Přišla jsem o čtvrt hodiny později a dostala hrozně vynadáno. „Byla strašná zácpa, celý okruh stál,“ špitla jsem. „Kdybys chodila na sedmou, tak se ti to nestane,“ napomenula mě šéfka. Neodvážila jsem se říct, že jsem tu poslední měsíce skoro každý den dvanáct hodin a výtku pozdního příchodu považuji za nespravedlnost. Stěžujte si, když je krize a bojíte se o místo.
Když jsem ve velké společnosti začala pracovat, uměla jsem perfektně všechny technicko-administrativní práce a další dovednosti žádané po odborné asistentce. Většina lidí má představu, že vařím kafe, šéfce vyzvednu kostým z čistírny a zařídím dovolenou. Asistentka musí umět všechno a být i trochu IT – poskytnout šéfovi první pomoc s počítačem či ovládat tiskárny, co rády muchlají papír, když se tiskne zpráva pro představenstvo. Jakmile se osvědčí, což znamená, že nic nezkazí ani nezapomene, hned na ni šéf přesune věci, které ho nebaví dělat. Majitelka informací nahodí hlava nehlava dvacet stránek za půl hodiny – a já se pak piplám dva dny, než je vedoucí spokojená s grafy. Všichni šéfové jsou stejní. Dělají to, co je baví, a blbou práci přehodí nám, asistentkám.
Za poslední půlrok jsme v práci zažili novinek. Nečekaně úspěšný prodej našich výrobků do Číny, přepracování struktury mezilidských vztahů, navázání úzké spolupráce s partnerem z Austrálie. U všeho jsem byla. Šéfová mě totiž půjčuje, když je potřeba, říká, že jsem šikovná a ať využiju příležitosti, že se tím nejvíc naučím. Když ve firmě něco hoří, přihlásí se, že vypomůžeme – což znamená já. Byla jsem překvapená, jak manažeři, které jsem do té doby viděla jako chodící dokonalost, jsou v některých situacích bezradní, a dokonce se mě ptají na názor. Ne že bych měla na základě toho pocit vlastní dokonalosti, ale poznala jsem, jak jsou ve stresu zranitelní. Pokud člověk pracuje jako stroj víc než deset hodin denně, ztrácí zřejmě schopnost zdravého úsudku. A oni jsou zahlceni jednou věcí, já jich aspoň dělám víc rozdílných, tak mám na něco svěžejší oko než oni. Neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že my asistentky víme o všem, co se kde šustne. To proto, že nejsme jako naši šéfové, kteří si drží informace jako konkurenční výhodu. Jenže co vědí oni, to z větší části víme díky nim i my. A pak si vše s ostatními asistentkami řekneme. Často se smějeme, jak dlouho trvá, než se to v informačním balíku dostane „výš“. Proto jsem se rychle dozvěděla, že mě na jednom večírku šéfka chválila a prý se i divila, jak tolik práce můžu s přehledem stihnout. To mě potěšilo. A ještě víc mě nadchlo, že ostatní, pro něž jsem pracovala, mě chválili taky.
„Ty si prý stěžuješ, že máš hodně práce,“ vyčítavě se na mě koukl brzy po večírku šéf controllingu. Vykulila jsem oči, nikdy jsem si na nic nestěžovala! Dostala jsem strach, že nepracuju dost a že by to mohla být záminka, aby mě vyhodili. Hned nato jsem měla napsat informační zprávu, na jednu stranu mě potěšila důvěra, na druhou jsem se bála. Kontrolovala jsem si text několikrát, ale byla jsem nervózní z toho napomenutí. Jen co jsem tu důležitou zprávu odeslala, přišla odpověď z controllingu: „Je to věcně správně, ale proč tam máš překlep?“ Dala jsem hlavu do dlaní a začala brečet.
Jako naschvál zrovna šéfka vyšla ze své kanceláře a vyzvídala, co se mi stalo. Vzlykla jsem a ukázala jí mail. „Tomáš Primus je protivný prudil. Vyřídím to s ním, neboj!“ Byla jsem ráda, že mě nechtějí vyhodit, ale když se jdou dva manažeři hádat, nemůže z toho pro mě vzejít nic dobrého.
Ještě než jsem založila do šanonů dokumenty, byla zpátky a hrozně se smála: „Heleno, víš, jak je to opravdu? On tě balí! Všude vykládá, jak jsi pracovitá, pečlivá a atraktivní a že máš krásné zelené oči. Moc se mu líbíš! To je neuvěřitelný, dávat najevo pozornost buzerací,“ povzdychla si. Pak se zamyslela a dodala: „Co je to za svět, když už chlap ani neumí normálně projevit přízeň? Jestli se ti, Heleno, líbí, pošlu tě na dva týdny k němu na oddělení. Až se pokochá tvými excelovými tabulkami, určitě tě požádá o ruku!“ příběh Heleny Valentové zaznamenala
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
