Zemřelo až půl milionu mořských ptáků, nejméně tisíc mořských vyder, tři stovky tuleňů i orlů a několik kosatek dravých. Kromě toho ropa zničila miliardy jiker lososů a sleďů. Ztroskotání tankeru Exxon Valdez výrazně poškodilo ekosystém Aljašky a zasadilo těžkou ránu tamnímu rybářskému průmyslu.
Bezprostřední dopady havárie, při které do moře uniklo více než čtyřicet milionů litrů ropy, patřily k nejhorším v historii. Ovšem ani více než dvacet let po katastrofě veškerá ropa z aljašské přírody nezmizela. Vědci z Temple University ve Filadelfii zjistili, že její odbourávání neprobíhá tak rychle, jak se původně čekalo.
Během prvních pěti let po havárii zmizelo asi sedmdesát procent ekologické zátěže. „Velice nákladné čištění postižené oblasti, při němž byla odstraněna většina ropy, trvalo dva roky a předpokládalo se, že o zbytek se postará sama příroda,“ podotýká Ivan Holoubek, ředitel Výzkumného centra pro chemii životního prostředí a ekotoxikologii Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Ropu měly rozložit bakterie a sluneční záření. Jak ale ukazuje výzkum vedený Michelem Boufadelem, zatím to nezvládly. Ropa sice zmizela z povrchu pobřeží, je ovšem „pohřbená“ ve spodnějších vrstvách sedimentů. A některým živočichům může škodit.
Bez bohatě prostřeného stolu Boufadelův tým pracoval na Aljašce dvě sezony – v letech 2007 a 2008 tam v řadě oblastí sledoval strukturu pobřeží, směr a sílu proudění vody i množství ropných pozůstatků a také odebíral vzorky. Několik centimetrů nebo i půl metru pod povrchem našli vědci rezervoáry zbytků ropy. Po terénních pracích se Boufadel a jeho kolegové zavřeli do laboratoří a podrobili odebraný materiál pečlivému zkoumání. Výsledky analýz na závěr porovnali s daty z terénu.
Zjistili, že se biodegradace, tedy přirozené odbourávání ropy, zpomalila hlavně kvůli struktuře pobřeží. Pod svrchní vrstvou tvořenou většími kameny totiž leží kompaktní málo propustné sedimenty. Ropa, která zůstala na pobřeží, tak mezerami mezi většími kameny zatekla dospod. Tam se ovšem „zarazila“ o jemnější sedimenty chudé na kyslík i živiny. Mikroorganismy, které ropu rozkládají za přístupu vzduchu a mají navíc nejraději teplé klima, si tak na aljašském pobřeží rozhodně nepřipadají jako u bohatě prostřeného stolu. Ropa jim prostě za těchto podmínek moc nechutná.
Vědci také zkoumali, jaké faktory rozhodují o hromadění ropy ve spodnějších vrstvách pobřeží. Jak uvádí studie zveřejněná v jednom z posledních čísel časopisu Nature Geoscience, významný vliv má proudění vody. Michel Boufadel přišel například na to, že rezervoáry ropy příliš často nevznikají v místech promývaných výraznými přílivovými a odlivovými vlnami.
Zbytky ropy se ve spodnějších vrstvách pobřeží vyskytují častěji, než jsme dosud předpokládali, míní Jeffrey Short, chemik z organizace za zachování oceánů Oceana v americkém Juneau. Podle něj může mít existence skrytých „kapsiček“ s černým zlatem vliv na živočichy obývající pobřeží. Třeba na mořské vydry a mořské kachny, které sedimenty při hledání potravy rozrývají. Zbytky ropy mohou zvířata spolknout s potravou nebo ulpí na srsti či na peří. Vyplývá to ze starší studie, zveřejněné v časopise Environmental Science & Technology. „Z ropy uložené ve spodní vrstvě pláží a sedimentů se dosud pomalu uvolňují toxické látky, především takzvané polycyklické aromatické uhlovodíky. Ty ohrožují například mořské vydry, ale i mořské kachny a některé druhy ryb,“ vysvětluje profesor Holoubek. A upozorňuje, že podle studie v časopise Science byla populace vyder na nejvíce postiženém místě, v zátoce Prince Williama, ještě v roce 2000 zhruba poloviční, s významně vyšší úmrtností jedinců ve srovnání s populacemi v okolí.
Zrádné čištění Míra poškození různých lokalit zasažených ropou z tankeru Exxon Valdez ovšem závisí také na tom, jak probíhalo jejich čištění. A méně znamenalo občas více. Krátce po havárii použili záchranáři norné stěny, které měly skvrnu „obklíčit“ a zabránit jejímu dalšímu šíření. Pomocí čerpadel také ropu odsávali. Na řadě míst nasadili i takzvané disperzanty – chemikálie rozpouštějící ropu. Ty znečištění sice neodstraní, ale rozptýlí ho – drobné kapky ropy se tak snadněji „ztratí“ v obrovském prostoru moře. Bakterie, které se jimi živí, je postupně spořádají.
