Pokud by do budování českých dálnic vstoupily čínské firmy, lze si od nového, místním borcům nijak nezavázaného hráče alespoň teoreticky slibovat větší konkurenční tlak, a tím i snížení cen pro zákazníka – daňové poplatníky. Zlí jazykové mohou dodat, že to je taky hlavní důvod, proč se bude čínskou konkurencí periodicky strašit, ale nikdy nebude na trh vpuštěna.
Pokud by se dveře pro Číňany překvapivě otevřely, jsou zde nějaké okolnosti, kterým je třeba věnovat zvláštní pozornost? Koneckonců tu již máme asijské investory. Pravda, Korea či Tchaj-wan nemají geopolitické ambice. To staví Číňany (a okolnost, že v jednání s nimi by byl stát odkázán na velmi malou skupinu lidí znalých čínštiny a disponujících čínskými kontakty) do trochu jiného světla. O politických záměrech ovšem má smysl uvažovat, když Číňané kupují řecké či portugalské dluhopisy; stavba dálnic se nejeví jako primární ekonomickopolitické bojiště.
Něco jiného by byly projekty PPP; ty vypadají bezvadně na papíře, v praxi však jejich výhodnost závisí na kompetentnosti a integritě státního aparátu. Připočtěme k tomu, že podle žebříčku Bribe Payers Index organizace Transparency International (ten vyjadřuje to, jak firmy z různých zemí korumpují) mají čínské firmy nejhorší reputaci na světě hned po ruských.
Lze si představit, že tyto problémy je možné takzvaně ošetřit a čínskou konkurenci na trh vpustit. Stále ale zbývá obecnější otázka: jestliže už od Číňanů kupujeme vše od elektroniky po česnek a teď už si bez nich ani nepostavíme silnici, jak dlouho bude trvat, než si nás Číňané všechny koupí nastojato?
