Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Romantická večeře v režii MasterChefa: ochutnali jsme jídlo soupeřících kuchařů

Jídlo

  7:00
Romantická večeře v sobotu dopoledne? Zbystřila jsem. Že by mě v každodenní záplavě zpravodajství minula „breaking news“ o triumfálním vynálezu stroje času? Žel, vyšlo najevo, že vědci stále tápou. Zato já měla jasno: pozvánka platila na natáčení reality-show Masterchef. Jak by mohla ta, která kdysi zhltla celé dvě série během jediného víkendu, odmítnout?

Romantická večeře v režii MasterChefa: porotce Marek Fichtner s partnerkou. foto: TV Nova

Jako člověka, který si v kuchyni čistí hlavu zanesenou hektickým pracovním tempem, mě vždycky fascinovala jedna věc: jak je možné, že soutěžící, kterým nad hlavou tiká Damoklův meč neúprosné časomíry, dokážou stvořit něco, co na talíři nejenže nevypadá jako absolutní fiasko, ale ve většině případů ho skutečně zdobí?

Jak je možné, že v tom stresu - nejen z pádícího času, ale také z neodbytných kamer - jídlo neseškvaří? Nepřešlehají? Nepřesolí, nevysuší, nenakupí do amorfní hmoty, kterou porota při prezentaci neodmění chválou, ale v lepším případě konsternovaným tichem a v horším posměchem? Jak je možné, že při všem tom zběsilém poskakování kolem soutěžního pultu a zoufale krátké lhůtě na přemýšlení o receptu předloží svým hodnotitelům kreaci, kterou dotyční nejenže s odporem nevyplivnou (byť i to se už stalo), ale uznale ocení?

Ve srovnání s Amerikou...

Ne že bych nevěřila lety prověřenému úsudku Gordona Ramsaye či Grahama Elliota. Ale přece jen... opravdu chutnají výsledky televizní gastro-lopoty tak exkluzivně, jak na obrazovce - až na výjimky - vypadají? Když už se naskytla šance to zjistit, byla bych blázen ji nevyužít. To, že se nabízela účast v komparsu české mutace, ačkoli jsem zatím znala jen americkou verzi, mi nepřekáželo. Naopak. Aspoň budu mít srovnání, říkala jsem si.

Ve své kuchařce bych změnil mnohé, říká MasterChef Petr Jonáš

Netrvalo dlouho, a zaskočil mě první patrný rozdíl. Pokud si dobře vzpomínám, v americké soutěži mívalo klání týmů o postup do dalšího kola poněkud mohutnější publikum. Naděje, že vizuální zážitek konečně proměním v chuťový a přitom se ztratím v početném davu ostatních komparsistů, pohasla, jakmile jsme byli po letmé kontrole vizážistky („Paráda, sekne jim to a nemají na sobě proužky!“) uznáni za kamery-hodné objekty a odesláni do útrob studia, kde na nás čekala simulace luxusní restaurace.

Cestou jsme ještě minuli spižírnu, kde si soutěžící vybírají suroviny: ve srovnání s její americkou sestrou pochopitelně o dost skromnější (a v duchu okatého product-placementu obtěžkanou logem nejmenovaného obchodního řetězce), přesto – aspoň mám ten pocit - celkem slušně zásobenou.

Červený tým vybírá suroviny pro své soutěžní menu.

Jenže pak ten příchod na plac! V místnosti se nám otevřel pohled na pouhou šestici stolů. Vycouvat bylo pozdě. Zatímco jsem toužebně vzpomínala na amerického MasterChefa, kde soutěžní týmy kdesi v poušti sytily zástupy vojáků nebo na školním dvoře vyvářely hordám hladových dětí, už nás usazovali – navíc hned vedle místa rezervovaného pro porotce s chotí. Pochopila jsem, že pozornosti kamery se nevyhneme.

Instrukce, instrukce, instrukce...

Nalili nám červeného vína (na němž štáb zjevně trochu šetřil, leč co, teklo a chuťově špatné nebylo) a kolem usazených párů se jal kroužit moderátor, aby nás seznámil se základními pokyny: tříchodové menu červeného vs. modrého týmu; hodnoťte dle vlastní chuti, ale bude-li jídlo studené, pamatujte, že to není vina kuchařů, ale průvodní jev dlouhého natáčení; pozor na kameru.

A hlavně: chceme romantiku! Hojných projevů náklonnosti se dožadoval rovněž režisér, který se impozantně rozkročil uprostřed místnosti. „Sahejte na sebe! Však víte, jak to máme rádi,“ apeloval zkušeně na „svůj“ kompars. Romantickou večeři je zkrátka divákům třeba naservírovat – se všemi potřebnými atributy.

Jako hosta mě štvou lži a nefér jednání, říká šéfkuchař Kalina

Byli jsme tedy řádně instruováni a gró natáčení, ochutnávka konkurenčních pokrmů, mohla začít. Studiem začali kmitat talíři obložení číšníci. Na každý stůl položili čtyři pokrmy: „modrý“ a „červený“ talíř pro dámu a to samé pro pána. Z pohledu člověka, který měl jídlo následně hodnotit, považuji za mírný lapsus, že nám přitom neřekli, jaká jídla nám předkládají – něco, co by v lepší restauraci mělo být samozřejmostí.

Jistě, hodnocení pak bylo dobrodružnější, protože jsme se museli spolehnout čistě jen na své chuťové buňky a dosavadní zkušenost s rozličnými surovinami. Na druhou stranu: kupříkladu u hlavního chodu, kdy jeden z týmů servíroval sice nikterak originálního lososa s bramborem, ovšem doplněného aromatickou a neuvěřitelně lahodnou omáčkou, bylo jednoduše k vzteku, že nevím, z čeho ji daný tým vykouzlil. Nicméně to je jen poznámka kuchařky, která dychtí rozšířit svůj receptář, nikoli konzumentky – té nezbývalo, než brilantní výkon s povzdechem ocenit.

Prověřená chuť

To ostatně platí i u většiny dalších nabídnutých chodů. Za týmy do kuchyně nás štáb nezavedl a nemám ponětí, jak jim šla práce od ruky tam, ale za sebe musím konstatovat, že pravděpodobný stres nebo případné kiksy neměly na výsledek valný vliv. Nejenže jídlo nebylo studené, ale v souladu s mými dosavadními zkušenostmi se čeští soutěžící nedali Američany zahanbit ani po vizuální stránce. Za zmínku stojí nádherná prezentace (základem patrně dýňového) krému či druhého hlavního chodu, drůbežího masa s jemným pyré.

Co s kuřecími srdíčky? Zkuste recepty šéfkuchařů

A enigma chuti, hlavní důvod mé účasti na natáčení? Všem divákům, kteří se u obrazovky dohadují, jestli-se-to-teda-vůbec-dá-jíst, vzkazuji: dá! A nejen to: je to zážitek. Až na poněkud bizarní jahodový dezert, který jeho konkurent – esence čokoládové chuti v podobě dortíku zjemněného nadýchanou pěnou – na plné čáře převálcoval, se mi mezi červenou a modrou volilo jen těžce. Nastoupení kapitáni týmů se na konci dočkali zaslouženého potlesku.

Co na tom, že české týmy na rozdíl od řady svých amerických kolegů neprezentovaly příliš originální a inovativní jídla, ale vsadily spíše na jistotu? Je to trochu škoda, uznávám. Ale byla to jistota dobré chuti. A ta je odpradávna alfou a omegou správné kuchyně.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!