„Pokud je v daném místě voda dostatečně hluboká, naředění je tak výrazné, že ropa nezpůsobí žádné škody,“ vysvětluje Jakub Kanta, environmentální geolog ze společnosti Dekonta, která se věnuje likvidacím ekologických zátěží. Jinak je ropa rozpuštěná ve vodě toxická pro organismy. „Disperzanty by se měly používat hlavně k sanaci ropných skvrn na volném moři. V okamžiku, kdy se ropa dostane k pobřeží, musíme jejich nasazení pečlivě zvažovat,“ podotýká Jakub Kanta. I na volném moři by se ovšem podle něj mělo s těmito rozpouštědly nakládat obezřetně. „Abychom docílili dostatečného naředění, musíme zvažovat, kam a jak rychle se ropa pohybuje, což závisí na směru větru a mořských proudech,“ říká Kanta a dále upozorňuje, že by se disperzanty měly nasadit v prvních dnech po havárii. Lehčí složky ropy se totiž postupně odpařují a zůstávají jen ty těžší, které jsou hůře rozpustné.
Jak ovšem ukazují výzkumy z poslední doby, nasazení disperzantů po havárii tankeru Exxon Valdez se příliš neosvědčilo. „Intenzivně sanované pobřeží dopadlo z hlediska návratu k původnímu stavu nejhůře,“ upozorňuje Miloslav Pouzar z Ústavu ochrany životního prostředí Univerzity Pardubice. Nejprve na něm totiž ulpěla rozpouštědla a pak následovalo oplachování horkou vodou, aby se toxické chemikálie smyly. „Ropa se místo toho, aby pomalu stékala, natlačila do podloží. Horká voda a chemikálie zároveň zahubily mikroorganismy, které mohly ropu rozkládat,“ říká Miloslav Pouzar.
Nyní vědci vedení Michelem Boufadelem zkoumají, jak se s ropou pohřbenou ve spodních vrstvách pobřeží vypořádat.
Pokračování na straně 31
Ropa straší Aljašku
Dokončení ze strany 29
Její biologický rozklad by mohli podpořit dodáním živin nebo určitým rozkypřením sedimentů, aby se do nich dostal kyslík.
Je ovšem otázka, zda se do něčeho takového ještě vůbec pouštět. „Tyto zásahy můžou opět narušit obnovující se křehký arktický ekosystém, což by jeho plné zotavení mohlo paradoxně ještě zbrzdit,“ upozorňuje profesor Holoubek.
Paul Boehm, který zkoumá ekologické dopady v konzultantské firmě Exponent najaté společností Exxon, by aljašské pobřeží už nesanoval. Podle jeho názoru bude lepší nechat ropu ve spodních vrstvách bez zásahu. Během sanací by se mohly uvolnit škodliviny, uvádí Paul Boehm na internetových stránkách časopisu Nature. „Při rozhodování o tom, zda danou oblast ještě čistit, by měla rozhodující roli hrát analýza přínosů a nákladů,“ říká Miloslav Pouzar. Ta může v závislosti na míře znečištění oblasti nebo vzácnosti a důležitosti živočichů, kteří ji obývají, vyjít pro různé části pobřeží jinak.
***
Černé zlato prosáklo pobřežím Po havárii tankeru Exxon Valdez u pobřeží Aljašky v březnu 1989 uniklo do moře více než čtyřicet milionů litrů ropy. Zamořila přes dva tisíce kilometrů pobřeží, poničila tamější ekosystém a zasadila těžkou ránu rybářskému průmyslu. I přes záhy zahájené záchranné práce však zůstalo v přírodě dodnes poměrně velké množství ropy. Jak nyní zjistili vědci z Temple Univeristy, příliv ji zatlačil do spodních vrstev pobřeží.
Jak zlikvidovat černé zlato Krátce po havárii tankeru mohou unikající ropu zachytit norné stěny (C). Lodě „obklíčí“ skvrnu a rozvinou zábrany. Plovoucí čerpadla (A) pak „vysávají“ ropu z uzavřeného prostoru. Když se znečištění rozšíří na rozsáhlejší plochu, používají se chemikálie (B), které ropu rozpustí. Díky tomu se znečištění v obrovském prostoru moře „ztratí“. Pokud však ropná skvrna zasáhne pobřeží, mělo by se použití těchto rozpouštědel pečlivě zvažovat, protože hrozí otrava živých organismů. Vhodnou alternativu pak představuje biodegradace - likvidace ropných látek pomocí bakterií.
