Nová hra Václava Havla Odcházení se hned po dokončení stala ostře sledovanou záležitostí. Dohadování o tom, kde a s kým bude uvedena, se odehrálo v několika divadlech, což nebývale zaměstnávalo média - takovou publicitu za dvacet let ještě žádná původní česká hra neměla. Premiéra se nakonec uskutečnila v Divadle Archa a inscenace Davida Radoka byla velkým úspěchem.
První kritické reakce byly velmi pozitivní, oceňovaly sebeironický tón hry i existenciální poetiku inscenace, později se začaly ozývat pochybnosti. Mnohé tyto reflexe ale budily dojem, že jejich autoři pózují na dané téma a jde jim hlavně o to, aby předvedli, že úcta k exprezidentovi je nemůže ovlivnit, jiní zase nelogicky Havlovi vytýkali, že píše jinak než před dvaceti lety.
Hru začala připravovat i další divadla doma i v zahraničí, na podzim měla premiéru v Londýně, ve Varšavě a naposledy v Bratislavě. Doma ji uvedl Andrej Krob v Hradci Králové a v těchto dnech se konají premiéry v Českých Budějovicích a v Plzni. Divoká jízda s Havlem Václav Havel se stal tématem Morávkova projektu Cirkus Havel v brněnské Huse na provázku, jenž má být jakýmsi průvodcem po jeho díle. Morávkova a Oslzlého divoká jízda ukázala hry z mnoha úhlů a zajímavě je do sebe „zapasovala“ jako matrjošky. Režie ovšem měla ambice říct cosi i k naší povaze a současnosti, což učinila hlavně prostřednictvím Odcházení. Z tohoto úmyslu v druhé části ale vyšel jen zmatek a groteskní škleb.
V Západočeském divadle v Chebu se hráli Havlem kdysi odvrhnutí Spiklenci, ještě předtím je jako scénické čtení zábavně nastudoval Tomáš Töpfer. Havel je i vzhledem k předchozímu období stále v kurzu a dostal se do něj přirozeně jako autor, jenž poskytuje nadčasovou výpověď.
I v Morávkově Cirkusu Havel zaznělo letos skloňované téma - rok 1968 a čtyřicet let od ruské invaze do Československa. Karel Steigerwald napsal hru Políbila Dubčeka, kde si jako dramatik užil bizarní detaily politických peripetií i doby a vše sklenul do groteskního oblouku. Režisérka Viktorie Čermáková hru uchopila v drsném stylu odpovídajícím autorově ironii.
V Arše téma odlišně pojednal režisér Jiří Havelka a vzniklo hravé dílko s názvem Exit ’89. Nezatížení inscenátoři přistoupili k námětu s osvobozující lehkostí a vytvořili něco na způsob osvěžujícího dada.
K roku 1968 by se oslím můstkem dal přiřadit i další návrat: Ptákovina Milana Kundery. Činoherní klub v režii Ladislava Smočka ji uvedl po letech a byla hodnocena spíše kladně, i když mladší recenzentské ročníky tak neoslovila jako jejich starší kolegy.
Pokračoval zvýšený zájem o současnou hru českou i zahraniční a táhly opět náměty, které se vyslovují k politice a stavu společnosti. Sem i přes nevyrovnanou úroveň patří třeba Vedralovi Staří režiséři v Kolowratu a z jiné strany autorský projekt Jiřího Adámka Evropané v Roxy. Je třeba zmínit i strhující svědectví o totalitě v podobě komorní opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude se Soňou Červenou v Kolowratu. Ohlas mělo i nastudování Dürrenmattova Komplice na Zábradlí bezprostředně reagující na prorůstání organizovaného zločinu do politiky.
Když je zle, zjeví se Pavel Bém
Scéna, která se tímto směrem důsledně profiluje, je Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přitahuje mladé režiséry a autory, naposledy Petra Kolečka (Bohové hokej nehrají), který slavil úspěchy v Disku s groteskou o absenci citů Láska vole v režii Jana Friče. Dramaturgickou výlučnost si drží pražské Divadlo Komedie: výtečná tu byla inscenace „nehratelného“ textu Wernera Schwaba Nadváha, nedůležité: Neforemnost, jehož excentrický jazyk zdivadelnil Dušan Pařízek s nevšední imaginací. Poslední inscenací je dramatizace Hostovského Spiklenců, kus pojednaný v Pařízkově oblíbeném režijním minimalismu, který zapůsobí zvláštním, všeprostupujícím napětím.
