Adina Mandlová se na nahrávkách představuje především jako bytost velmi inteligentní a s přehledem. Mluví otevřeně, bez předsudků a také s velkým smyslem pro sebeironii, na nic si nehraje a nevylepšuje se. Své klady zná a nepřeceňuje je a líčí-li, v čem byla lepší než její konkurentky, posluchač se s ní může jen ztotožnit. Je jiskřivě vtipná a má skvělou paměť. Pro prohřešky a slabosti svých kolegů měla vždy pochopení, nikoho zavile nepomlouvá a drbe jen malinko a vždy se k tomu přizná. Nešetří jen ty, kteří jí vysloveně škodili, ale ani v takovém případě není zavilá, spíše věcná.
Adina měla zřejmě šťastnou, velkorysou povahu, život brala s nadhledem a na zadní kolečka nemyslela. Upřímně doznává, že se nikdy nestyděla, a stejně tak bez lítosti konstatuje: „Statisíce, co jsem vydělala, jsem promlsala, říkala jsem si, co budu šetřit, vždyť zase vydělám.“ Ve stáří a nemoci se pak zřejmě její letora změnila, po smrti muže v roce 1990 se cítila hodně opuštěná a vrátila se do Československa. Nelíbilo se jí to, neshodla se s příbuznými a dožívala na dobříšském zámku.
Neučesaný „prvomateriál“
Adina Mandlová - nekonvenční a vtipná |
Současný výběr není tematicky uspořádaný i se v něm pár věcí zopakuje, ale vůbec to nevadí. Vznikl z jedenácti hodin záznamu, které zapůjčil Ondřej Suchý. Jeho editorka Naďa Dvorská připomíná, že šlo o amatérské záznamy, které si Škvorecký pořizoval pro potřebu sepsání pamětí herečky, a tudíž nedbal na zvukovou kvalitu. Takže v pozadí slyšíme spoustu zvuků od kokrhání kohouta až po zvonění zvonů. Škvorecký ve svých otázkách jde většinou chronologicky po jednotlivých filmech, ale Mandlové stačí i tyto „prosté impulzy“, dokáže se pokaždé košatě a trefně rozpovídat, a posluchači se tak postupně skládá obraz života prvorepublikových filmařů a umělců s mnoha cennými a často málo známými detaily. Záznamy jsou tedy jakýmsi neučesaným „prvomateriálem“. Pro někoho může být překvapivé, že známý spisovatel zejména zpočátku nepokládá sofistikovanější otázky, ale musíme si uvědomit, že tehdy v podstatě neexistovaly žádné databáze a on musel především vytěžit základní fakta, která neměl, pak teprve mohl jít dál.
Samozřejmě že nejzajímavější jsou pasáže věnované protektorátu a podmínkám, v jakých se v té době ocitl český film. A také úvahy o míře kolaborace českých umělců. Adina konstatuje, že zpočátku nechtěl nikdo v německých filmech hrát, ale nakonec tam hráli všichni. A bez zášti podotýká, že v nich pracovali stovky lidí, technikáři, zvukaři, kameramani a přitom to odnesli jenom herci. Připomíná absurditu mnoha poválečných obvinění, třeba Růženy Šlemrové, oblíbené představitelky vznešených milostpaní. „To je jako kdybyste obžalovali moji kočku nebo psa, že žrali jídlo od Němců.“ Mandlová sama byla opakovaně předvolávaná na gestapo a největší malér pro ni bylo, když o ní někdo rozšířil, že má poměr s K. H. Frankem. „Ten, kdo si to na mě vymyslel, mě chtěl zabít,“ říká bez rozpaků. A líčí, jak dostávala výhružné dopisy, že chodí s katanem z Lidic a gestapo ji vyslýchalo s tím, že musí udat každého, kdo to šíří. Dovozovala, že si zkázonosnou pomluvu vymyslel její bývalý milenec Joe Hartmann, nebo nějaká kolegyně. Celá záležitost pokračovala až do konce války a i známý prvorepublikový kritik a divadelník Josef Kodíček za války působící v Londýně Adinu varoval, že ona a Vlasta Burian si to odskáčou. „Co jsem mohla dělat? Nemohla jsem si dát do novin, že s Frankem nechodím,“ uzavírá se svou typickou ironií. Jindy ji zase udal novinář, který za ní seděl při udělování Státní ceny a vyslechl její hovor s Otakarem Vávrou. Líčila mu, jak to chodí při filmování v Německu, že Němci nemají špetku smyslu pro humor, že mají všechno „nalinýrované“ a vůbec jsou to dubové palice. A musela opět na gestapo.
Adina Mandlová a Oldřich Nový
Dvě kratší části jsou věnované Lídě Baarové a Nataše Gollové, obě měla ráda a jejich osudy stran zapletení se s Němci byly podobné. Gollová se vykoupila jako ošetřovatelka nemocných tyfem v Terezíně a Baarová po válce skončila na Pankráci. „Lída byla hodná holka, ale v hlavě toho moc neměla a hodně ji také ovlivňovala matka,“ tvrdí Mandlová a není proč jí nevěřit. Vůbec jsou její postřehy velmi výstižné, třeba když líčí, jak hrála ve filmu V+W Svět patří nám. „Kolem mě byli samí komunisti – Šmeral, Průcha, Skrbková, Švabíková, jenže oni si na komunisty hlavně hráli, jinak to byli velcí buržousti.“ Mandlová také bez potíží rozeznávala kvalitu, a o řadě svých filmů, které měly kasovní úspěch, si nedělala iluze. A pokud šlo o vlastní divadelní schopnosti, byla kritická a uměla uznat, že se na kus chodilo ne kvůli jejímu výkonu, ale že diváci byli zvědaví, jaká bude naživo. „Vlajka o mně napsala, že chodím po jevišti jako golem, ale měli pravdu.“
Z jejího vyprávění také není znát hořkost, pozdější nepřízeň osudu vidí jako daň za svou slávu a výjimečnost. Snad jen když si povzdechne, že vždycky hrála mondény a nafoukané potvory, které se staraly jen o vlastní prospěch a neměly srdce. „Jenže v životě je to obráceně, ty, které hrají takové mrchy, srdce mají a ty hodné ve filmu v životě bývají největší svině,“ uzavírá.
