Že se v nemocnicích umírá lépe? To už netvrdí ani lékaři

Václav Bedřich, sedmasedmdesátiletý oční lékař z Českého Krumlova se už od devadesátých let snaží využít letité zkušenosti se staršími pacienty v místních službách pro seniory.

O stáří, nemoci a smrti mluví s nadhledem: "Význam geronta byl ve vícegenerační rodině. Generace žily spolu v malých prostorách – tady byli rodiče, tady děti, támhle kamna a stůl. Děti byly svědky sporů i toho, jak děda postupně zalejzá až někam na vejminek. Ale pořád platilo, že se zavolaly děti: Babička umírá. Děti si klekly, rozsvítily se svíčky. Jindy jim řekli: Vypadněte ven, maminka přivede na svět bratříčka... Bylo to jistě nepohodlné, ale ty děti dostávaly informace."

Pouze informace "z první ruky" nás zasáhnou. Sotva to bude statistika typu: V Česku ročně umírá zhruba 100 000 lidí, z toho asi 60 000 v nemocnicích, dalších 13 000 v léčebném ústavu či sociálním zařízení. Osobní zkušenost praktického lékaře Pavla Vychytila z Letohradu už zní naléhavěji: "Nechte mě umřít doma – tuhle větu slyším od umírajících starých pacientů často."

Proti obvyklému přání se tedy většina umírajících ocitne v cizím prostředí. Umírání doma stojí v cestě nejen nedostačující platby pojišťoven za domácí ošetřovatelské služby, ale i strach (pojmenovat situaci a zlepšit ji), samota a nepřipravenost (příbuzní nevědí, na koho se obrátit, pacient nechce být na obtíž, lékař nekomunikuje), někdy i snaha "uzdravovat" do samého konce.

Situace rodiny pak připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce: čas běží a první je posílají za druhými, druzí za třetími. Mnohdy jen proto, že na obavu "bojím se, že umře" nikdo neodpoví: "Umírá. Ale my i vy pro něj ještě můžeme hodně udělat."

Důstojné umírání

V Hospici Dobrého Pastýře v Čerčanech pracuje onkoložka Renata Koževnikovová. "Devadesát procent hospicových pacientů jsou lidé s onkologickým onemocněním všech věkových kategorií, ale většinou lidé starší," říká onkoložka. Hospice jsou na pomezí domácí péče a nemocnice, ale snaží se vytvořit podmínky bližší domácímu prostředí.

Třicetilůžkový hospic – jediný ve Středočeském kraji – byl otevřen 1. září 2008 a dosud doprovodil přes 300 pacientů. Zájem o něj svědčí o dobrých zkušenostech, které se mezi lidmi rychle šíří.

V současnosti se ovšem hospic potýká s vážnými finančními problémy: bývalé zastupitelstvo Středočeského kraje subvencovalo jeho výstavbu a přislíbilo další podporu, ale nynější hejtman David Rath to odmítá. Tady se ukazuje obecnější problém: Každý z třinácti lůžkových hospiců v ČR vznikl díky iniciativě a nasazení místních nadšenců a všechny bojují o existenci. Někdy je může ohrozit pouhá výměna zastupitelstva.

Systém je děravý

Ucelený systém sociálně-zdravotních služeb neexistuje. Velký problém je jejich rozdělení mezi kompetence dvou ministerstev – zdravotnictví a sociálních věcí. Iva Holmerová poukazuje i na to, že bohužel nemáme "žádný zákon – na rozdíl třeba od Švédska, který by obcím ukládal povinnost zajistit sociální služby".

Když se ptáme doktorky Koževnikovové z čerčanského hospice, kde vidí největší překážku dobrého umírání, dlouze se zamyslí. "Na straně lidí, ne pacientů, ne doktorů, ne příbuzných, ale na straně lidí obecně... Je to nevůle, nebo spíš obava, utíkání před tím tématem. Prostě všichni zapomínáme, že smrt je jediná jistota, kterou máme, a že to není ani dobré, ani špatné, ale že to tak je. Od toho, jak s tímhle faktem naložíme, se všechno odvíjí. To, jak žijeme, jak pracujeme, jak o věcech přemýšlíme, jak se staráme o umírající a jak nakonec sami umíráme."