Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

René mě má přečtenou

Česko

Helena Třeštíková získala cenu Prix Arte pro nejlepší evropský dokument a čerstvě i Cenu diváků na festivalu dokumentů v Jihlavě za časosběrný film René. Ten zachycuje životní osudy recidivisty, kterého režisérka sledovala od jeho sedmnácti let.

* LN Zachycovala jste Reného život téměř dvacet let. Jak zatím probíhá „život“ stejnojmenného filmu?

Světovou premiéru měl René na letošním festivalu v Karlových Varech. Pak jsem s ním letěla na přehlídku v jihokorejském Pusanu, běžel v Haifě, před několika dny se promítal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Dál putuje na podobné akce v Lipsku a v Kodani a je samozřejmě pořád k vidění v běžné české distribuci.

* LN Často se projekcí svých filmů osobně účastníte. S jakými reakcemi na Reného jste se zatím setkala?

S podobnými jako u mého předchozího časosběrného filmu Marcela. První reakcí většinou bývá údiv nad tím, že někdo vůbec může vydržet natáčet někoho jiného takovou dobu, navíc když došlo k takovým situacím, jako když René vykradl můj byt. Diváci se také ptají, jak jsem na hrdiny svých filmů narazila. Obvyklá je i otázka po vztahu režisérky a sledovaného.

* LN Jaká otázka pro vás byla nejzajímavější?

Co je impulzem ke ukončení filmu. To je jeden ze základních problémů časosběrného natáčení: natáčíte život, který pokračuje pořád dál. Režisér má ale s producenty smlouvu o financování a oni pochopitelně chtějí vědět, kdy bude film hotový. Dlouhou dobu tak víte, kdy váš projekt skončí, ale netušíte jak. Je samozřejmě možnost, že v kině najednou prostě začnou běžet závěrečné titulky, ale filmař přece usiluje o nějaký tvar a nechce, aby to působilo, jako kdyby se film vysmekl z projektoru.

* LN Jak jste tedy ukončila sledování Reného?

Musel být hotový do konce roku 2007. Věděla jsem, že René v červnu téhož roku opouští vězení. Stejná situace je ve filmu několikrát. On pak vždycky vyprávěl, jak slavil svobodu ve velkém, ve stylu ženský a chlast. Nikdy to nebylo zaznamenané, protože to jsou netočitelné věci. A jemu se šíleně zalíbil můj nápad, že by to mohl natočil sám, kdybychom mu půjčili kameru. Samozřejmě mě nemohlo nenapadnout, že už ji nevrátí. Člověk u něj může očekávat všechno, ale já jsem po vší naší korespondenci věřila, že něco natočí. O kvalitě jsem si nedělala iluze, ale zdálo se mi, že kdyby to bylo aspoň trochu ostré, nutně by to muselo být zajímavé. Pointou filmu by se tak stalo, že dokument o sobě dokončí René sám - s tím, že pokud kameru nevrátí, bude to taky svého druhu pointa. A stala se druhá varianta.

* LN Jak to proběhlo?

V den plánovaného vrácení kamery a natočeného materiálu měl René spousty teorií, proč kameru nemá a nemůže vrátit a ať chvíli počkáme, že se to možná povede. Natočili jsme scénu, ve které se zvukařem a kameramanem sedíme a odhadujeme, jestli René kameru vrátí. Já jsem říkala, že ano, zvukař byl na vážkách a kameraman tvrdil, že René vyřeší svou situaci tím, že zmizí a už se nikdy neobjeví. On potom ještě volal, že ji druhý den přiveze z Českých Budějovic do Prahy vlakem v 11.30. Seděli jsme na Hlavním nádraží, chtěla jsem to samozřejmě mít natočené, a nikdo se neobjevil. Od té doby se René neozval - a až asi po půl roce mi textovou zprávou oznámil, že tou kamerou natočil jen porno, ale už ji nemá, a že si přeje dva lístky na premiéru.

* LN Netajíte se tím, že chcete ve sledování jeho osudů pokračovat. Jakou máte představu o formě?

Tu nemáte nikdy. Už dnešní podoba Reného je pokračování. Udělali jsme spolu film, který se točil v letech 1989-1992 a končil právě tím vykradením. Byl uvedený v televizi a tím to skončilo. Dál už jsem Reného osudy sledovala dost dlouhou dobu, asi 10 let, víceméně sama, na koleně. Strašně dlouho jsem nevěděla, jestli z toho něco bude. To je podstata časosběrného natáčení: divák vidí výsledek zpětně a ví, jak to dopadlo, ale tvůrce se většinu času pohybuje v naprosté nejistotě. Nejenže nevím, jak to dopadne, ale dokonce netuším, jestli to má vůbec smysl. Jsou chvíle, kdy převažuje pocit, že takový příběh přece nemůže absolutně nikoho zajímat. Většinou to popisuju bonmotem, že časosběrný dokument je sázka na nejistotu.

* LN Co vás přimělo Reného dotáhnout do konce?

