Rok magického myšlení měl světovou premiéru před dvěma lety v New Yorku v podání Vanessy Redgraveové. Je textem, který nepochybně vznikal jako terapie ve chvíli, kdy autorka Joan Didionová náhle přišla o manžela, s nímž žila přes čtyřicet let.
Text Joan Didionové připomíná novelu Kratší než vzdech, kterou v 60. letech s velkou otevřeností napsala Anne Philipová, žena předčasně zemřelého francouzského herce Gérarda Philipa. Ta v ní podobným způsobem a se stejnou emoční intenzitou rekapitulovala vzájemný vztah a také postupný návrat do běžného života, který si ji i díky jejím dětem znovu „přitáhl“. Hrdinka Elišky Balzerové má ovšem takový návrat značně ztížený následnou smrtí dospělé dcery a zprvu se zdá, že pro ni snad ani není úniku.
Účetnictví se smrtí Eliška Balzerová má s monodramatem nejednu zkušenost, nastudovala už Mistrovskou lekci o Marii Callasové či Můj báječný rozvod. V této hře se ovšem představila ve výrazně komediální až štiplavě sebeironické poloze a Rok magického myšlení se v konfrontaci s ní jeví jako protiúkol.
Jana Kališová zvolila jednoduchý, ale účinný inscenační přístup, který klade na Elišku Balzerovou vysoké nároky už tím, že nepočítá s žádnou vedlejší či ozvláštňující ilustrací, jež by občas odvedla pozornost. Herečka se tak musí bezvýhradně zmocnit celého prostoru jeviště a ovládnout ho všemi prostředky. A tak tu stojí oblečená ve smuteční bílé na scéně, kterou tvoří lehce vibrující posuvné desky. Jsou také mléčně bílé a lze na ně psát. Deska na jevišti vybíhá jako ostrůvek směrem k divákům a herečka se na něj ve vypjatých momentech uchyluje, jako by se chtěla spoluúčastí s dalšími živými bytostmi spasit.
Tak jako je scéna výmluvná svou prostotou, je vypravěččino nitro plné bouřlivých pocitů a bolesti, a ona se zprvu jen pokouší svést je do jednoho pevného bodu. Eliška Balzerová dobře odhadla, že s vypjatou expresí by zde mnoho nepořídila, a tak je navenek střízlivá až věcná, ale za touto maskou je cítit velké emoční napětí, bezbřehé zoufalství, vzdor i nereálná snaha cosi podniknout.
Bezděčné pohyby a gesta - to umanuté psaní názvů léků na papírky -, jako by si své ztráty hrdinka potřebovala znovu sepsat a sečíst, papírky lepí na desky, hekticky popochází okolo stolu, je to účetnictví se smrtí.
„Jipky“ mají okna na řeku Všechny peripetie znovu ožívají a divák má chvílemi pocit, jako by s hrdinkou seděl v nemocnici a hleděl společně s ní na plynoucí řeku z okna nemocničního pokoje a ptal se sám sebe, proč mají všechny „jipky“ okna na řeku. Ve chvíli, kdy herečka smutně ukáže na dceřin zlatý náramek na své ruce, napětí paradoxně povolí, a pak už jen jako velká klidná vlna pomalu připlouvá odevzdání a tichá katarze.
Závěrečný okamžik smíření je opravdu silný. Eliška Balzerová touto rolí oslavila své životní jubileum a předvedla se jako vyzrálá osobnost, která ovládá i ty nejsložitější psychofyzické polohy charakterního herectví.
HODNOCENÍ LN **** Joan Didionová: Rok magického myšlení
Překlad: Pavel Dominik Režie: Jana Kališová Divadlo Na Fidlovačce, Premiéra: 21. 5.
