Porodní bolesti přišly na Kateřinu Radilovou nečekaně, čtrnáct dnů před stanoveným termínem. „Než jsme vyrazili do pražské porodnice, pěkně jsem se přes den prospala. To se asi tělo připravovalo na ten výkon. Byla jsem opravdu nabuzená,“ vypráví Katka o porodu svého prvního dítěte.
„Hned po příjezdu mi ale bez vysvětlení vnutili plegomazin (lék na uklidnění - pozn. aut.). Měla jsem silné kontrakce, a tak jsem pilulku spolkla, i když normálně žádné prášky neberu. Úplně mě to zfetovalo a dalších dvanáct hodin jsem se snažila tu malátnost překonat. Nemohla jsem se do toho ponořit a dítě ,pustit‘.“
Rušilo ji i to, že zdravotníci jí neustále dělali monitoring. Něco se jim nezdálo a šeptali si o tom v rohu místnosti. Katčin manžel Lukáš (28) rozhořčeně popisuje situaci: „Přišla sestra, zatřásla s monitorem, tak se ptám: ,Co se děje?‘ Ona na to: ,Nic, v pohodě‘.“ Po nekonečném šuškání lékařů kvůli něčemu, co Lukášovi popsali jako „nic“, najednou Kateřinu bleskurychle odvezli na sál, píchli jí oxytocin (hormon vyvolávající porod - pozn. aut.) a ona porodila dceru Elišku, jíž je dnes dva a půl roku.
Porod proběhl bez větších problémů. „Doktorka i sestřičky byly milé a nechaly mě s dcerou krásných pár minut spočinout tělo na tělo. Jenže potom malou odnesly, umyly a daly do inkubátoru. Prý na zahřátí,“ vzpomíná Kateřina. Může být malému miminku snad někde lépe a tepleji než u maminky pod peřinou, když jsou oba v pořádku? - ptala se. Dostalo se jí vysvětlení, že tak prostě zní předpisy.
Podle rozpisu probíhalo i kojení a následné vážení. Novorozeně je nutné vzbudit, za velkého řevu svléknout a obléknout, a to vše i pětkrát denně. „Spíš jsem potřebovala ukázat, jak mám vlastně kojit. Protože byl v porodnici velký frmol, sestřička na mě měla čas až druhý den, a to už jsem měla rozkousané bradavky,“ vybavuje si Kateřina pobyt v porodnici. Na zážitky, které si odtamtud odnesla, si vzpomněla znovu zhruba před rokem, když zjistila, že je opět těhotná.
Cesta do neznáma „Začala jsem vážně uvažovat o porodu doma. Lukáš měl sice obavy, abychom něco nezanedbali, ale já věděla své. Neuměla jsem mu vysvětlit, že mi všechna ta ,musíte‘ víc berou, než dávají. Že mě vyčerpávaly už nutné kontroly během těhotenství, kdy jsem musela dojíždět do města a pokaždé tři až čtyři hodiny čekat v různých čekárnách na vyšetření krve, moči, měření tlaku i ultrazvuk,“ popisuje Kateřina, co ji přivedlo k nápadu, že své druhé dítě porodí doma.
Dřívější vlažný zájem o takzvané přirozené porody byl teď na denním programu rodiny Radilových. Do rozhodování se zapojil i Lukáš. „Když jsem se do toho trochu dostal a vstřebal všechny ty filmy a knihy, uvědomil jsem si, že riziko je maličkaté a že nemocnice je kousek. Ve srovnání s tím, co musela manželka podstupovat v nemocnici, byla volba jasná.“ Nejsilnějším motivem k domácímu porodu byla pro oba možnost být s novorozenětem po celou dobu a zajistit, aby jeho první okamžiky na tomto světě byly co nejpřirozenější. „V nemocnici mají vzorové tabulky, do kterých se musíte napasovat. Chovají se tam k rodičkám jako k nemocným, k čemuž je, uznávám, nutí zavedený systém. Porod ale přece není nemoc,“ kroutí hlavou Lukáš. Souhlasí s názorem podpůrců přirozených porodů, kteří tvrdí, že pokud těhotenství probíhá bez problémů, měla by mít nastávající maminka na výběr: nemocnice, nebo domácí prostředí. Komplikace totiž rozhodně není standard, který by doprovázel každý porod.
