Salvy, bitevní vrtulníky, čestná stráž. S výsadkářem Klemešem se rozloučily stovky lidí |
Od návratu československých pilotů Britského královského letectva zpět uplynulo přesně 72 let. Jedním z těch, kteří se do Československa vrátili, byl i válečný veterán od Tobrúku, brigádní generál Pavel Vranský. V rozhovoru pro Lidovky.cz vzpomíná na období okupace, vypráví o tehdejších leteckých frajeřinách či o tom, jak by rád rozdal 250 svých vizitek.
Výročí návratu československých pilotů RAF připomnělo v pondělí pietní shromáždění na pražském Klárově. To se stalo zároveň demonstrací proti snahám o jeho odstranění či přemístění, o které usilují pražští památkáři. „Pořád se bojuje o to, že tu nemá stát, tak nevím, jestli vydrží,“ krčí rameny brigádní generál Vranský.
Lidovky.cz: Měla by socha okřídleného lva na Klárově zůstat?
Samozřejmě, ať pomník nechají tady. Proč by to tu stát nemohlo, vždyť nikomu nevadí. Hodně lidí to vidí podobně. Tolik, kolik jich přišlo, jsem ani nečekal.
Lidovky.cz: Jak s odstupem více než 70 let vzpomínáte na válečné období? Co se vám vybaví jako první?
Za 70 let se vzpomínky dost rozchází, proto jsem už před více než dvaceti lety sepsal svůj životopis. Momentálně se mi ale vybavuje, jak jsme u Tobruku drželi noční hlídky. Chodili jsme poslouchat, co si povídají Němci a Italové. Jelikož ten prostor byl ale zaminovaný, lezli jsme v minovém poli po čtyřech. Nahmatali jsme místo, kde nic nebylo a tam dali koleno. To stejné jsme pak udělali s druhou nohou.
  |
Lidovky.cz: Jak daleko jste lezli?
Takových 300 metrů. Než jsme se k těm Němcům a Italům dostali, trvalo to zhruba dvě hodiny. Tam jsme poslouchali, co si povídali a vše potom jsme oznámili zpravodajcům. Jednoho dne ale Italové dostali příkaz, aby prorazili náš obranný perimetr. Postupovali proti nám, jenže my je zastavili. Dokonce jsme dostali příkaz na výpad a „Taliáni“ před námi utíkali, že jsme je dostali až k německému dělostřeleckému postavení. Tam vznikla přestřelka, oni se bránili, my stříleli. Po pár nocích pak vycouvali. Vzpomínek ovšem bylo samozřejmě víc.
Bývalí členové svazu bojovníků i veterán Vranský založí nový spolek. Stropnický s nimi bude jednat |
Lidovky.cz: Těšil jste se po válce zpět do Československa, nebo jste přemýšlel, že byste zůstal v zahraničí?
Ani ve snu jsem o tom neuvažoval. Mohl jsem zůstat, někteří mí kamarádi tam zůstali, lákali mě. Ostatně jsem tam měl holky, známé, uměl jsem angličtinu a dokonce bych dostal i britské občanství. Říkal jsem ale, že šest let bojuji za svobodu této země a když se vybojovala, neuteču přeci.
Lidovky.cz: Jak jste spokojený tím, jakým směrem se naše země v průběhu těch let po válce ubírala a stále ubírá?
Nikde na světě to není pouze tak, jak si člověk přeje. Vždy musí dělat kompromisy. Ty, které jsem dělal já, ale nebyly tak velké, aby mě donutily odejít z republiky.
Lidovky.cz: Jste momentálně s něčím nespokojen?
Nemůžu mít všechno, co mi napadne. Když se mi něco nelíbilo, vždy jsem říkal, že nemůžu zahodit těch šest let bojů za svobodu této země. Takže jsem tu zůstal i za doby komunismu, doby, která byla moc těžká. Dnes jsem v České republice celkem spokojený. Mám okruh známých, rodinu, děti. Žije se mi dobře, nemám žádné větší stížnosti.
Lidovky.cz: Zdraví vám slouží?
Ještě chodím, ale je to na krajíčku. Přeci jen za tři roky mi bude sto let. Zatím ale nejsem na vozíku jako třeba Jarda Klemeš, na jehož pohřbu jsme právě byli. Manželka vždycky říká, že mě budou muset odstřelit, nebo jinak neumřu.
