Říkali jí Béžová princezna. Winternitzova vila se veřejnosti otevírá jako galerie

E Winternitzovy vily s tmavými cihlami působí trochu temně a sevřeně, stačí ale vystoupat po krátkém úzkém schodišti, a před návštěvníkem se otevře prostorný hlavní sál s vysokými stropy, který okny přes celou stěnu zalévají sluneční paprsky.

Tento moment úžasu přišlo na konci února, kdy se vila na pár dní otevřela veřejnosti, zažít na pět tisíc lidí. Přes hodinu čekali v silném studeném větru, aby mohli nahlédnout do nitra tohoto funkcionalistického skvostu z pera architekta Adolfa Loose, který býval domovem právnické rodiny Winternitzů a před revolucí sloužil jako mateřská školka.

„Vila je pořád krásná a je úžasné, jak majitelé zachovali její původní ráz,“ říká Eva Homolová, která v únoru přišla nejen na prohlídku, ale i si zavzpomínat. „Chodila jsem sem do školky a za prarodiči, kteří tu bydleli. Nedovedete si představit, co jsem cítila, když jsem se na tom místě znovu po třiceti letech ocitla.“

Už během dubna si však výjimečnou atmosféru místa budou moci přijít vychutnat i ti, kdo to v únoru nestihli. Vila, dosud pronajímaná jednotlivým nájemníkům, se veřejnosti otevře natrvalo.

„Velký zájem mi dal impulz k tomu, ji lidem zpřístupnit a využívat jinak než jen k pronájmu,“ řekl jeden ze současných vlastníků a pravnuk původního majitele David Cysař. Z Winternitzovy vily, která v roce 2002 prošla rozsáhlou rekonstrukcí, se stane galerie. Zpočátku v ní bude ke zhlédnutí výstava dvaadvaceti umělců, jejichž díla byla vystavena ve všech prostorách budovy už při únorovém otevření. Do budoucna by se expozice měly soustředit zejména na architekturu, nebude chybět ani výstava věnovaná architektu Loosovi. Vila však bude hostit i swingové tančírny, jimž jako by byl její honosný hlavní sál šitý na míru, firemní večírky, soukromé oslavy nebo svatby. Majitelé plánují jeden z pokojů uvést opět do provozu a nabídnout zážitkové ubytování, aby si návštěvníci mohli vilu nejen prohlédnout, ale aby se jim dostala více pod kůži.

„Dům je galerií sám o sobě, galerie se do něj proto hodí,“ komentuje jeho budoucí využití Cysař. „V první řadě to ale byl rodinný dům, kde se žilo. Přeji si, aby to byl nadále živý prostor, ve kterém se lidé nebudou bát si sednout a dát kafe.“

Nepřítel ornamentu

Winternitzova vila je výjimečná převážně tím, že nese rukopis významného architekta Adolfa Loose. „Snad poprvé na světě, a to už kolem roku 1910, Loos postavil rodinné domy s plochou střechou a bílými, nijak nezdobenými fasádami,“ vyzdvihuje přínos architekta historik architektury Rostislav Švácha.

Béžovou princeznu, jak se vile přezdívá pro její světlou barvu, Loos postavil v roce 1932, pouhé dva roky po dokončení její proslulejší pražské sestry, vily Müllerovy. Její slávu však nikdy nedohnala.

„Winternitzova vila nepatří k Loosovým nejšpičkovějším pracím, protože v době stavby byl už vážně nemocný a neměl své dílo dostatečně pod kontrolou,“ vysvětluje Švácha. To se projevilo zejména v interiéru, na němž se z velké části podílel architekt Karel Lhota, a podle historika je ve srovnání s Müllerovou vilou mnohem střízlivější.

Stejně jako ve svých ostatních stavbách včetně Müllerovy vily i v té Winternitzově Loos uplatnil princip takzvaného Raumplanu. Termín, pro nějž neexistuje český ekvivalent, označuje kaskádovité uspořádání vnitřního prostoru budovy. Interiér je rozčleněn na jednotlivé „pokoje“ lišící se výškou stropu podle jejich funkce. Nejsou však oddělené dveřmi, a v jedné místnosti se tak propojují prostory s různým účelem i výškou stropu. Ve Winternitzově vile to v praxi vypadá tak, že jeden prostor zahrnuje jak impozantní hlavní sál s vysokým stropem, tak menší útulný koutek s křesílky na posezení se stropem sníženým. „Loosovo využití Raumplanu je jedním z jeho velkých přínosů světové architektuře 20. století,“ komentuje Švácha.

