Tento i další výzkumy naznačují, že se Morava měla stát součástí římského impéria.
Mohutný tok Dunaje ohraničoval rozsáhlou říši ze severu. Římané přirozenou hranici nejspíše občas překročili, na naše území přicházeli za obchodem nebo sem podnikali krátké vojenské výpady.
Ve druhé polovině druhého století se návštěvy, a tentokrát velmi početné, dočkala naopak římská říše. Napadli ji germánské kmeny obývající naše území – Markomani a Kvádové, ale také Sarmati, nomádi původem z oblastí za Uralem. Dostali se do Panonie, na území dnešního Maďarska, rozprášili tam římské legie a vtrhli až do severní Itálie. Jenže se z úspěchu neradovali dlouho.
Tehdejší římský císař Marcus Aurelius vyrazil rovnou do protiútoku. Nepřítele během takzvaných markomanských válek nejprve vytlačil za Dunaj. A chtěl zajít ještě dále – plánoval připojit část Moravy, Dolního Rakouska a Slovenska ke své říši. Jak uvádějí písemné prameny, měla se nová provincie jmenovat Markomanie.
Historikové se dlouho domnívali, že se Marcus Aurelius nedostal od slov k činům. Výzkumy z poslední doby, včetně nejnovějších vykopávek římského lazaretu, ale ukazují, že učinil minimálně první, dosti zásadní krok k založení moravské provincie – začal budovat její mocenské centrum. Pozůstatky tohoto střediska najdeme nedaleko Mikulova, u Novomlýnských nádrží. Leželo zhruba sedmdesát kilometrů od severní hranice římského impéria.
Podlahové topení pro velitele První systematické výzkumy lokality začaly už ve 20. letech minulého století. Archeolog a historik Anton Gnirs objevil v katastru dnes již zaniklé obce Mušov (v 70. letech ji pohřbily Novomlýnské nádrže) na vrchu Hradisko základy dvou budov – ubytovny pro vysoce postavené velitele a lázní. Obě stavby byly rozdělené na několik místností, a nechybělo v nich dokonce ani vytápění. „Na cihlových pilířích ležela podlaha vylitá maltou. Do prostoru pod ní a zároveň do dutých cihel ve stěnách se vháněl horký vzduch z kamen na vnější straně budovy,“ vysvětluje Balázs Komoróczy z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně.
Odborníci se původně po prozkoumání plochy o rozloze zhruba 80 krát 80 metrů domnívali, že narazili jen na římskou vojenskou stanici. Její nepočetná posádka měla dohlížet na germánské kmeny žijící na Moravě. Jak ale ukázaly pozdější výzkumy, Římané u Mušova vybudovali mnohem větší opevněný areál. Vědci nyní odhadují, že zabíral minimálně třicet hektarů. Val a dvojitý příkop jako pojistka Uvnitř ohrazené plochy se našla vojenská, ale i civilní zástavba, například také „průmyslová zóna“, kde řemeslníci opravovali výstroj. Nyní odborníci z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně v rámci záchranného výzkumu, který předchází výstavbě termálních lázní a akvaparku, odkrývají lazaret. „Kolem úzké chodby stály po obou stranách menší místnosti – nemocniční pokoje nejspíše vždy pro čtyři pacienty,“ popisuje Balázs Komoróczy.
Na rozlehlém prostranství v těsném sousedství Novomlýnských nádrží archeologové nejprve „sloupli“ porost a několik centimetrů zeminy. Na rovné ploše pak podle odlišného zabarvení hlíny vyhledávají základy lazaretu. Protože byl postavený ze dřeva, téměř nic se z něj nezachovalo. Tmavší místa představují prohlubně po původních trámech. Z nich archeologové vybírají zeminu a získávají tak půdorys dávné nemocnice.
„Zatím odhadujeme délku lazaretu na 60 a šířku na 45 metrů. Obvod budovy tvořily pokoje, uprostřed bylo volné, nezastřešené prostranství, kde pacienti zřejmě odpočívali,“ vysvětluje Balázs Komoróczy. Kromě řady zhruba stejně velkých místností narazili vědci i na menší prostory. Ty mohly sloužit jako zázemí pro personál.
Vstup do nemocnice archeologové teprve začnou odkrývat. Očekávají nálezy „operačních sálů“. „Podobně vnitřně uspořádané byly totiž i další lazarety objevené na území římského impéria,“ podotýká Balázs Komoróczy.
Spolu s lazaretem prozkoumal jeho tým v rámci záchranného výzkumu také část obranného valu. „Máme určitou představu o průběhu opevnění celého areálu. V minulosti jsme zkoumali většinou jen menší ,řezy‘ napříč valem. Nyní můžeme konečně pracovat na rozsáhlejší ploše,“ pochvaluje si Balázs Komoróczy.
A jak opevnění vlastně vypadalo? Za dvojitým příkopem navršili Římané mohutný, až tři a půl metru vysoký, val. Na něm ještě postavili v určitých rozestupech dřevěné strážní věže, které se mohly tyčit do výšky pět metrů.
Kromě toho existovalo ještě další, vnější opevnění. Římané využili tok Dyje a Jihlavy. Aby se kruh (v tomto případě spíše trojúhelník) uzavřel, spojili řeky zhruba čtyřkilometrovým příkopem.
V kukuřici tábor nenajdeme Monumentalita lazaretu podle Balázse Komoróczyho podtrhuje význam celého opevněného areálu. „Nebylo to čistě armádní ležení. Setkával se zde vojenský a civilní život,“ domnívá se český archeolog. Areál měl podle něj sloužit jako předstupeň při přeměně Moravy na římskou provincii. „Usnadňoval zásobování přilehlých oblastí, nemocní vojáci z táborů rozmístěných po celém jihu Moravy se zde léčili, řemeslníci zase opravovali jejich poškozenou výzbroj,“ popisuje Balázs Komoróczy.