Ukazuje se, že hry pojednávající o lidských vztazích v umělecky přesvědčivém ztvárnění divák stále přijímá vděčně. A není důležité, zda jde o klasiku, či o hru současnou. Takový byl Evžen Oněgin z Divadla Petra Bezruče v Ostravě v režii Jana Mikuláška. Režisér našel pro klasickou látku moderní a sdělný jazyk i stylizaci a do středu dění postavil až nepříjemně dnešního Oněgina.
V Divadle Na zábradlí zase herecky výborně vyšla Bergmanova Sarabanda v režii Jiřího Pokorného a ve Švandově divadle niterný a jemný text Magadaleny Frydrychové Dorotka (režie Štěpán Pácl). Očekávaný byl Višňový sad na Vinohradech s Dagmar Havlovou. Vladimír Morávek zde přišel s pojetím pro něj typickým, stvořil živé obrazy a vlastní výseče z dramatikova díla ozdobené působivými výtvarnými nápady, méně již bylo přesvědčivých hereckých výkonů.
Divadlo v roce 2008 ovšem také poznamenaly půlroční spory s pražskou radnicí o grantovou politiku, které vyvrcholily demonstracemi a peticí Za Prahu kulturní (32 tisíc podpisů). Protestovalo se proti dotaci na prodanou vstupenku, kterou zavedl radní pro kulturu Milan Richter. Když se situace vyhrotila, zjevil se primátor Pavel Bém, dotaci zrušil, sestavil poradní sbor a výsledkem je opět polovičaté řešení. Oddělení ziskové a neziskové sféry je v nedohlednu, Petr Kratochvíl, majitel Ta Fantastiky, jenž svou kritikou netransparentního systému dotací vše uvedl v chod, své divadlo prodal a bude prý podnikat v zahraničí.
Situace nicméně dospěla ke známým paradoxům: když je zle, je o čem hrát. Jiří Suchý v Semaforu uvedl svěží kabaret Děti kapitána Granta a Jan Schmid v Ypsilonce spojil trapnost 50. let s dneškem ve hře Z jejího života.
Jiné absurdity se dějí v Brně: v tamějším Národním divadle za vydatné kooperace ředitele Dvořáka vznikla inscenace Daniela Landy Tajemství Zlatého draka. Blábolení pro zastydlé puberťáky má divácký úspěch. To je samozřejmě v pořádku, ale není jasné, proč se má Landa se svým paskvilem producírovat ve státem dotovaném veřejnoprávním divadle, které má usilovat o uměleckou výpověď s přesahem. I to je ovšem střípek do mozaiky českého divadla právě končícího roku.
První kritické reakce byly velmi pozitivní, oceňovaly sebeironický tón hry i existenciální poetiku inscenace, později se začaly ozývat pochybnosti. Mnohé tyto reflexe ale budily dojem, že jejich autoři pózují na dané téma a jde jim hlavně o to, aby předvedli, že úcta k exprezidentovi je nemůže ovlivnit, jiní zase nelogicky Havlovi vytýkali, že píše jinak než před dvaceti lety.
Hru začala připravovat i další divadla doma i v zahraničí, na podzim měla premiéru v Londýně, ve Varšavě a naposledy v Bratislavě. Doma ji uvedl Andrej Krob v Hradci Králové a v těchto dnech se konají premiéry v Českých Budějovicích a v Plzni. Divoká jízda s Havlem Václav Havel se stal tématem Morávkova projektu Cirkus Havel v brněnské Huse na provázku, jenž má být jakýmsi průvodcem po jeho díle. Morávkova a Oslzlého divoká jízda ukázala hry z mnoha úhlů a zajímavě je do sebe „zapasovala“ jako matrjošky. Režie ovšem měla ambice říct cosi i k naší povaze a současnosti, což učinila hlavně prostřednictvím Odcházení. Z tohoto úmyslu v druhé části ale vyšel jen zmatek a groteskní škleb.
V Západočeském divadle v Chebu se hráli Havlem kdysi odvrhnutí Spiklenci, ještě předtím je jako scénické čtení zábavně nastudoval Tomáš Töpfer. Havel je i vzhledem k předchozímu období stále v kurzu a dostal se do něj přirozeně jako autor, jenž poskytuje nadčasovou výpověď.
| Divadelní Top Ten roku 2008 |
|
1. Václav Havel: Odcházení Režie: David Radok |
I v Morávkově Cirkusu Havel zaznělo letos skloňované téma - rok 1968 a čtyřicet let od ruské invaze do Československa. Karel Steigerwald napsal hru Políbila Dubčeka, kde si jako dramatik užil bizarní detaily politických peripetií i doby a vše sklenul do groteskního oblouku. Režisérka Viktorie Čermáková hru uchopila v drsném stylu odpovídajícím autorově ironii.