Lidovky.cz: Jak na generála Jaroslava Klemeše vzpomínáte? Znali jste se dobře?
Za okupace v zahraničí jsem ho neznal, poznal jsem ho až tady. Moc se mi líbil, byl to hodný kluk, velmi skromný člověk, který o nic extra neusiloval. Měl jsem ho velmi rád a jako zahraničního vojáka jsem ho velmi ctil, byl to velký hrdina. Kdo bojoval na frontě byl hrdina, ale kdo byl jako on, parašutista shozený do republiky přímo do chřtánu Němců, který se musel spoléhat, že mu nějací vlastenci pomohou, to byl pro mě superhrdina.
Váleční veteráni na pohřbu Jaroslava Klemeše. Pavel Vranský vpravo.
Lidovky.cz: Vzpomínali jste spolu na to, jak se vám svobodu podařilo vybojovat, když jste se potkali?
Vzpomínali. Dokonce jsme zjistili, že jednou letěl s námi. Měl to někde zapsáno, stejně tak já měl také knihu letů, v níž byl zapsán. Když se parašutisté při výcviku učili seskoky, vozili jsme je. Tehdy tam byla asi desítka nebo patnáctka kluků. Poznal jsme je ale pouze jako kamarády, kteří náhodou přišli do našeho letadla a my je museli vypustit někde na louce. Nevěděl jsem, že byl shozený v naší republice. Znovu jsem ho potkal až po letech tady.
Lidovky.cz: Existuje ještě něco, co byste si chtěl splnit? Máte osobní cíl?
Jako malý kluk jsem si říkal, že bych chtěl být prezident republiky, když Tomáš Garrigue Masaryk zemřel. To byla jenom taková hloupá klukovská myšlenka. Jinak jsem ale o nic vyššího v životě neusiloval. To bylo mé krédo a to si držím dodnes, velké výzvy si nedělám. Mým cílem je, abych zůstal zdravý, aby mě nemuseli vozit na žádném vozíku a nemuseli se o mě starat. A taky abych rozdal 250 vizitek, které mám nově vytištěné. Jestli to vyjde, netuším.
Lidovky.cz: Sledujete politiku, chystáte se k volbám?
Sleduju a volit budu. Ještě nevím koho přesně, jelikož si musím přečíst plány, jaké mají. Ty budu konfrontovat s tím, jaké měly plány před volbami v roce 2013. Podle toho, co se jim podařilo splnit, si najdu politickou stranu, která dokáže splnit své představy.
Válečný veterán Pavel Vranský.
Lidovky.cz: Jak by měla vypadat pro vás ideální politická strana?
Měla by dělat všechno, aby se českému obyvatelstvu dařilo stále lépe. Je tu krize. Ty samozřejmě existují, ale když se na to strana, která bude u moci, připraví, dokáže zmírnit dopad na občany.
Lidovky.cz: Jak trávíte volný čas?
Na podobných akcích jako dnes, které jsou každou chvilku a na které musím chodit. Považuji to za povinnost, neboť už nás nežije hodně. U baráku máme zahrádku, kde někdy stříhám ovocné stromy, nebo trávím čas u počítače?
Lidovky.cz: K čemu všemu počítač využíváte?
Píšu si tam své myšlenky, které si chci uchovat. Také články, které jsem kdy napsal. Čtu si zprávy, dostávám maily a pokud nejsou reklamní, které hned vyhodím, na všechny reaguji. Korespenduji se svými dětmi a dobrými známými. Zároveň hodně sleduji sport, od malička jsem měl nejraději fotbal, rád se dívám na atletiku.
Lidovky.cz: A co třeba akrobatické létání? Viděl jste někdy?
Také se dívám, velmi to obdivuji, například Martina Šonku. Ten způsob, jakým mezi kužely soutěží, tu dřív nebyl.
Martin Šonka na závodech v maďarské Budapešti.
Lidovky.cz: Troufl byste si ve své době na něco takového?
Možná že bych si troufl, ale já nebyl stíhač. Když máte čtyřmotorový bombarďák, tak je těžké dělat takové vylomeniny. Jednou jsem byl vyzván, abych v Praze podletěl jeden most, už nevím, který to přesně byl. Přede mnou ho jeden kluk podletěl, i s tím čtyřmotorákem. Pak říkal, ať se do toho nepouštím, protože měl štěstí, že z toho vyvázl. To byla jediná frajeřina, která s tím šla udělat.
