Gomora, kniha Roberta Saviana, otřesný a fascinující popis teroru, který na jihu Itálie rozsévá mafie, vyšla před pár lety. Jen v Itálii se dosud prodalo přes milion výtisků. Česky nyní vycházejí Krása a peklo a Opak smrti, další díla autora, jemuž psaní přineslo celosvětový úspěch, ale také rozsudek smrti.
Krása a peklo, svazek esejů a novinových článků z let 2004-2009 ve skvělém překladu Alice Flemrové, je jakousi palčivou tečkou za Gomorou (italsky Mondadori 2006, česky Paseka 2010), knihou, kterou lze číst jako popis šílené exkurze do současného světa mafie. Právě v Gomoře otevřel Saviano světu oči a vytáhl na světlo ilegální hospodářský cyklus zvaný Systém. Eseje na sebe v mnohém navazují. Také tady Saviano v horečnatém tempu, a přesto nanejvýš zasvěceně a přehledně popisuje onen krvavý chomáč, ve který se spekl byznys, zločin a politika.
V mafiánském podsvětí se spolu s autorem ocitáme od vykládky ilegálního zboží v neapolském přístavu, přes nekonečné války klanů doprovázené vražděním a mučením, přes bizarní náboženskou pouť mafiána do města Iževsk-Ustinov k nohám „geniálního vynálezce“ Michaila Kalašnikova, až k popisu nádoru na těle italského jihu, dýmající skládky toxického odpadu z celé Evropy, v niž proměnila Kampánii neapolská odnož mafie, zvaná Camorra. Politici ve spárech „rodiny“ Právě ta Camorra, která Roberta Saviana kvůli jeho psaní odsoudila k smrti. Přičemž už dávno nejde o onen staromódní spolek zabijáků pohrdajících obchodem s drogami, ctících rodinu a Panenku Marii, jak jej známe z románu Maria Puza. Přitvrdilo. „Klan si v politice dělá co chce. Už neexistuje jakýsi druh nutné podřízenosti. Naopak, dnes je politika podřízena obchodům, a tudíž i obchodům Camorry,“ píše Saviano v Kráse a pekle.
A co to, že se mafiáni ukázali jako literární znalci? Proč se důkazu, že kniha opravdu „zabrala“, totiž rozsudku smrti, dostalo právě mladému italskému novináři? Po tunách investigace, nekonečném množství televizních reportáží, desítkách a stovkách soudů, filmech, dokumentech, odborných publikacích a tak dál, se podařilo zaměřit oči světa na nemocný italský jih právě díky knize jednoho bývalého studenta filozofie.
Svět vlastních mrtvých Takže proč zrovna Saviano? Snad proto, že píše nebojácně a s vášní o věcech, které dobře zná. A ještě jedna věc: našel si ty nejlepší učitele. Právě ve svazku Krása a peklo odkrývá Saviano svůj duchovní srůst s tak podstatnými autory minulého století, jako jsou Varlam Šalamov, Primo Levi, Herling-Grudzinski či Elie Wiesel, čili se spisovateli, vězni koncentračních táborů a gulagu, pro které psát znamenalo dát v sázku život.
Slova obdivu má k práci ruské novinářky Anny Politkovské. „Podařilo se jí udělat z války v Čečně realitu, která se týká všech. Tohle ji zabilo.“ A Savianovou posedlostí je zpřítomnit brutální a mocichtivou mafii, prorůstající světem obchodu od Lagosu třeba až po Bulharsko. „Úkolem spisovatele je vyprávět tak, aby tu krev, ty nevinné, zabité lidi vnímal švédský, ruský nebo čínský čtenář jako něco, co se děje právě ve chvíli, kdy čte.“
Čert ví, s jakým úspěchem či neúspěchem by tenhle autor studoval na nějaké té „žurně“ čili žurnalistice, ale k chladným analýzám a objektivním investigacím má jeho psaní opravdu hodně daleko. Popisuje důvěrně známý svět, nikdy ne s gustem, spíše v úzkostech, vždyť se brodí v krvavých močálech rodného kraje a píše o lidech, které zná, a to nanejvýš stranicky, vždyť někteří ti mrtví, ale i zabijáci patří k jeho spolužákům. Kytice a „svíčky ve výšce kotníků“ čili pomníky zavražděným byly a jsou na místech, kudy se toulal jak kluk. Italský jih čili „kraj Camorry, místo s největším počtem zabitých v Evropě“, je jeho rodištěm a tatínkova výchova, když Roberto slavil dvanácté narozeniny, vypadala takto: „Co je chlap bez vejšky, ale s pistolí?“ „Blbec s pistolí.“ „Co je chlap s vejškou, ale bez pistole?“ „Blbec s diplomem.“ „A co je chlap s vejškou a s pistolí?“ „To je chlap, tati!“ „Správně, Robertino!“ V temných pokojících O nitkách, které spojují mafiánské zabijáky s průmyslníky a politiky, už díky Savianovi i jiným odvážlivcům mnohé víme. Víme také, že mnohá italská města Savianovi nabídla čestné občanství a že přes všechny pocty a ceny a podporu věhlasných organizací, politiků a intelektuálů typu Rushdieho, Walesy, Gorbačova, Pamuka až třeba po kapelu Massive Attack, je Saviano stále na útěku, stále donucen se skrývat „před jedem, nožem či kulkou“ a doslova nezná dne ani hodiny.
V některém tom úkrytu, snad v některém z těch pokojíků, které „jsou tmavé a nemají okna, co by se dala otevřít“, napsal spisovatel na útěku dvě krátké prózy z italského jihu. Opak smrti o Marii, dívce „posedlé Afghánistánem“, neboť právě tam zabili jejího muže, jednoho z těch chlapíků, kteří chtěli prchnout ze spárů Camorry, a nechali se naverbovat. A další povídka Prsten jde také, jak jinak, po stopách mafiánského vraždění. Práce Roberta Saviana čili non fiction novel, tedy vyprávění o skutečnosti, staví na hlavu poplašné zprávy o konci literatury. Televizní zpravodajství, žurnalistika nám ukazují vzdálené oběti a viníky jako postavy z neznámého, cizího světa. Zpravodajství maže zpravodajství, zapomínáme ho. Když se ale věci ujme dobrý spisovatel, přinutí nás se s jeho postavami ztotožnit. A právě tohle se Savianovi podařilo.
***
„Úkolem spisovatele je vyprávět tak, aby tu krev, ty nevinné zabité lidi vnímal švédský, ruský nebo čínský čtenář jako něco, co se děje právě ve chvíli, kdy čte,“ vysvětluje svůj pohled na literaturu Roberto Saviano
Roberto Saviano: Krása a peklo Paseka, 2010, překlad Alice Flemrová, 229 stran Roberto Saviano: Opak smrti Paseka, 2010, překlad Alice Flemrová, 62 stran