Že to tak dopadlo, je pro mě samotnou hrozně překvapující. Ono to vypadá, že jsme spolu byli pořád v intenzivním kontaktu, ale byly tam veliké pauzy, dělala jsem mezitím i jiné věci. Velkým impulzem pro mě byla kamarádka, která mě v roce 2004 přemluvila, ať zkusím žádat o podporu program Evropské unie Media. René byl první český dokument, který ji získal. A když to tedy vyšlo, musel se už stanovit konec. Pak se do toho vložil Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, Česká televize, producentská společnost Negativ... Když už se zapojí instituce, tak to člověk dodělat musí.

* LN Jak René naopak začal?

Ještě před rokem 1989 se naplánoval časosběrný cyklus o mládeži: měl sledovat učně, středoškoláky, delikventy a další. Po revoluci se pokračovalo jen s delikventy, se kterými se začalo jako s prvními. Vzniklo pět dílů: jmenovaly se Řekni mi něco o sobě - a jméno toho člověka. Všechny naše hrdiny jsme tehdy našli ve vězení pro mladistvé v Libkovicích, což bylo vězení pro mladistvé ve věku 15-18 let.

* LN Ve filmu jsou k vidění záběry z cel, antonů a dalších těžko dostupných míst z vězeňského prostředí. Jak se vám podařilo je získat?

Za těch dvacet let, co jsme se ve věznicích pohybovali, se přístup vězeňství k médiím hodně měnil. Nejdřív bylo velice složité dostat se dovnitř, ale potom člověk mohl natočit skoro všechno. Dnes se tam dostanete snadněji, ale nemůžete téměř nic. Já jsem postupovala selektivním způsobem: žádala jsem maximum a jim připadalo hloupé zmařit mi úplně všechno, a tak se vždycky něco podařilo. V jednom vězení jsme točili opakovaně. Pan ředitel už mě znal a snažil se mi vycházet vstříc. Ale říkával - ježišmarjá, paní Třeštíková, nikomu jsem to nedovolil a vám jo. Až tohle někdo uvidí, to bude průser!

* LN Spoustu „průserů“ udělal i René. Nechtěla jste nad ním zlomit hůl?

Naštvaná jsem na něj byla milionkrát, ale vždycky se mi zdálo, že mi to stojí za to. To vykradení bylo příšerné, tím spíš, že to odnesli jiní. Moje dcera Hanka tehdy měla pod polštářem pokladničku, kam si spořila koruny, které dostávala za vynášení odpadků. Můj muž přišel o starožitné hodiny, památku po jeho tátovi. Já jsem tehdy byla na stáži v Berlíně, takže věci jako vyražené dveře musel řešit můj muž. Těch situací byly spousty. René je „vyčůránek“: přesně ví, kdy si může co dovolit, má mě přečtenou. Jedná se mnou podobně jako já se šéfy těch věznic: pořád po mně něco chce a doufá, že něco z toho vyjde. Mně bylo taky trapné všechno odmítat. Peníze jsem mu dávala jen za natáčení, aby si ze mě nedělal banku, ale posílala jsem mu knihy, časopisy, věci, které ho mohly obohacovat jinak.

* LN Ví René o ceně, kterou film o něm dostal?

Jasně. My jsme telefonicky ve stálém kontaktu. Teď zase vyváděl: vyboural se, měl „jenom“ jedno promile, i když říká, že normálně má tři. Řídil s nohou v sádře, bez řidičáku a kde získal to auto, se radši ani neptám. Leží v nemocnici, hlásil, že strávil asi čtyři dny v kómatu, a pěkně se politoval, jak je po všech těch operacích „úplně v prdeli“. K ceně mi velmi gratuloval. Pochopil, že je to dobrá příležitost chtít, abych mu doplnila kredit na mobilu. Měl i spousty dalších požadavků, chtěl třeba Křižáky a Potopu od Sienkiewicze, ale radši starší překlady, protože ty nové jsou „na hovno“. Jenomže to by člověk musel chodit po antikvariátech a na to jsem teď prostě vůbec neměla čas. Kredit jsem mu ale několikrát doplnila.

* LN Dočkala jste se na cenu reakce od státu?

Dostala jsem moc hezký dopis od pana ministra kultury, dopis od pana předsedy Poslanecké sněmovny a blahopřání a krásnou kytku od paní ministryně Parkanové. Byla jsem dojatá. I když teď politické dění sleduju jen tak jedním okem, je mi jasné, že je teď na politické scéně dost dusno a politici mají dost svých problémů. O to víc jsem ocenila, že mou cenu zaznamenali a reagovali na ni.

* LN Trilogii započatou Marcelou a Reném teď chcete dokončit dokumentem o narkomance Katce. V jaké je fázi?