Další z Loosových významných charakteristik patrných i ve Winternitzově vile je absence jakéhokoli zdobení a dekorací. Česko-rakouský architekt byl nepřítelem ornamentu, jak ostatně dokázal ve své slavné eseji Ornament a zločin. V té tvrdí, že ozdoby jsou znakem nižšího vývojového stupně a moderní civilizovaný člontrée věk se bez nich obejde. U svých staveb a interiérů prosazoval maximální funkčnost.

Ač jsou jednoduché, i ve Winternitzově vile se objevuje několik hravých prvků. V hlavním sále například zaujme patero dveří. Jedny vedou do chodby se schodištěm, po němž se vystoupá do dalších dvou pater vily s ložnicemi a dětskými pokoji, další do kuchyně a pracovny – ale když návštěvník otevře poslední dvoje dveře, dočká se překvapení: neocitne se v další místnosti, nýbrž pouze v šatní skříni.

Jednotlivé pokoje v patrech mají několik vchodů, aby se jejich obyvatel mohl rozhodnout, zda chce vejít rovnou do chodby, vzít to přes koupelnu, nebo obejít celé patro kolem dokola. „Je to tu jako v labyrintu, všechno ale naprosto praktické,“ směje se Cysař při prohlídce domu. Každé poschodí má prostornou terasu – ta v nejvyšším patře s výhledem na centrum města sloužila překvapivě služebnictvu. V suterénu je ještě samostatný byt pro domovníka, kde se nachází i původní kotel na prádlo.

Smutný příběh se šťastným koncem

Kouzlo Winternitzovy vily ovšem nespočívá jen v tom, že se jedná o dílo slavného architekta, nýbrž i v osudu, který ji provází. „Síla budovy je ve spojení s rodinou a jejím příběhem,“ zdůrazňuje Cysař. Vila byla domovem Cysařova pradědečka Josefa Winternitze, jeho manželky a dvou dětí. Winternitz jako významný právník spolupracoval s Františkem Müllerem, spolumajitelem stavitelské firmy Kapsa & Müller, pro něhož Loos postavil onu slavnější vilu. Müller architekta přesvědčil, aby navrhl dům i pro Winternitze. Vila byla vystavěna v letech 1931 až 1932, ale jako domov právnické rodině sloužila jen necelých deset let.

Objekt totiž postihl podobně pohnutý osud jako slavnou, rovněž funkcionalistickou brněnskou vilu Tugendhat, již architekt Ludwig Mies van der Rohe dostavěl roku 1930. V roce 1941 byli Winternitzovi jakožto Židé odvlečeni do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud se vrátily pouze ženy. Po válce už ve vile nikdo z Winternitzů nebydlel. Dům zabral vystěhovalecký fond, později připadl městu Praha, jež v něm zřídilo mateřskou školku. Rodině se podařilo získat vilu zpět, nebylo však v jejích silách splatit milionářskou daň, a proto zůstala státu a jako školka sloužila až do 90. let.

„Dověděli jsme se o ní až roku 1991, do té doby o ní nepadla ani zmínka,“ vypráví Cysař. „Rodina si s sebou nesla traumata z války. Z obav, aby nepřišlo další neštěstí, se raději nemluvilo o tom, že jsme dříve byli bohatí nebo vlastnili vilu.“

Babička Suzana Cysařová mu o místě, kde vyrůstala, poprvé vyprávěla až po pádu režimu. Pradědečka a původního majitele vily Cysař osobně nepotkal, mluvilo se o něm však jako o uznávaném muži, který ovládal šest cizích jazyků a zastupoval klienty po celé Evropě. Prababičku Jenny Winternitzovou však Cysař zažil, jako dítě ho ještě vozila v kočárku. „Pocházela z bohaté rodiny, po válce ale přišli úplně o všechno,“ říká. „V jednom z dopisů, které se zachovaly, žádá stát o vrácení vily nebo alespoň o možnost sklidit ovoce ze zahrady, aby nestrádali.“

Vilu sice rodina roku 1997 získala v restituci zpět, ale v dezolátním stavu. Následovala tříletá rozsáhlá rekonstrukce, na níž se osobně podílela většina dědiců. Snažili se nejen navrátit domu jeho původní krásu, ale najít i své kořeny a dovědět se příběh Winternitzů. „Prostor nás propojuje s předky,“ říká Cysař, který je rád, že je vila opět ve vlastnictví rodiny. I z toho důvodu je součástí výstavy i koutek s dobovými fotografiemi poukazujícími na historii původních majitelů.

Plány do budoucna Winternitzovy vily David Cysař nejčastěji spřádá v klidném útulném pokoji s původním vestavěným nábytkem z modřínového dřeva a s krásným výhledem na Prahu, který sloužil jako pracovna jeho pradědečka. „Válka a komunismus zpřetrhaly to, co naši předci začali. My jsme tu niť ale znovu našli a snažíme se na ni navázat,“ uzavírá.