V přilehlém i vzdálenějším okolí opevněného areálu operovala řada vojenských jednotek, celkem mohly čítat až dvacet tisíc mužů. Archeologové našli více než dvě desítky pochodových táborů. Ty menší zabíraly plochu jednoho a půl až dvou hektarů a plnily konkrétní dlouhodobé úkoly – tím mohla být třeba kontrola brodu u Ivaně, případně vůbec dohled nad řekou. „Moravu a Dyji využívali Římané k transportu zásob. Bylo pro ně důležité mít je pod kontrolou,“ upozorňuje Balázs Komoróczy. Tábory zpravidla ležely patnáct až dvacet kilometrů od sebe, což odpovídalo etapě denního pochodu. Podle toho je také archeologové vyhledávají. „V geoinformačních systémech modelujeme, kde by se mohly vyskytovat,“ vysvětluje Balázs Komoróczy. Tábory objevuje s dalšími kolegy například při záchranných výzkumech. Mnohdy pomáhá také pohled z letadla. „Oproti Dolnímu Rakousku máme výhodu – kolektivizované lány. V těch lze za specifických podmínek tábor spatřit,“ poznamenává český archeolog. Bez šance jsou badatelé ovšem v případě, že na poli roste kukuřice nebo třeba slunečnice. Nejlepší je obilí.
„Pochodový“ tábor využívali vojáci několik dní, ale třeba i měsíce nebo léta. Prostor opevnili valem a postavili na něm kožené stany. Pokud po sobě nezanechali kolíky, cvočky nebo případně zbraně, bývá hledání složité.
Na největší „nahuštění“ táborů narazili archeologové podél Moravy a Dyje. Tábor se však našel až u Hulína a u Olomouce. Vědci se domnívají, že by se pochodová ležení měla vyskytovat ve větší míře například na Vyškovsku. Zatím je ovšem neobjevili.
Smrt císaře zhatila původní plán „Opevněný areál Hradiště nezaložili Římané kvůli jedné trestné výpravě. Cizí území chtěli trvale okupovat,“ shrnuje Balázs Komoróczy výsledky dlouhodobých výzkumů. Podle něj není dokonce vyloučeno, že na Hradišti dočasně pobýval sám Marcus Aurelius. „Nelze to samozřejmě doložit, ale budovy zkoumané ve 20. letech sloužily nejspíše jako zázemí pro vysoce postavené vojevůdce,“ upozorňuje Komoróczy. Pevnostní areál vyrostl někdy mezi lety 172 a 180, během markomanských válek. „Osobně se domnívám, že většina staveb pochází z let 177 až 180, kdy celé moravské a dolnorakouské území plně ovládali Římané,“ podotýká Balázs Komoróczy. V opevněném táboře Carnuntum na území sousedního Rakouska sice najdeme na rozdíl od Hradiště kamenné stavby, jeho budování ale trvalo tři nebo čtyři století, uvádí určitou paralelu český archeolog. Další rozvoj Hradiště a připojení Moravy k Římské říši ovšem nepřišlo. Císař Marcus Aurelius totiž v roce 180 umírá. Jeho syn Commodus s Germány uzavírá mírovou dohodu.
***
Císař Marcus Aurelius vyrazil do protiútoku. Nepřítele vytlačil za Dunaj. A chtěl zajít ještě dále...
V přilehlém i vzdálenějším okolí opevněného areálu operovala řada vojenských jednotek, celkem mohly čítat až dvacet tisíc mužů
Připojíme Moravu k římskému impériu
Římský císař a filozof Marcus Aurelius (161-180) toužil po rozšíření své říše. Nedaleko Mikulova založil opevněné sídliště Mušov, které se mělo stát srdcem nové provincie. Dyje Protože ale v roce 180 zemřel, Plank am Kamp Kam nestihl svůj záměr Dunaj dotáhnout do konce.
ověřené římské vojenské tábory pravděpodobné římské stanice města, která vznikla z římských vojenských táborů Hron
U nalezené kostry Římana zjistili vědci pomocí analýzy mitochondriální DNA, že mohl mít předky v severní Itálii, a také v Egyptě
Letecký snímek areálu
V opevněném areálu, který se rozkládá na ploše nejméně 30 hektarů, žili vojáci i civilisté. Jak ukazují nové vykopávky, nechyběl zde ani lazaret.
Denár s podobiznou Marca Aurelia
Při vykopávkách je v mohutných příkopech patrný nános tmavé hlíny
Svou obranu neponechávali Římané náhodě: Vyhloubili dva souběžné příkopy a získanou hlínu navršili do valu, který mohl být vysoký až 3,5 metru, na obranném valu navíc zbudovali dřevěné strážní věže
Detail části lazaretu s tmavší půdou v místě stěn sestavený ze snímků pořízených z věže
„Lazaret je největším zařízením svého druhu, které se dochovalo na sever od Dunaje,“ upozorňuje archeolog Balázs Komoróczy. Byl postavený ze dřeva, takže se ve vrstvě zeminy zachovaly jen jeho obrysy. Tmavší místa představují prohlubně po původních trámech. Z nich archeologové vybírají hlínu a dostávají zřetelný půdorys.
Půdorys lazaretu
Římská říše za vlády Marca Aurelia (161-180 n. l.)
O autorovi| Eva Hníková redaktorka LN
