O dokončení se po její smrti pokusilo několik autorů. V českém překladu si nyní můžeme přečíst zřejmě nejlepší verzi.
Peníze a láska. V Anglii na přelomu 18. a 19. století měla dívka ze střední vrstvy málokdy obojí. Když byla chudá, nečekaly ji žádné zvláštní vyhlídky na vhodný sňatek a pohodlný život. Spíše povolání učitelky, guvernantky či obyčejné hospodyně.
Jane Austenová (1775-1817) peníze rozhodně neměla, vždyť pocházela z osmi dětí a její otec, venkovský farář, jí nemohl poskytnout vůbec nic, ba ani tolik, co ona dopřála aspoň svým hrdinkám. Nikdy se nevdala, žila u příbuzných a se svou literární tvorbou se příliš nechlubila. Její knihy, pokud je vydavatel vůbec koupil, mohly vyjít jen s neurčitým označením „Od ženy“ nebo „Od autorky“.
A přece si tato anglická spisovatelka získala uznání literárních vědců a obdiv čtenářů. Kdybychom chtěli užít módní označení, Jane Austenová se stala kultovní autorkou - zvláště v posledních dvou desetiletích. Podle jejích nejlepších románů Pýcha a předsudek či Rozum a cit byly natočeny dobré filmy a vynikající televizní série. Životopisný film o spisovatelce, která se prý v mládí chovala „prostopášně“, také na sebe nenechal čekat.
V populárních Hostujících profesorech Davida Lodge zase vzdává „austenolog“ Zapp své milované autorce hold za to, jak dovedně maskuje sexuální scény. Fanoušci britského sci-fisitcomu Červený trpaslík si vždy rádi připomenou epizodu ze sedmé řady nazvanou Žádná legrace, kde rodinnou idylku z Pýchy a předsudku naprosto zničí tank a pekelně ostré kari. Ale co je nejdůležitější: knihy Jane Austenové se dál vydávají a překládají. A tak se nyní v češtině setkáváme se spolehlivým překladem jejího posledního románu Sanditon, který autorka nestihla dokončit.
Skutečné lidské povahy Anglický literární kritik, esejista a slovníkář Samuel Johnson (1709-1784), který Jane Austenovou silně ovlivnil, viděl genialitu spisovatele v „umění zobrazit skutečné lidské povahy“. Prozaička toto umění skvěle ovládala už v mládí: svižnou novelu v dopisech Lady Susan (letos v létě ji poprvé v českém překladu vydalo rovněž nakladatelství Daranus) napsala v pouhých devatenácti letech a o rok později začala pracovat na románu Rozum a cit...
Spisovatelka ve svých prózách popisovala prostředí a život, jež velice dobře znala: návštěvy příbuzných a známých, procházky, zábavy a plesy, pobyty u rodiny či přátel v Londýně nebo u moře. Zdá se, že tehdejším ústředním tématem -a také tématem Jane Austenové - je hledání vhodné partie pro dívky a gentlemany. Ano, je to málo. Kdyby záleželo jen na tom, o čem tato žena psala, dávno by se zařadila mezi nezajímavé, zapomenuté autorky.
Vysvětlení, proč si Jane Austenová zaslouží, abychom její prózy četli i dnes, nám dává román Sanditon, který je známý také pod názvem Písek a Sanditon (Sand and Sanditon) a jejž začala psát několik měsíců před svou smrtí v roce 1817. Jeho děj je prostý: Charlotta Heywoodová přijíždí do přímořského městečka Sanditon na pozvání novousedlíka a podnikatele pana Parkera, který zde chce vybudovat módní lázně. Brzy poznává, že pro pana Parkera i další obyvatele je město spíše ideálem než skutečností -a že se mnohem více o něm pouze mluví a píše, než aby se opravdu promyšleně budovalo. Střízlivá, neromantická Charlotta se seznámí s dalšími osobami, které v městečku žijí nebo do něj zavítají - ať je to lakomá lady Denhamová, vdavekchtivé slečny Beaufortovy, tajemstvím obestřená neteř Klára, bohatá dědička z kolonií, Parkerovy hypochondrické sestry a jeho bratři, líný Artur a oslnivý švihák Sidney, anebo otravný sir Edward, který pod vlivem sentimentálních a strašidelných příběhů přesvědčil sám sebe, že „byl stvořen, aby se stal nebezpečným mužem“.
