K Tygrovi mě a manžela pozval herec Rudolf Deyl starší na oslavu svých sedmdesátin, bylo mi dvaadvacet a měli jsme rok po svatbě,“ vzpomínala často na památný den svého života: 6. duben 1946. Tehdy o věhlas staropražské pivnice pečoval hostinský František Skořepa, který se držel zásady: ženy do hospody nepatří, chlapisepřednimi předvádějí, chlapský hovor vázne, čímž trpí kšeft. Měl proto ve zvyku, že hned u dveří dámám navrhoval, ať jdou na nedaleký Perštýn do biografu Metro, a dával jim peníze na lístek. Říkal to žertem, ale myslel vážně. Nabídl to i Helence, leč ta odmítla. Na účtence manželů Prýmkových se pak při placení skvělo čtyřiačtyřicet čárek, přičemž jejich vzájemné skóre skončilo plichtou. A Helence se dostalo odměny. Pan Skořepa před ní poklekl, smekl čepičku a prohlásil, že místo u kasy, na němž seděla, je navždy její, a i kdyby sem přišel třeba egyptský král Faruk, měl by smůlu. Tohle že řekne svému nástupci, aby to on zase řekl tomu, kdo přijde po něm. Jak hostinský Skořepa řekl, tak se stalo.
. . .
Helenka, ročník 1924, se narodila do dobře situované rodiny. Její babička prodávala ještě umělé květiny na Havelském trhu, ale její otec si už pořídil továrnu na umělou flóru a dodával ji do pražských divadel, filmových ateliérů a módních závodů. Pan továrník byl podnikavý, společenský a kromětoho i velký sportovní fanoušek. „Když mě vzal tatínek poprvé na fotbal, koupil mi ve sparťanské kantýně malinovku. Kantýnu vedla paní Pešková, maminka slavného hráče Kádi-Peška, s oběma jsem se brzy skamarádila,“ byla Helenčina nejstarší fotbalová vzpomínka.
Měla být asi kluk, od malička navštěvovala s otcem fotbaly i hokeje, ze Starého Města to bylo na Letnou i na Štvanici kousek. „K nám domů, do Maiselovy ulice, přicházelo hodně známých lidí. Jako včera slyším babičku, jak volá na mou vychovatelku Rézi‚ ať mě odvede do vedlejšího pokoje, protože přichází sprosťák Egonek Kisch. Slyším i tu jeho průpovídku, že bude věčně pisálkem z Prager Tagblattu, zatímco mešuge Žid Franz Kafka se stane světově nesmrtelným! Ale Egonek se také dožil uznání. Když zvítězily pravdy Marxe, Engelse a Vítězného února, vezli ho v rakvi na lafetě po Venclu. Reportéra i klavíristu a gigola z pajzlu v Řetězovce, kde měl vedlejšák, tak doprovázely davy soudruhů. Ale stejně jsem ho nepřestala mít ráda!“ napsala mi před lety. Dopisy psala dlouhé a epické, s nesporným literárním nadáním. V jednom líčila zlatou mládež první republiky, k níž pro svůj školní věk nemohla patřit, ale tím víc ji zajímala. Popisovala jen o pár let starší slečny i hochy kolem bratra herečky Gollové, ohromného prý fešáka, a jejich vyjížďky v kabrioletech do Posázaví...
Umělé květiny byly výdělečným artiklem, rodina si postavila vilu na tehdy volných pláních mezi Nuslemi a Michlí, v létě jezdila k moři do Ostende a v zimě do Alp. Ke zlaté mládeži se Helenka trochu přiblížila začátkem války: jako sedmnáctiletou ji na taneční čaje do Lucerny provázel Jan Říha, útočník národního týmu a Sparty, leč ve vší počestnosti jako kamarád. Tehdy ale už nežil milovaný tatínek. V Davosu na hokejovém Spengler Cupu v hledišti nastydl a za pár dní zemřel na zápal plic.
