Rozporuplné nahlédnutí do pedofilova světa

Závěrečné titulky Danielova světa začínají těmito konstatováními: „Odhady výskytu pedofilie se v populaci pohybují mezi 0,1 a 5 %. Více než 80 % pedofilů trpí depresemi nebo mají sklony k sebevraždě. Až 90 % případů zneužití dětí spáchají lidé bez pedofilní orientace.“ Pětadvacetiletý student literatury Daniel, o němž pojednává dokument Veroniky Liškové (* 1981), se veřejně přiznává k homosexuální pedofilii – vzrušují ho chlapci ve věku kolem deseti let, což má potvrzeno od sexuologa, jak vidíme v jedné z úvodních sekvencí.

Kamarád a Dan na okně. V tomto záběru je protagonista dokumentu skryt, jinak měl ale odvahu veřejně vystoupit.

Daniel je členem komunity pedofilů, kteří se svou daností bojují. Přesněji řečeno: snaží se ji přijmout a ovládnout puzení s ní spojená; vynášejí svou pedofilii na světlo, diskutují o ní na internetu i osobně mezi sebou. Vše za účelem toho, aby svoji danost měli pod kontrolou a děti (nazývají je „kutíky“) měli rádi bez toho, že by je zneužívali. Konkrétně Daniel se přiznává, že své touhy řeší onanií, při níž si vystačí s fantaziemi nevázanými na konkrétní děti. Na dětskou pornografii se nedívá, nevadí mu, že její držení je trestné, sex s dětmi odsuzuje.

Malý Dan. Z filmu Danielův svět.

Rozbít stereotyp

Scenáristka a režisérka Lišková vstoupila na území mimořádně křehké. Její postoj je chápající a přístup citlivý, protože odděluje pedofilii jako vrozenou danost a zneužívání dětí, které je v obecném, rozuměj předsudečném a velmi přibližném povědomí s pedofilií téměř automaticky spojováno. Daniel jí to usnadňuje v tom, že je pedofilem ochotným k prezentaci, ostatně svůj coming out již předtím podstoupil, napsal o tomhle tématu knihy (viz Youngbooks.cz), vystupuje pod svým jménem na veřejnosti a Danielův svět je dalším dílkem této osvětové činnosti; dílkem pochopitelně nejkřehčím, s nejvíce nebezpečným potenciálem, protože ve filmu se tento mladý muž předvádí.

Nejen homosexuálové procházejí coming-outem.

A kdo jej bude chtít ze své nesnášenlivé pozice „osolit“, použije tento film coby „předmět doličný“ – bez ohledu na smysl a vyznění snímku. Smysl Danielova světa je přitom zřejmý: napomoci prostřednictvím jednoho konkrétního osudu k tomu, aby se veřejnost naučila rozlišovat; aby nereagovala na „první signální“ a přemýšlela, uslyší-li slovo pedofil.

Ale lze už na základě volby námětu a citlivého přístupu k němu považovat dokument za podařený? Těžká otázka, neboť nutí obnažit kritéria, který na dokument máme, jakou úlohu a schopnost mu přisuzujeme. Velmi zjednodušeně rozlišeno: zda po dokumentu prvořadě žádáme, aby chtěl změnit svět, anebo zda má svět „jen“ ukázat. Příklad loňského dokumentu Silvie Dymákové Šmejdi může ilustrovat dokument prvního typu. Žádat po investigativním díle pracujícím se skrytou kamerou „kresbu obrazem“ by bylo poněkud nemístné.

Danielův svět je jiný případ. Zde by obrazová složka měla pracovat i s metaforou, která vyjádří složitou existenciální situaci hlavní postavy. Jenže Danielův svět je příliš literární, ve slově i v obrazu popisný. Hrdina s excentrickými rysy nejednu pasáž ve zvukové stopě předvádivě deklamuje (zřejmě ji čte z papíru, či to tak působí). Tyto promluvy režisérka mnohdy ilustruje záběry obrazově velmi průměrnými, dlouho drženými, přičemž jen někdy tato prodlévavost nese své oprávnění v tom, že velkorysá stopáž záběrů vyústí v zajímavé hnutí mysli natáčených lidí. Délka filmu (75 minut) je zkrátka nastavovaná, přenošená, Lišková filmařka ustupovala Liškové humanistce, jenže snímku tím v konečném důsledku nepomohla. Ba možná ani samotnému tématu ne. Neboť obecně platí, že pedagogizující doslovenost oslabuje náboj dokumentaristické výpovědi a odvrací pozornost právě od toho, o co tvůrci tak moc šlo.