Každý film Jeana-Luca Godarda je svého druhu experiment a experimentální byla i režisérova tisková konference na festivalu v Cannes. Jeden z nejvýznamnějších žijících filmařů odpovídal na otázky novinářů po telefonu a vidět byl jen na malém displeji přístroje, pomocí něhož hovor probíhal. Zvuk slyšeli naštěstí všichni přítomní v konferenčním sále.
A jakkoli šlo především o situaci vynucenou okolnostmi, navázal tento nezvyklý zážitek přímo na podobu Godardova snímku Le livre d’image, který byl na letošní přehlídce zařazen do hlavní soutěže. I v něm jsou zvuk a obraz samostatnými veličinami, které spolu někdy splynou a jindy si jdou každá svou cestou a přicházejí k divákovi z jiného místa. Tak by se měl podle Godarda dnes prezentovat film, aby probudil okoralé divácké vnímání. „Filmy by se měly pouštět spíš v kavárnách, než abychom se na ně dívali v televizi,“ domnívá se filmařská legenda. „Zvuk by neměl být příliš blízko obrazu. Když vidíte obraz a odjinud se ozývá zvuk, dá vám trochu práci si to pospojovat.“ Právě tím se podle Godarda vracíme k podstatě filmu, jak ho vynalézali bratři Lumiérové.
Film podle Godarda také nemá nic diktovat, ale ukazovat, co se děje – a nejen to. „Málo filmů ukazuje, co se naopak neděje. A film by měl ukazovat právě i to, co nikde neuvidíte. Ani na Facebooku.“
  |
Nechme Araby na pokoji
Zdrcující víkend pro mužskou ješitnost. Rozhněvané ženy se ozvaly v Cannes |
Nový Godardův film Le livre d’image pracuje výhradně s materiálem, který natočili v dávné i nedávné minulosti jiní filmaři. Objeví se v něm Frigo na mašině i mašina s hákovým křížem, fikce i úryvky z dokumentů. Obrazy z nesčetného množství slavných i neznámých snímků vytvořily pod Godardovýma rukama esej na téma moderní historie, arabského světa, organizovaného násilí a v neposlední řadě i filmu jako takového. A je sice pravda, že si někteří účastníci ranní novinářské projekce filmu občas zdřímli, ale jinak rozhodně Le livre d’image není obrázková knížka na čtení před spaním. Mozaika obrazů je zneklidňující, inspirativní, místy strhující a někdy samozřejmě i ne zcela snadno pochopitelná. K „arabské“ pasáži svého filmu poskytl režisér vysvětlující klíč během tiskové konference: „Chtěl jsem zdůraznit, že Arabové nikoho dalšího nepotřebují. Mohou vládnout svému světu sami. Vynalezli své písmo, mají víc ropy, než spotřebují. Měli bychom je zkrátka nechat na pokoji.“
Jiný postřeh celoživotního levicového aktivisty směřoval k africkému kontinentu: „V Evropě se přestávají rodit děti, v Africe jich je spousta. To je přece zajímavé, že je dnes v Africe o tolik více lásky než v Evropě.“ A pochopitelně režisér potvrdil i své umění užívat ve filmech i mimo ně intelektuálně dráždivé výroky: „Hlas není to samé co řeč a řeč není nutně jazyk.“ Novináři pak měli po zbytek dne o čem přemýšlet.
Zapřený Michael Bay
Způsob, jakým Godard svůj nový film vytvořil, je podle něj dnes ten nejvhodnější. „Pochopil jsem, že už není důležité samotné natáčení, ale práce ve střižně,“ prohlásil přesvědčeně. To samozřejmě není moc dobrá zpráva pro herce. Kolem otázky na toto téma Godard nejprve opatrně kroužil, než se odhodlal k radikálnímu výroku: „Mnoho herců dnes přispívá k totalitním systémům tím, v jakých filmech hrají.“
Cannes 2018.
Godardův aktuální způsob práce, kdy vidí kvanta filmových obrazů a skládá z nich pak svůj vlastní, nejspíš dobře vystihla reakce na dotaz německého novináře, kterého zajímalo, zda mistr zná tvorbu Michaela Baye, z jehož filmu 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází se ve filmu také cituje. „Nic mi neříká jméno toho filmu ani toho člověka,“ opáčil Godard. „Ani teď nevím, o kterou pasáž by mělo jít.“
Na dotaz směřující k jeho vzpomínce na slavný festivalový ročník 1968, kdy Godard spolu s dalšími francouzskými filmaři přehlídku v Cannes rozpustil, režisér příliš nereagoval. „Mám na ten rok spoustu vzpomínek,“ pronesl neurčitě. Že je jeho film po 50 letech na této přehlídce, je podle něj velmi příjemné.