Německá okupace přinesla další osudové rány. Ve dvaačtyřicátém roce osmnáctiletá Helena a o čtyři roky mladší Eva vyprovodily maminku na sraz k transportu do koncentračního tábora a tehdy ji viděly naposledy. Německý oficír jim zabral vilu, dvě dívky, napůl árijského původu, což jim zachránilo život, musely do nájemního bytu. Naštěstí o ně pečovala hospodyně Anna, takže protektorát v bídě, smutku a naději přečkaly. Tehdy byl snad jedinou Helenčinou radostí fotbal, byť Sparta vyhrála ligu jen jednou. Uznávala i Slavii, v níž obdivovala Bicana, chodila na Viktorku Žižkov i Čechii Karlín.
V pětačtyřicátém sestry marně čekaly na maminčin návrat, domů se nevrátil nikdo z rodiny. Nebylo divu, že se obě vrhly do života s dychtivostí svého mládí a ještě týž rok se provdaly: sedmnáctiletá Eva za herce Rudolfa Hrušínského a Helena za plukovníka Václava Prýmka, který prožil ve válce příběhy na několik životů. Prvorepublikový důstojník prchl přes Polsko do Francie, ocitl se v cizinecké legii, bojoval u Tobrúku v československé jednotce, pak zamířil do Anglie, po výcviku s parašutisty, atentátníky na Heydricha, byl převelen do SSSR a domů dorazil přes Duklu se Svobodovou armádou. Dva manželské páry se nastěhovaly do nuselské vily. Válka byla pryč, chtělo se žít, dohonit ztracené roky. A tak se manželé Prýmkovi ocitli v dubnu 1946 U Zlatého tygra. Paní Helena tady u stolu zvaném „Béčko“ zažila všechny etapy budování socialismu. „Zpočátku šlo o to, aby se do naší stolní společnosti nedostal nikdo cinknutý estébé, ale později nám to bylo jedno, a když jsme si z něj mohli utahovat, tak nás to i bavilo,“ vzpomínala.
Zajímavě znělo její vyprávění, jak se svým Václavem přivedli k Tygrovi spisovatele Bohumila Hrabala. „Chodili jsme do divadla v Libni, mezi herci měli kamarády, po představení se jednou sedělo a povídalo. ‚To je právník, který tu dělá kulisáka, je samej průšvih, ale chce bejt spisovatel,‘ říkalo se. Byla s ním řeč, tak jsme ho někdy začátkem šedesátých let pozvali kTygrovi,“ tvrdila. Jenže štamgastům od Tygra se to moc nezdá: spisovatel sem chodil určitě již dříve. Publicista Tomáš Mazal nabízí navíc jinou, mnohem starší verzi úplně prvního seznámení Helenky s Boganem, jak sama spisovateli říkala. „V roce 1929 koupil dědeček Helence k jejím čtvrtým narozeninám višňový sad. Toužila po něm od chvíle, co v biografu viděla princeznu jedoucí v kočáře rozkvetlou alejí višní,“ uvedl Mazal kdysi ve čtvrtletníku Nymburský pábitel, zpravodaji Klubu čtenářů Bohumila Hrabala. Čerpal z Helenčina líčení, zjevně ovlivněného její fantazií i hrabalovským viděním světa. Sad stál vNymburce aHelenčin dědeček jej prý brzy prodal místnímu výrobci likérů. Oba se po transakci zastavili v nymburském pivovaře a přijal je správce František Hrabal. Jeho čtrnáctiletý syn Bohumil se zrovna chystal na trénink fotbalového dorostu SK Polaban. Na hřiště však neodešel, neboť musel dle přání rodičů ukazovat malé Helence, co v pivovarské zahradě roste. A uplynuly desítky let, než si oba právě u Tygra všechno tohle vyjasnili. Neposlouchá se to špatně…
. . .
Jako milovnice divadla a fotbalu vídala jeden den divadelní premiéru, druhý den zápas fotbalové ligy, v níž Spartě dávala vždy přednost, a v příštích dnech se vyskytovala v oblíbených šencích – U tygra, U Jelínků, svého času U kocoura; pouze od Tří králů do Josefa měla, jak sama říkala, „zimní spánek“, kdy nikam nechodila. Pokud se v uvedených podnicích řešil důležitý divadelní či fotbalový spor, vždy uměla diskutující rozsoudit. „Znala obsazení kdejaké hry v Národním i jiném divadle, a to i desítky let zpátky. Byla chodící encyklopedií. Měla úžasnou paměť. Nikdy neřekla, že neví, nanejvýš poskytla dvě varianty. Od našeho hrabalovského stolu jsme za ní často chodili se ptát,“ říká kunsthistorik František Dvořák.
