rehabilitační péče znamenala pohybovou léčbu. „Moderní rehabilitace má ale mnohem širší hranice,“ říká docentka Olga Švestková, přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „A vyžaduje úzkou spolupráci interprofesního týmu.“

Kromě lékaře a fyzioterapeuta k němu patří například i psycholog, logoped, speciální pedagog nebo protetik. Jejich společnou snahou bymělo být dostat pacienta se zdravotním postižením co nejdříve domů. A to s pomocí moderních metod, technologií i pomůcek.

Proč přibývá pacientů

Příčin, proč přibývá lidí se zdravotním postižením, kteří vyžadují rehabilitaci, je několik. „Souvisí to bezesporu se stárnutím populace, ale i s tím, že lékaři dnes zachraňují děti s velice nízkou porodní hmotností,“ míní docentka Švestková. „A kromě toho roste i genetická zátěž populace.“

Zjistit přesný počet Čechů, kteří trpí zdravotním postižením, není snadné. „Vždy záleží na typu člověka a na jeho konkrétní situaci,“ připomíná Libor Musil, primář Rehabilitační kliniky Malvazinky v Praze. „Bolavý kotník znamená třeba pro počítačového experta drobnou nepříjemnost, pro vrcholového sportovce však velkou překážku.“

Mezi schopností pracovat a tíží postižení nelze proto podle slov docentky Švestkové dělat rovnítko. Přesvědčivým důkazem tohoto tvrzení je britský profesor Stephen Hawking, který má pouze žijící mozek. S okolím může komunikovat jen pomocí speciálního syntetizéru zesilujícího hlasivky. Přesto je právě on v současnosti považován za největšího žijícího astrofyzika.

Následná péče pokulhává

Před několika desetiletími se pacienti po infarktech a cévních mozkových příhodách léčili převážně klidem. Mnozí z nich končili v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde zůstávali většinou až do konce života. Dnes putují tito pacienti obvykle po jednom až dvou týdnech na oddělení akutní rehabilitace. Tady s nimi v dalších třech týdnech rehabilitační pracovníci intenzivně pracují. Výsledky této časné rehabilitace například pro pacienty po mozkové mrtvici, které nedávno vyhodnocovali v pražské Všeobecné fakultní nemocnici, jsou opravdu povzbuzující. Ukázalo se, že díky této intenzivní aktivizaci pacienta mohlo být časem až 70 procent nemocných propuštěno do domácí péče. U těžších stavů je však nutná delší péče.

„Akutní péči zachraňující život máme u nás velice slušně rozvinutou,“ soudí doktor Libor Musil. „Horší už je to s péčí následnou, jež by měla člověka vrátit z nemocnice domů.“

Ta je podle jeho slov vzhledem k nákladům nedostatečně hrazena. Když o tom nedávno hovořil se svými švýcarskými kolegy, nedokázali vůbec pochopit, jak je možné se s tak malými finančními prostředky o pacienta postarat. „S úsměvem mi sdělili, že se příště ubytují v nemocnici, protože hrazené náklady za den hospitalizace jsou nižší než den v Praze v průměrném hotelu,“ říká.

Ke všemu náš zdravotnický systém nerozlišuje náklady na rehabilitaci ortopedického a neurologického pacienta tak, jako je to běžné například v Německu či ve Švýcarsku. Zatímco ten první potřebuje obvykle jen rehabilitačního lékaře a fyzioterapeuta, ten druhý se ve valné většině případů neobejde bez zapojení podstatně většího počtu pracovníků. Zájem o těžké pacienty bývá proto v praxi jednoznačně menší než o ty lehčí.

Do bezbariérového bytu

Pacient propuštěný do domácí péče se navíc musí postarat o řadu praktických problémů, se kterými si mnohdy neví rady. O tom, že to jde jinak, může vyprávět třeba pan Karel, který si ve švédském Göteborgu našel práci svých snů. Radoval se z ní ale pouze do chvíle, než zůstal po vážné autonehodě upoutaný na invalidní vozík. „Naštěstí mají ve švédských nemocnicích kurátory, kteří vám poskytnou informace o tom, na jaké podpory máte nárok, zařídí pro začátek pečovatelskou službu a pomohou vám přebrodit se horou dotazníků,“ pochvaluje si. „A pokud to potřebujete, zajistí vám kurátor i bezbariérovou přestavbu bytu ještě předtím, než se budete moci vrátit domů.“

Také jeho zaměstnavatel dostal prostředky na to, aby mu mohl odpovídajícím způsobem upravit pracovní místo. A tak se mohl vrátit do své firmy, i když ne úplně na stejnou pozici.

U nás to má pacient složitější. „Když od nás po třech týdnech akutní rehabilitace odchází, víme už zhruba, jak na tom v budoucnu bude,“ říká primář Musil. „Pokud mu ale chci předepsat třeba vysoké chodítko, musí mi návrh schválit revizní lékař.“ V praxi tedy trvá klidně měsíc, než ho dostane. Nekoncepčnost celého zdravotnického systému a utápění personálu v rostoucí byrokracii na úkor péče o pacienty je asi v současné době to, co mu nejvíce vadí.

Podat včas pomocnou ruku

„Nedávno jsem slyšela přednášku švédského kolegy, který hovořil o tom, že 95 procent zdravotně postižených Švédů zvládne žít doma samostatně,“ říká docentka Olga Švestková. „V posledních pěti letech se jim díky tomu podařilo citelně snížit náklady na péči o lidi se zdravotním postižením.“

Propojit sociální a zdravotní systém se podle jejích slov u nás stále ještě nedaří. Určitým příslibem do budoucna bymohl být projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny, který právě rozjíždí s iktovými centry (v nichž se léči lidé po mozkové mrtvici) v pražské Všeobecné fakultní nemocnici, Ústí nad Labem a Ostravě. Jeho úkolem je zjistit, jaké jsou skutečné náklady na těžce zdravotně postiženého pacienta a kolik terapeutů by o něj mělo optimálně pečovat.

Snad časem i českým zaměstnavatelům dojde, že by se o své lidi, kteří se třeba ze dne na den ocitli na vozíku, mohli lépe postarat. Tak jako to třeba dělají ve Škodovce v rakouském Innsbrucku, kde mají ergoterapeutické centrum. Jeho pracovníci vyhodnotí schopnosti zdravotně postiženého zaměstnance a doporučí mu vhodnou práci, kterou by bez problémů zvládal i se svým postižením. Docentka Švestková je přesvědčená o tom, že v 21. století už nestačí pacienta jen diagnostikovat a léčit, ale je třeba mu také pomoci najít cestu k maximální možné kvalitě života.