V Arše téma odlišně pojednal režisér Jiří Havelka a vzniklo hravé dílko s názvem Exit ’89. Nezatížení inscenátoři přistoupili k námětu s osvobozující lehkostí a vytvořili něco na způsob osvěžujícího dada.
K roku 1968 by se oslím můstkem dal přiřadit i další návrat: Ptákovina Milana Kundery. Činoherní klub v režii Ladislava Smočka ji uvedl po letech a byla hodnocena spíše kladně, i když mladší recenzentské ročníky tak neoslovila jako jejich starší kolegy.
Pokračoval zvýšený zájem o současnou hru českou i zahraniční a táhly opět náměty, které se vyslovují k politice a stavu společnosti. Sem i přes nevyrovnanou úroveň patří třeba Vedralovi Staří režiséři v Kolowratu a z jiné strany autorský projekt Jiřího Adámka Evropané v Roxy. Je třeba zmínit i strhující svědectví o totalitě v podobě komorní opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude se Soňou Červenou v Kolowratu. Ohlas mělo i nastudování Dürrenmattova Komplice na Zábradlí bezprostředně reagující na prorůstání organizovaného zločinu do politiky.
Když je zle, zjeví se Pavel Bém
Scéna, která se tímto směrem důsledně profiluje, je Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přitahuje mladé režiséry a autory, naposledy Petra Kolečka (Bohové hokej nehrají), který slavil úspěchy v Disku s groteskou o absenci citů Láska vole v režii Jana Friče. Dramaturgickou výlučnost si drží pražské Divadlo Komedie: výtečná tu byla inscenace „nehratelného“ textu Wernera Schwaba Nadváha, nedůležité: Neforemnost, jehož excentrický jazyk zdivadelnil Dušan Pařízek s nevšední imaginací. Poslední inscenací je dramatizace Hostovského Spiklenců, kus pojednaný v Pařízkově oblíbeném režijním minimalismu, který zapůsobí zvláštním, všeprostupujícím napětím.
Ukazuje se, že hry pojednávající o lidských vztazích v umělecky přesvědčivém ztvárnění divák stále přijímá vděčně. A není důležité, zda jde o klasiku, či o hru současnou. Takový byl Evžen Oněgin z Divadla Petra Bezruče v Ostravě v režii Jana Mikuláška. Režisér našel pro klasickou látku moderní a sdělný jazyk i stylizaci a do středu dění postavil až nepříjemně dnešního Oněgina.
V Divadle Na zábradlí zase herecky výborně vyšla Bergmanova Sarabanda v režii Jiřího Pokorného a ve Švandově divadle niterný a jemný text Magadaleny Frydrychové Dorotka (režie Štěpán Pácl). Očekávaný byl Višňový sad na Vinohradech s Dagmar Havlovou. Vladimír Morávek zde přišel s pojetím pro něj typickým, stvořil živé obrazy a vlastní výseče z dramatikova díla ozdobené působivými výtvarnými nápady, méně již bylo přesvědčivých hereckých výkonů.
Divadlo v roce 2008 ovšem také poznamenaly půlroční spory s pražskou radnicí o grantovou politiku, které vyvrcholily demonstracemi a peticí Za Prahu kulturní (32 tisíc podpisů). Protestovalo se proti dotaci na prodanou vstupenku, kterou zavedl radní pro kulturu Milan Richter. Když se situace vyhrotila, zjevil se primátor Pavel Bém, dotaci zrušil, sestavil poradní sbor a výsledkem je opět polovičaté řešení. Oddělení ziskové a neziskové sféry je v nedohlednu, Petr Kratochvíl, majitel Ta Fantastiky, jenž svou kritikou netransparentního systému dotací vše uvedl v chod, své divadlo prodal a bude prý podnikat v zahraničí.
Situace nicméně dospěla ke známým paradoxům: když je zle, je o čem hrát. Jiří Suchý v Semaforu uvedl svěží kabaret Děti kapitána Granta a Jan Schmid v Ypsilonce spojil trapnost 50. let s dneškem ve hře Z jejího života.
Jiné absurdity se dějí v Brně: v tamějším Národním divadle za vydatné kooperace ředitele Dvořáka vznikla inscenace Daniela Landy Tajemství Zlatého draka. Blábolení pro zastydlé puberťáky má divácký úspěch. To je samozřejmě v pořádku, ale není jasné, proč se má Landa se svým paskvilem producírovat ve státem dotovaném veřejnoprávním divadle, které má usilovat o uměleckou výpověď s přesahem. I to je ovšem střípek do mozaiky českého divadla právě končícího roku.