Rozhodnutí přivést druhé dítě na svět doma padlo. Teď bylo třeba sehnat spolehlivou porodní asistentku neboli dulu. Katka ji našla přes známou, která také rodila doma, a úspěšně.
„S porodní asistentkou jsem se cítila uvolněně. Nebyla pro mě hloupou autoritou. Byla prostě lidská a já jí věřila.“ Měnící se polohy miminka rozpoznává asistentka jen podle hmatu. Žádné přístroje, žádný ultrazvuk, žádné dojíždění do okresní nemocnice. Zároveň provádí ostatní standardní vyšetření a postupně navazuje bližší kontakt s maminkou.
Katce pomohla zvládnout i její největší strach, který se dostavil dva týdny před porodem: jak zvládne obě děti. „Každá maminka může mít různé strachy a v nemocnici či v poradně to většinou nikoho nezajímá,“ vysvětluje Katka. Porod začal, a asistentka nikde Do poslední chvíle si Katka plánovala přesun do nemocnice, pokud by se doma necítila bezpečně. Když vypukly kontrakce, čekala společně s Lukášem, Eliškou a aromalampou, jak budou pokračovat. V obýváku už byla připravena matrace a porodní míč a Lukáš vařil polévku.
„Pak jsem cítila, že to na mě jde, i když ještě neodtekla plodová voda, a zavolala jsem asistentce. Jenže ona měla ordinační hodiny a nemohla přijet,“ váhavě říká Kateřina. Naštěstí předem na takové riziko myslela. Už na začátku příprav si domluvila náhradní asistentku. Žen s tímto povoláním totiž u nás moc není, a jsou proto velmi vytížené. I náhradní asistentku naštěstí trochu znala, takže to pro ni nebyl cizí člověk.
„Byla moc milá a snažila se mi poslední chvíle před porodem co nejvíc ulehčit. Vysvětlila mi, jak mám kroutit pánví ve stoje, aby se mi ulevilo při kontrakcích, nebo mi kladla ruce na břicho tak šikovně, že jsem se rázem cítila nejmíň o polovinu lehčí,“ vypráví Kateřina.
„Pár hodin před porodem byla žena úplně v pohodě - trhala bylinky do šťávy a trochu poklízela. Neuvěřitelný rozdíl oproti porodnici, kde nemohla absolutně nic,“ popisuje chvilky před porodem její manžel Lukáš. On sám šel mezitím uspat malou Elišku.
„Najednou povídám asistentce: skočte si rychle do auta pro věci, je to tu,“ vybavuje si Kateřina poslední chvíle. Asistentka uháněla k autu, zatímco se do toho partneři pustili - ano, oba. Katka začala rodit velmi rychle, jen litovala, že to nestihla do vany. Než se asistentka vrátila, už tvořili s Lukášem sousoší, zapřeni do sebe na gauči.
Pokračování na straně II Rodila bych jedině doma
Dokončení ze strany I
Ona: „Kousala jsem ho do ucha.“ On: „V porodnici je úkol otce pouze nepřekážet. Doma jsem cítil tu energii, prožili jsme to spolu. Po porodu se šla Káťa osprchovat a já dostal tu Boží bytůstku na holé břicho. Syn vůbec nekřičel jako děti v nemocnici, spíš vrněl. Bylo to úžasně emotivní,“ popisuje Lukáš chvíle otcovského štěstí.
Katka, Lukáš, právě narozený Matyáš a Eliška, kterou probudili, prožívali následující tři hodiny něco, na co nikdy nezapomenou. „Stále před sebou vidím, jak se Elišce rozsvítil obličejíček, když vstala a řekla: Jé, já mám brášku,“ říká s dojetím Lukáš. Kateřina byla obklopena svými nejbližšími, byla ve známém, milém prostředí a to je podle ní pro klid a vyrovnanost před a při porodu to nejdůležitější.
