Odehrává se v prvních čtyřiadvaceti hodinách po havárii černobylské elektrárny v blízkém městě Pripjat. Začíná napínavě – aby po zbývající, naštěstí jen půldruhahodinovou stopáž neukázal divákovi nic, co by chtěl vidět. Hlavní hrdina, který ví, co je ve vzduchu, se pokusí z města utéct – a když se mu to na první pokus nepovede, stráví zbytek dne vyhráváním na bicí v kapele na svatební hostině, opíjením se a chozením sem a tam. Na roztřesených, tmavých záběrech z ruční kamery (festivalová specialita posledních let) aby jeden zajímavé či informativní momenty špendlíčkem hledal.
Režijní pokus Ralpha Fiennese je čistou prohrou
Ke snímku Coriolanus se upínala velká očekávání: jde o první režijní pokus herce Ralpha Fiennese, který do něj vedle sebe obsadil i slavné kolegy Vanessu Redgrave, Gerarda Butlera či Briana Coxe. Fiennes se pokusil o ambiciózní věc: zasadit Shakespearovu méně známou tragédii do prostředí současného Balkánu, aniž by její text měnil. Výsledek je čestná prohra. Po dnešním Bělehradu a kolem něj pobíhají chlapi v maskáčích a s kulomety, předvádějí etudy jako z Call of Duty, jindy na sebe křičí v televizním studiu či v luxusní vile – a to všechno v klasickém shakespearovském blankversu. Působí to jako pěst na oko. V Coriolanovi, příběhu o vojevůdci z antického Říma, se fatálně nesešlo několik rovin: divadelní herectví, literární repliky, reportážní kamera, historická jména a reálie, současné kulisy...
Určité odlehčení přinesly aspoň francouzské Les femmes du 6ème étage (Ženy ze šestého patra), v nichž se uťápnutý středostavovský manžílek v Paříži 60. let nechává unést bonvivánstvím španělských imigrantek v titulním patře budovy, kde žije. Zato íránský film Jodaeiye Nader az Simin (Odloučení Nadera a Simin) je pádem zpátky do velevážnosti. I zde jde o manželskou krizi – ovšem ověšenou snahou o emigraci z totalitního režimu, Alzheimerovou chorobou a dalšími "komplikacemi".
ČTĚTE TAKÉ: |
Krizí ne manželskou, ale partnerskou do berlínské soutěže přispěla americká režisérka Miranda July se snímkem The Future (Budoucnost). Jestliže ve svém i u nás uvedeném debutu Já a Ty a všichni ostatní nabídla postavy s pestrou sbírkou úchylek, tentokrát kořením trochu šetřila. I tak je ústřední pár duem chudinek; zejména Julie, ztělesněná samotnou režisérkou a scenáristkou, se chová jako autistka, mluví a hýbe se dvakrát tak pomalu jako průměrný člověk a je si sama sebou tak nejistá, až má divák pocit, že se v nejbližší chvíli rozloží na atomy. Snímek je další okázalou "festivalovkou": polovina filmu sestává ze tmavých obrazů, na kterých není téměř nic vidět, hlavní hrdina vede konverzace s Měsícem a všechno to svým vyprávěním rámuje chromá kočka z útulku. (Ano, chápeme ty metafory odcizenosti a osamění.)
