Když vystupoval Kanaďan Neil Young (63) na loňském letním festivalu v Roskilde, nezůstal své pověsti pranic dlužný. S více než půlhodinovým zpožděním nakráčela hvězda na pódium a místo pozdravu s fanoušky zpražila pohledem techniky, kvůli kterým celý časový posun vznikl. První zkouška harmoniky taky nedopadla moc dobře, načež se Young obořil na zvukaře: může si to příště rovnou udělat celé sám, když nejsou schopní ozvučit tak banální nástroj, jako je malá foukací harmonika.
Ovšem s prvními (podařenými) tóny setu, sestaveného výhradně z největších hitů, se Young celý proměnil. Zpoždění publiku vynahradil delším vystoupením, občasnou průpovídkou a úsměvy, na konci se svým „domovem důchodců“ skvěle zajamoval. Kolik že vám je, pane Youngu?
Neil Young: Behind the Wheel
Videa na telefon
Je všeobecně známo, že je Young blázen do aut. Skladbu Long May You Run kdysi věnoval svému Buicku, jeho vytuněný Lincoln Continental z roku 1959 slouží jako prototyp aut s alternativním pohonem. Youngův „Lincvolt“ nejezdí na benzin, ale na elektřinu. To ovšem hudebníkovi ani v nejmenším nebrání, aby v jeho písních o autech, kterých se tentokrát sešlo tolik, že z nich vznikla koncepční deska, nesmrděl spálený benzín a olej smíchaným s prachem dálnice 66.
Hudebně Young nijak nepřekvapuje ani nešokuje a např. s „živákem“ Sugar Mountain: Live at Canterbury House 1968, který vyšel vloni, se novinka nedá ani v nejmenším srovnat. Ale proč by to někdo měl dělat? Fork in the Road je deska o autech; je to ambiciózní zhruba tak jako udělat si ráno dobré kafe a pak stihnout autobus do města.
Ostatně odpovídá tomu i fakt, že měl album hotové za pár týdnů a své domácí propagační videoklipy natáčel na zahradě na mobilní telefon. Trochu vážnější ráz bude mít až připravovaný dokument, ve kterém chce svůj „Lincvolt“ protestně zaparkovat před Bílý dům.
Jako Beastie Boys
Fork in the Road nabízí desítku písniček, většinou jednoduchého rokenrolového ražení. Někdy geniálně přímočaré (našláplá Johnny Magic, uvolněný otvírák When Worlds Collide, swingující Behind the Wheel nebo zábavná závěrečná Fork in the Road), jindy na pozadí folkrocku jen lehce experimentující (třeba částečně rapovaná Cough Up the Bucks připomene Beastie Boys). Poslední, dva roky stará studiovka Chrome Dreams II byla plná odkazů na sedmdesátkový rock; oproti tomu zní Fork in the Road současně a moderně.
Texty tentokrát nechává, na rozdíl od ultrapolitické desky Living with War, která byla otevřeným útokem na úřad George W. Bushe, bez hlubšího poselství. Sem tam se sice objeví nenápadný rekurz („... jenom zpívání písniček svět nezmění“ v Just Singing a Song), jinak ale řeší výhradně součástky motoru, nablýskaný lak a pýchu na své auto („Potkal svůj osud/ V podobě železa svého Lincoln Continentalu/ Byl zrozen k tomu,/ aby pyšně brázdil dálnice...“ v Johnny Magic).
Vedle klasických Youngových hitů budou písně z Fork in the Road působit jako sice slabší, ale vtipnější a zábavnější kousky. Což se na koncertě mezi problémy s harmonikou a vážnějšími tématy některých skladeb bude určitě hodit.
HODNOCENÍ LN: 3/5
Neil Young: Fork in the Road
38:46, Reprise Records 2009
|
Neil Young ve zkratce: |
|
Kanadský písničkář, kytarista a filmový režisér Neil Percival Young se narodil 12. listopadu 1945 v Torontu v Ontariu. Jeho tvorba je typická osobními texty, nosovým zpěvem a charakteristickým stylem hry na kytaru. Sám se doprovází na několik různých nástrojů (včetně harmoniky a piana), jeho styl hry na španělku a časté výstřední sólování na elektrickou kytaru jsou klíčovými momenty někdy drsného, jindy uhlazeného zvuku. Young za své hudební kariéry experimentoval s různými hudebními styly, včetně country, swingu, jazzu, rockabilly, blues a elektronické hudby. Jeho nejznámější díla však náleží do dvou žánrů: folkově akustického rocku (jak je možné slyšet v Heart of Gold, Harvest Moon a Old Man) a energického hard rocku (v písních jako Cinnamon Girl, Rockin’ in the Free World a Hey Hey, My My /Into the Black/). V pozdějších letech začal Young přebírat novější styly hudby jako industrial, alternativní country a grunge. V něm prohloubil svůj vlastní styl hry, což mu přineslo titul Kmotr grunge. Young (spolu)režíroval několik filmů pod pseudonymem Bernard Shakey, mj. Journey Through the Past a známější Rust Never Sleeps nebo Human Highway. |