Mezitím dorazila i první asistentka a společně s tou „náhradní“ se postaraly o vše potřebné. Když dotepala pupeční šňůra, nechaly Lukáše, aby ji přestřihl, společně s ním otřely miminko, uklidily a připravily ležení. V porodnici by se dítě ještě mylo, ale porodní asistentky to nedělají. „Kůže novorozeněte je pokryta mázkem, který ji chrání před různými škodlivými vlivy okolního prostředí. Byla by hrozná škoda ho o tohle ochudit,“ vysvětluje Kateřina, jíž takový přístup vyhovuje. „Bezprostředně po prvním porodu jsem byla přesvědčená, že další dítě rodit nechci, a dokonce jsem přemýšlela o adopci. A teď po porodu Matyáše? Šla bych rodit okamžitě znovu,“ uzavírá spokojená matka dvou dětí.
Souboj mezi stahy Našemu rozhovoru naslouchala i nastávající maminka Marie Rumlenová (28), lektorka cvičení a tance pro těhotné a po porodu. I ona má v úmyslu přivést své druhé dítě na svět v domácím prostředí. „Mám sice vybranou nemocnici, kam bych případně mohla jet,“ vysvětluje Marie svůj plán, ale dodává: „To, že se kdykoli může stát cokoli, je mýtus. Příroda nezařídila porod tak, aby se v jednom momentu zvrtl v katastrofu. Kdybych tomu nevěřila, nemohla bych rodit doma.“
Podle Marie je porod stejný biologický proces jako třeba vylučování nebo zažívání. Po druhé světové válce se kvůli riziku přesunul do nemocnic a z rizika se stalo pravidlo, které se drží zuby nehty dodnes. „Copak lékaři vědí lépe než já, jak se cítím?“ dodává.
Na první porod si přesto doma netroufla. Dceru přivedla na svět v porodnici ve Vrchlabí, která byla známá tím, že umožňovala přirozené metody porodu. Před časem byl však její provoz pozastaven, a proto se nyní chystá přivést další dítě na svět doma. Žádná jiná nemocnice jí prý totiž neumožní porodit tak, jak sama chce. „Nechci se s někým přít o to, co chci, mám a musím, mezi 55. a 56. stahem,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Marie. Ženy jsou podle ní před porodem snadno manipulovatelné a často mávnou rukou nad čímkoli, co jim kdo dá.
Aby bylo vyprávění úplné, počkala jsem si, jak to s Marií dopadne. Jestli třeba nakonec přece jen nevyužije služeb jedné z porodnic.
„Anežka vyklouzla doma do vany jedné bouřkové srpnové noci. Byla jsem překvapená, že je venku tak rychle, ale přesto to byla docela práce,“ říká Marie druhý den po porodu. Dveře bytu mi přišla otevřít velmi pružně sama. „Je to, jako když lezete na vysokou horu, ale nemůžete si sednout na kámen a dát si svačinu. Tedy máte na to minutu mezi stahy,“ dodává se smíchem.
„Úžasné bylo, že jsem si v klidu vydýchala ten proces mezi tím Nic se neděje a Porodem. Nemusela jsem si balit tašky, přesouvat se z místnosti do místnosti a vnímat cizí lidi. Měla jsem svou intimitu, svého muže a pečující odbornici,“ vypočítává, v čem jí porod doma vyhovoval víc než v nemocnici.
Jistě by se daly najít i příběhy, které neskončily tak pozitivně. Zdá se ale, že dnešní ženy jsou rády, že mají alespoň na výběr. Že by byly pryč časy, kdy matka z rodiny na pár dnů zmizí a vrátí se zpátky s uzlíkem?
***
Pár hodin před porodem byla žena úplně v pohodě -trhala bylinky do šťávy a trochu poklízela