„To zní dobře. Z toho koukají peníze“ Bohužel Jane Austenové nebylo dáno, aby dokonale využila motiv utopického města, které se vytváří prostřednictvím hovorů a dopisů a v němž nestačí stavět jen praktické budovy, ale kde se lidé musí „spřátelit“ s tamějším prostředím, aby se tu mohli cítit jako doma. Spisovatelka si rozvrhla děj Sanditonu předem, stihla však napsat jedenáct - jiné prameny uvádějí dvanáct - kapitol, což představuje zhruba třetinu knihy. Román se pak pokusilo dokončit několik autorek či autorů.
Do češtiny byla přeložena verze z první poloviny 20. století, jež se připisuje neznámé Marii Dobbsové. Údajně napsala nejzdařilejší pokračování, které má pevnou osnovu i oporu v díle Jane Austenové - jenže jako celek přináší zklamání. Předěl v textu, kdy psaní přebírá jiný autor, je totiž až příliš zřetelný. Slavná autorka ve „své“ třetině románu zdůrazňovala význam ticha, klidu, domova a soudržnosti společenství. Nezajímaly ji společenské ani politické události - ovšem neodpustila si vtipné narážky. Parkerovi totiž svůj nový dům v centru Sanditonu pojmenovali Trafalgarský zámeček, ale pan Parker toho po čase lituje a říká: „Teď je modernější Waterloo.“
Jane Austenová si obvykle všímala, jak fungují tradiční, letité vazby v rámci rodiny, příbuzenstva a sousedství. V Sanditonu zvolila opačný přístup: zde se nahodile setkávají lidé, kteří však mají dobrou vůli spolu žít a vytvářet novou pospolitost. Hlavně proto, že „z toho koukají peníze“. Proměňující se společenské vztahy v souvislosti s budováním města na „výborném tvrdém písku“ byly pro Jane Austenovou stejně důležitým motivem jako milostné peripetie jejích hrdinů. Zralá, dvaačtyřicetiletá spisovatelka měla zjevně větší literární ambice než mladá autorka Pýchy a předsudku.
Pokračovatelka Marie Dobbsová zůstala věrná stylu a úrovni nejlepších románů Jane Austenové - ale nebyla schopná tento vzor překročit. Co to znamená? V jejím podání ztrácí budování Sanditonu postupně na významu. Z dalších kapitol mizí dopisy, které v první třetině románu spoluvytvářejí pověst mořských lázniček i charakter jednotlivých postav a které jsou pro tvorbu Jane Austenové charakteristické. Jako by šlo už jen o to, aby všechny postavy došly svého štěstí, a pokud možno bez velkých dramatických zvratů. A tak se není co divit, že vrcholná scéna, kdy dojde k únosu hlavní hrdinky, působí trapně - a líčení bouře, která měla vše očistit, ale odnese jen pár tašek ze střechy, také nesplní čtenářovo očekávání... Největší zlo je nedostatek vkusu Těžce nemocná Jane Austenová v Sanditonu prokázala i tentokrát smysl pro komično a absurditu stejně jako to, že měla výjimečný dar vystihnout lidskou povahu. Nepotřebovala sentiment, aby vystavěla úžasné dialogy. Často na to spisovatelce stačila jediná věta - a čtenář se dozví víc, než kdyby si přečetl rozsáhlou charakteristiku: „tak naprosto se v každé situaci (paní Parkerová) spoléhala na vedení, že byla stejně nepoužitelná, ať riskoval svůj život, nebo si vymkl kotník.“ Anebo: „Je tak křehký, že se nemůže věnovat žádnému povolání.“
Pošetilost svých postav autorka hodnotila ironicky, ale laskavě - a přitom v nejlepší tradici anglické etické školy stranila ženám, jež se chovaly jako skutečné dámy, a mužům, kteří byli opravdovými gentlemany. „Mé sestry jsou dobré ženy... ale nemají krapítek vkusu,“ pravil Sidney Parker. Ještě hůř dopadl sir Edward. Nedostatek vkusu jdoucí ruku v ruce s hloupostí mu mohly Jane Austenová s Marií Dobbsovou jen stěží odpustit.
KNIHA TÝDNE
Sanditon
Jane Austenová a Marie Dobbsová
Přeložila Stanislava Pošustová.
Vydalo nakladatelství Daranus, Řitka 2009. 379 stran.
O autorovi| DANA PACKOVÁ, Autorka je redaktorka a literární recenzentka
