Byl deštivý páteční večer a hledali jsme restauraci Paprika. Ulice za Pražskou tržnicí byly tmavé a opuštěné. Široko daleko ani živáčka, o restauracích ani nemluvě. Už jsem si začínala myslet, že jsme se ztratili... No, ne tak docela. Byli jsme pohodlně usazení v teplém a suchém autě a měli jsme gépéesku, která nás do Jateční 39 nakonec dovedla. Ale i když už jsme byli na místě, nemohla jsem uvěřit, že tohle je opravdu ono. Restaurace se zdála malá, venku bylo logo Budvaru a okna nevypadala nejčistší. Působilo to spíš jako herna než jako maďarská restaurace.
"Pořád tam ještě chceš jít?" zeptal se mě jeden z mých přátel, když jsme zaparkovali. Vypadal velmi nejistě.
"Jasně!" odpověděla jsem. Kamarád vystoupil z auta se slyšitelným povzdechem.
Na tenhle večer jsem se těšila už dlouho. Maďarskou kuchyni mám ráda. Jako mnozí Slováci, i já jsem vyrostla na kuřecím paprikáši a leču. Když jsem se tedy doslechla, že v Praze otevřeli rodinnou maďarskou restauraci, hned jsem ji chtěla vyzkoušet.
Rezervaci jsem si tu chtěla udělat už jednou – před několika měsíci. Na webových stránkách měli totiž napsáno, že u nich bude hostovat skvělý šéfkuchař z Maďarska, který se chystá připravit pár opravdových maďarských specialit. Když jsem číslo uvedené na stránkách vytočila poprvé, nikdo to nezvedal. Za chvíli jsem to tedy zkusila znovu. Telefon zvedl muž s ospalým hlasem.
"Dobrý den. Chtěla bych rezervaci na tu akci, co budete mít o víkendu." "Ne, ne," odpověděl mi hlas. "Máme zavřeno. Promiňte. O víkendu je zavřeno." A zavěsil.
Poněkud mě to odradilo. Teď se mi ale vedlo lépe a podařilo se mi pro nás stůl rezervovat. Ukázalo se, že každý pátek tam opravdu mají speciální akci. Nejednalo se o žádného mytického šéfkuchaře, nýbrž o to, že v pátek se tu vaří něco, co nemají na jídelním lístku.
Jako doma
Zevnitř nebyla Paprika ani vzdáleně tak nepříjemná jako zvenku. Malá přední místnost je obložená světlým dřevem a vybavená stoly a židlemi téhož tónu. Na stolech jsou kostkované červeno-bílé ubrusy a stěny zdobí po obvodu místnosti řádka veselých červených paprik. Z reproduktorů hrály maďarské lidovky. V zadní části restaurace jsme si všimli ještě jedné malé místnosti, ale zdálo se, že je zavřená. Osvětlení bylo trochu moc ostré a ve vzduchu byl cítit kouř, ale bylo tady celkem útulno.
Náš hostitel byl kromě toho tak sympatický, že jsme si tady okamžitě připadali jako doma. Informoval nás, že dnes uvařili tradiční jehněčí guláš. V pátek se tu nevaří podle jídelního lístku, ale v kuchyni přesto měli připraveno i pár dalších jídel.
Na zdejším jídelním lístku jinak najdete dvě polévky (gulášovku bez přívlastku a gulášovku s fazolemi), ten večer ale nabízeli jen jeden předkrm – vepřové mozečky. K vnitřnostem mám obecně dost negativní vztah, jednak proto, že na to moc nemám žaludek, a jednak proto, že jsou většinou dost tučné a mají na můj vkus moc výraznou chuť. I já jsem ale musela přiznat, že mozečky v Paprice (90 Kč) byly dobré. Podávají je s opečeným tmavým chlebem, jsou smíchané s paprikou a jejich konzistence by se dala přirovnat k teplému indickému jídlu babaganuš. Nejlepší byly, když jsme si na ně dali trošičku ostré paprikové pasty (vlastnoručně vyrobené naším číšníkem, jak se nám pochlubil).
Protože jsem byla tak odvážná s předkrmem, připadalo mi, že mám nárok na to, abych si coby hlavní jídlo objednala něco, co dobře znám. Kuřecí paprikáš (140 Kč) se skládal z kuřecího stehna a křídla, řídké paprikové omáčky a zdravé porce halušek. To vše bylo završeno velkým kopečkem hutné kysané smetany, kterou jsem si raději nabírala po kouskách, než abych ji zamíchala do omáčky. Halušky byly trochu bezvýrazné, ale každopádně čerstvé, omáčka byla ovoněná sladkou paprikou.
Jako vejce vejci
Když jsem se podívala přes stůl, vypadalo to trochu, jako bychom si všichni objednali totéž. Hojné používání papriky v maďarské kuchyni totiž vede k tomu, že mnohé z jejich národních pokrmů se sobě podobají jako vejce vejci. Jeden člen naší skupiny si objednal jehněčí guláš (159 Kč) – také s haluškami – a kamarádka si dala segedínský guláš (120 Kč), hustou směs kyselého zelí s měkkými kousky vepřového, podávanou s chlebem.
Talíře si ale byly tak podobné, že to zmátlo i obsluhu. Když došlo na hlavní jídla, mému sousedovi a mně přinesli paprikáš, který jsme si objednali. Jenže maso moc na kuře nevypadlo – a také se ukázalo, že to kuře nebylo. Byl to jehněčí guláš, který měli dostat u vedlejšího stolu. Číšnice se vrátila až za pět minut a přendala talíře tam, kam patřily. Naštěstí jsme se jídla ještě nedotkli – neměli jsme totiž čím. Trvalo dalších pět minut, než jsme dostali příbor...
PaprikaJateční 39, |
V Paprice mají prostě občas trochu zmatek. Coby přílohu jsme si objednali několik porcí čalamády – nedorazila. Jako zákusek jsem si dala dvě palačinky s meruňkovou marmeládou a vlašskými ořechy, posypanou moučkovým cukrem (90 Kč) – mohla být skvělá, kdyby ořechy nebyly staré a hořké.
Přesto Papriku rozhodně doporučuji. Jídlo je levné (a mají velmi výhodné obědové menu), porce jsou poctivé a maďarská kuchyně je v Praze a okolí nedostatkové zboží. A jestli nemáte rádi papriku, vždycky si můžete dát ty vepřové mozečky.