Kdykoliv mě zastihnete, nějaký můj projekt se začíná, něco je v prostředku, něco v druhé půlce, něco se končí a něco už je hotové. Prolíná se to mým životem všechno dohromady. To je podstata časosběrného dokumentu. S Katkou se nacházím zrovna v první fázi dokončování, kdy jsem nalomená a plná pochybností: co nechat, co vyndat, co akcentovat, co dát do pozadí, jak pointovat situace...

* LN I Katka vznikala časosběrně. S jakou stopáží teď pracujete?

Pracujeme s materiálem, který jsme k tomu původnímu z let 1996 až 2001 a z roku 2002 začali natáčet před rokem a půl, kdy jsme Katku po těžkých peripetiích zase našli: přece jenom je to osoba žijící na ulici bez oficiálního zázemí. Zpracováváme ho ve střižně s kolegou Jakubem Hejnou, který stříhal už Reného. Je to mladý kluk, pro mě velký objev a ideální spolupracovník. Dokáže mi pomoct právě v mých nejistotách. Dokáže myslet dramaturgicky, což je u střihače úplně ideální. Já jsem mnohdy plná emocí z natáčení, ale on už předem vidí výsledek. Cílem je mít pro uvedení v roce 2009 dvoudílnou dvouhodinovou verzi pro televizi a jeden celovečerák do kin.

* LN Čím se pro vás film Katka liší od Reného nebo Marcely?

Na dokumentu je zajímavé to, že nikdy nemůžete použít rutinu, protože každý člověk je jiný a každý příběh nový. Oproti Renému se v Katce například odehrává víc přirozených situací a dialogů přímo před kamerou.

* LN Natáčíte dokumenty už víc než třicet let. Jak se jejich podpora měnila od dob Krátkého filmu, kde jste začínala, po dnešek, který co do filmových institucí vypadá úplně jinak?

Začnu od konce. Jsem strašně ráda, že jsem se setkala s Negativem, což je producentská společnost, která financuje pokračování filmů a zařídila, že Marcela, René i Katka jdou do kin, a starají se i o jejich propagaci. Krátký film, mé první působiště, byl podnik, který dostával peníze na tvorbu automaticky, vyráběly se tam hlavně patnáctiminutové předfilmy do kin. Že tam začaly vznikat časosběrné projekty, jako Manželské etudy v roce 1980, byla naprosto nevídaná věc mimo zavedené škatulky.

* LN Jak k tomu došlo?

S tím nápadem přišel kamarád tehdejšího ředitele, který mu chtěl vyjít vstříc. Já jsem se k tomu dostala vlastně náhodou. Když se ředitelé vyměnili, už o podobnou věc zájem nebyl. Když jsem chystala ten projekt, jehož součástí byl i René, dozvěděla jsem se, že na ústředním ředitelství filmu mají vyhrazenou určitou částku pro experimentální projekty. Šla jsem za nimi a dostala ji, což šlo úplně mimo Krátký film. To byla moje první zkušenost s tím, že je třeba shánět si pro svoje filmy peníze aktivně; do té doby stačilo přesvědčit dramaturga.

* LN Jak se věci vyvíjely po listopadové revoluci?

Po roce 1989 všechny původní struktury zanikly a zůstala jen Česká televize, kam se k nevoli jejích pracovníků začali „cpát“ i lidé z bývalého Krátkého filmu. Zároveň vznikaly alternativní společnosti typu nadace Film a sociologie, Febio nebo Originálního videožurnálu. Od té doby se zároveň posílila role Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, který má i díky lobbistickým tlakům ze strany filmařů víc peněz a je ochoten je věnovat i na dokumenty. O ty se teď stále víc zajímají i producenti a distributoři. A strašně důležitá platforma pro ně je i jihlavský festival. Je to takový souhrn vlivů, díky kterým se tahle kdysi okrajová oblast kinematografie začíná víc a víc prosazovat. Řekla bych, že dokumenty teď zažívají dobrou dobu...

* LN ...jejíž součástí je i to, že dozrála nová generace jejich tvůrců. Jaký z ní máte pocit?

Já jsem s nimi v téměř každodenním kontaktu na FAMU, kde učím, už delší dobu a jsem nadšená z toho, že jde o lidi dost jiné, než jsme byli my. Samozřejmě zevšeobecňuju, jsou hrozně různorodí a člověk s některými z nich může polemizovat, ale pořád to má smysl, protože jsou zajímaví, schopní, v mnoha směrech se vymezují velmi ostře proti starším generacím. Ale tak to podle mě má být. Já se kritice z jejich strany vůbec nebráním, přestože to někdy bývá tvrdé: když si režisér chce zařídit pěknou depresi, doporučuju, ať svůj film promítne studentům na FAMU, to je nejrychlejší způsob. Ale já jsem tomu ráda. Nejhorší je, když se tvůrci přizpůsobují poměrům, kdežto oni se ty poměry snaží měnit a přizpůsobit je sobě, i když to někdy dělají s nekompromisností hraničící s arogancí a drzostí. Ale tak je to přece v pořádku.

Když si režisér chce zařídit pěknou depresi, doporučuju, ať svůj film promítne studentům na FAMU

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!