Stejně tak měla v malíčku fotbal. Výsledky utkání, sestavy, střelci gólů – to bylo její. Jednou vyprávěla o legendárním brankáři Františku Pláničkovi: „Byl to hodný, přičinlivý chlapec, ale jinak suchar, který pil jen vodu z vodovodu, ani sodovku si nedal. Ovšem v bráně byl jak z gumy. Říkal mi sparťanko, snášel mě, ale já ho obdivovala. Větší zábava byla s jeho nástupcem Lexou Bokšayem, normálně myslícím mužským pijícím pivo. S Pláničkou jsem šla na pohřeb brankáře Vendy Bendy z Viktorky Žižkov. Obřad odložili, on byl nervózní z čekání, a tak jsem mu říkala, vydrž tu hodinku sedět na lavičce, Venda kvůli tobě seděl na lavici národního mužstva několik let – a stejně jsi ho na hřiště nepustil.“
Tykala si se slavnými hráči všech generací, od nejstarších až po současné. Psala jim gratulace k Vánocům, narozeninám a svátkům. Znala se s jejich manželkami. Stále byla v obraze. Nedávné zvolení Ivana Haška předsedou fotbalového svazu komentovala slovy: „Slušný Ivánek byl zvolen většinou hlasů, ale neuvědomuje si, že ho zvolili škodolibě, aby se namočil do špíny, ve které je česká kopaná až po krk!“
. . .
Znala se opravdu s kdekým, stačilo jen ťuknout. Karel Höger? „Když vrátil v Národním roli Hamleta, přiznal mi: ‚Helenko, to nebyl Hamlet, ale olomócké syréček...“ Všestranný Vladimír Dvořák? „Princátko z Denisova nádraží, jeho otec tam byl přednostou, autor Písně pro Kristýnku, taky kamarád Vladimíra Salače, který ten šlágr nazpíval jako první,“ řekla a dodala: „Na klavíru u Salačových složil Jiří Šlitr Oblohu hvězdným plechem pobitou.“ A už mohla pokračovat Semaforem...
Josef Bican? „Úžasný pan fotbalista s filmovou tváří, znala jsem bohatou baronku, jeho milenku, i první manželku, která zemřela za války na TBC, o tom málokdo ví...“
Když v osmdesátých letech ovdověla, dostala od Hrabala pozvání k jeho stolu. Už dlouho jí říkal Lady Beer. „K hrabalovcům jsem si občas chodívala sednout asi pět let, ale pak jsem se na své místo vrátila.“
Poslední dva roky vedla statečný boj s následky malé mrtvičky, takže se k Tygrovi nechávala přivézt autem, a to jen když jí bylo lépe. Věděla, že SMRKOLA, jak psávala v dopisech, brzy přijde a bude vysvobozením.
Vždy jsem s radostí otvíral obálku s jejím písmem, ale když se tak stalo naposledy, dlouho jsem nevěřícně zíral.
Prosím, škrtněte si v notesu moji adresu. / Já jsem umřela / a nevím, kam mě dají. / Budu v nebi, pekle nebo v ráji? / HP
Psát básničky, rýmovat, to bylo její hobby. Psala je často na požádání – na účtenku či pivní tácek. Občas naznačila, že pomáhá zpěvákům a textařům, ale hned to zamluvila; mimochodem, mezi její známé patřili i Pavel Kopta a Pavel Vrba.
Když napsala patrně své poslední veršíky, nadepsala i několik desítek obálek s adresami. Byl to poslední Helenčin žert – napsat si vlastní parte. Synovci Jan a Rudolf Hrušínští je vytiskli, vložili do obálek a poslali. Kromě veršíků v nich stálo, že Helenka Prýmková nás opustila 4. listopadu 2010.
Její milovaná a zcela zaplněná hospoda U Zlatého tygra, kde byla štamgastem od šestačtyřicátého roku, se s ní rozloučila krátkým proslovem synovce Jana a minutou ticha; z New Yorku přiletěla i její kamarádka Zdena. „Ještě nikdy jsem nezažil ve zcela zaplněné hospodě větší ticho než v kostele,“ řekl hospodský Karel Hulata.
